V Keni se u hranic se Somálskem nachází uprchlický tábor. Lidé do něj míří od vypuknutí občanské války, někteří v něm strávili už dekády a založili rodiny. Všichni jsou závislí na pomoci neziskových organizací. S Lékaři bez hranic tam působil i Tomáš Král. „Kvalita života je odlišná. Extrémem jsou uprchlíci, na které nevyšly ani plastové stany,“ popisuje pro iROZHLAS.cz. Takoví lidé si pak musí stavět obydlí z klacků nebo pohozeného oblečení.

Rozhovor Dadáb (Keňa) 7:00 12. srpna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak vypadá uprchlický tábor Dadáb?
Spíše než uprchlický tábor je Dadáb komplex v odlehlé části na východě Keni, který tvoří tři menší tábory. Bavíme se o více než 300 tisících lidech, což je enormní.

Je to takové město, které tvoří plastové přístřešky a stany pro uprchlíky. Jedná se především o uprchlíky ze Somálska, kteří už od občanské války začali přecházet hranice. V Dadábu se první uprchlíci usadili před více než 30 lety.

Lékaři bez hranic působí v jednom ze tří táborů už více než 10 let, konkrétně v táboru Dagahaley, kde pomáháme jako organizace, která zajišťuje lékařskou pomoc a péči nejen uprchlíkům, ale také místním komunitám, jež rovněž čelí složitým životním podmínkám. Celá oblast na východě a severovýchodě Keni je jednou z nejchudších v zemi, navíc se jedná o region, který je hodně sužovaný klimatickými změnami.

Co je to za lidi, kteří do tábora přichází? Jsou to celé rodiny nebo pouze matky s dětmi?
Podle dat humanitárních organizací i odhadů Lékařů bez hranic, více než polovinu populace Dadábu reprezentují děti do 15 let. V posledním roce registrujeme novou vlnu uprchlíků – to jsou buď celé rodiny, nebo je to často jenom její část, která hranice přejde a část zůstane na somálské straně.

Jelikož lidé opouští své domovy a zanechávají za sebou majetek a živobytí, i proto občas někdo zůstane na somálské straně. Většinou je to ale mužská část rodiny. Lékaři bez hranic v Dagahaley zprostředkovávají zdravotnické služby v nemocnici s kapacitou 92 lůžek, kde hlavní cílová skupina jsou právě menší děti ve specializovaném oddělení pediatrie.

Co se týče národnostního složení tábora, pro jeho polohu, kdy se tábor Dadáb nachází přibližně 60 kilometrů od hranic se Somálskem, většinu obyvatel tvoří somálští uprchlíci. Ale dost z nich jsou uprchlíci, kteří přišli před více než 20 lety.

Tábor se přirozeně rozrůstá a vyvíjí. Lidé tam zakládají rodiny a tím kontinuálně rozšiřují tábor. Část populace se tak už jako uprchlíci narodila a Dadáb pro ně zůstává místem, které nemohou opustit. Z keňské strany jim není povoleno volně z táboru odejít a návratu do Somálska brání stále trvající konflikt.

Bezpečí jako magnet

Jak to tam tedy vypadá? Pokud v uprchlickém táboře stráví člověk klidně i 20 let, jak říkáte, snaží se tam lidé i třeba o nějaké podnikání? Už jste Dadáb přirovnával k městu, funguje tam život i v tom smyslu, že by si v něm lidé hledali nějakou práci nebo vyžití?
Dá se to tak říct, že v táboře funguje způsob neformální ekonomiky. Uprchlíci v něm normálně žijí, řada z více etablovaných lidí se snaží přivydělat si prodejem drobností nebo služeb, ale jsou limitováni nedostatkem kapitálu a izolovaností tábora.

Sucho, hlad a nepokoje. Somálci utíkají do táborů v Keni, cesta trvá i týdny, říká humanitární pracovník

Číst článek

Ale když mluvíte o práci – právě socioekonomická integrace není v současnosti z právního hlediska v Keni možná. Lidé v táboře jsou velmi závislí na humanitární pomoci ostatních organizací, jako je Organizace Spojených národů a dalších mezinárodních neziskových organizací, třeba Lékařů bez hranic.

Jaká je tedy pro uprchlíky cesta ven z tábora? Přece do něj nejdou s tím, že v něm chtějí žít?
Pro řadu uprchlíků je bezpečí tábora hlavní motivací pro přechod hranic ze Somálska, které se dlouhodobě zmítá ve špatné bezpečnostní situaci. I přesto, že vidina kvalitního života v uprchlickém táboře je minimální, pocit bezpečí pro jejich rodiny a minimální humanitární podpora, na kterou mají nárok, jsou dostačující stimuly, jež vedou lidi do Dadábu.

Mluvil jsem i s rodinami, které během úprku ze země přišly o děti kvůli střelným zraněním nebo i proto, že byly zastaveny u check-pointu pod správou ozbrojených skupin a jejich dítě jim bylo násilně vzato.

I takové jsem měl pohovory, když jsem mluvil s nově příchozími uprchlíky. Pocit bezpečí je dostatečná motivace a dostatečný magnet, aby lidé odešli z domovů na somálské straně.

Na keňské straně vznikla složitá situace ohledně integrace uprchlíků do místních komunit, kolem které se již několik let odehrává dynamická diskuse. Ve spolupráci s ostatními neziskovými organizacemi jsme se snažili analyzovat celou situaci a humanitární kontext a „lobbovat“ za změnu statu quo, aby keňská strana umožnila alespoň malými kroky integraci části uprchlíků.

Dvě tváře jednoho tábora

Zatím se to ale nepodařilo, zdá se… Když v táboře lidé tráví i několik let, jaké je pro ně vybudované zázemí? Mluvil jste o plastových přístřešcích, ve chvíli, kdy v místě působí Lékaři bez hranic, očekávám i nějaké nemocniční stany. Zmínil jste ale také, že se tam rozrůstají rodiny, dospívají děti, najdou se pro ně i školy?
Ano, školy a další služby jsou k dispozici. V táboře působí ale jiné organizace (než MSF), které mají mandát v oblasti vzdělávání nebo třeba v sektorech distribuce potravin a vody. Všechny tyto složky musí být totiž v souladu s určitým standardem života, aby lidé žili v důstojných podmínkách.

S ohledem na to, že poměrně dost lidí žije v táboře desítky let, i kvalita života je odlišná – někteří jsou už hodně etablovaní. V jejich případě bych ani nemluvil o přístřešcích nebo stanech, ale pevnějších a prostornějších konstrukcích, které už si dokázali během let uprchlíci více zvelebit.

Druhým extrémem jsou však uprchlíci, kteří přišli ve velké vlně nově příchozích, na které nevyšly ani plastové stany, distribuované humanitárními organizacemi. Značná část lidí byla solidárně ubytována rodinami v táboře, ale řada lidí si musela na okraji tábora vybudovat provizorní obydlí z klacků, plastových pytlů, pohozeného oblečení a toho, co zrovna měli po ruce. Tohle byl pro mě dost šokující zážitek, jak moc se mohla lišit kvalita života uvnitř toho jednoho tábora.

Drogy, prostituce a stigma

Lékaři bez hranic působí ale ještě na druhé misi v Keni. Jaká jsou její specifika?
Ta je úplně odlišná. Nachází se v přístavním městě Mombasa, na východním pobřeží Keni. Mombasa je i známá turistická destinace. V tomhle případě se nejednalo o uprchlický tábor, šlo o integraci mladých lidí v oblasti zdravotnictví v oblastech, kde je přístup k zdravotnickým službám limitovaný kvůli stigmatu a dezinformacím.

‚V Ugandě nebude místa pro homosexuály.‘ Jeden z nejpřísnějších zákonů na světě umožňuje i trest smrti

Číst článek

Vytvořili jsme centra, která cílí na mladé lidi, zvyšují povědomí o prevenci nemocí a kontrolních prohlídkách. Obecně se ale pokoušíme o to, aby byl zdravotnický systém přístupný pro mladé lidi, a zejména pak skupiny, které jsou více stigmatizované.

Jaké skupiny jsou v Keni stigmatizované?
Jsou to například děti z ulice, lidé, kteří jsou závislí na drogách, nebo ti, kteří se věnují prostituci. Na okraji společnosti jsou také lidé ze sexuálních menšin. Tomuhle přispívá v negativním slova smyslu také to, že Mombasa je známou destinací nejenom kvůli písečným plážím, ale také rozšířenému sexuálnímu turismu.

Čím se v tomto ohledu vyznačuje Keňa? Většina afrických zemí není vůči třeba homosexuálům příliš nakloněna, někde platí i dost přísné zákony, které odmítají jakoukoliv jinou než heterosexuální orientaci.
Keňské prostředí je velmi konzervativní a menšiny jsou tedy hodně stigmatizované. I proto se necítí dobře, když mají jít do veřejných nebo státních nemocnic. Cílem našeho projektu Lékařů bez hranic je společně se zdravotnickým personálem na provinční úrovni v Mombase otevřít víc koridorů pro mladé lidi a ty, kteří jsou na okraji společnosti.

Orientujeme se především na věkové rozmezí od 12 do 24 let. Otevřeli jsme mládežnická centra, kde mají lidé možnost zdravotnické konzultace.

Gynekologie, porodnice i novorozenecká péče. Česko předalo Zambii zdravotnické vybavení za 6,5 milionu

Číst článek

Cílem bylo také navázat spolupráci s místními organizacemi s cílem zmírnit vysokou míru tabu a stigma, kterým tyto skupiny čelí. Snažíme se služby udělat více přístupné, aby se mladí nebáli dojít už jen na preventivní vyšetření.

Nesnášenlivost vůči menšinám

Z povahy toho, co jste popsal, bych předpokládala, že budete řešit převážně pohlavně přenosné nemoci.
Přesně tak. Snažíme se ale přenosu nemocí předejít, takže se zasazujeme o dostatek osvěty a používání ochrany jako třeba kondomů. Je to jeden z komponentů našich aktivit – pořádáme veřejné debaty s mladými lidmi i cílené diskuze s členy těchto vyloučených komunit, je v nich přítomen prvek vzdělávání a prevence nemocí. Každopádně když už k onemocnění dojde, léčíme i sexuálně přenositelné nemoci.

Poskytujeme ale také konzultace těhotným ženám a tak dále. Prvorodičky jsou jedna z velkých skupin, které chodily na konzultace. V Mombase jsme se setkali s mnoha mladými ženami, které neplánovaly těhotenství, stalo se a my jsme jim pak pomáhali na cestě těhotenstvím.

Vytvořili jsme i skupinové debaty, aby ženy mohly sdílet zkušenosti s ostatními, které se ocitly ve stejné situaci. Dávali jsme jim informace ohledně těhotenství i postnatálním období.

Utkvěla vám z těchto setkání nějaká vzpomínka? Co si budete spojovat s výjezdem na tuto misi?
Obecně mě překvapila míra dezinformací vůči těmto komunitám, zároveň míra stigmatu. Třeba když jsem vedl rozhovory s členy těchto komunit, které se konaly v mládežnických centrech.

V Mombase se organizovaly demonstrace proti sexuálním menšinám, což bylo velmi krušné období pro jejich členy, kdy nebylo bezpečné se volně pohybovat ve veřejných prostorech, byli nuceni se schovávat a další nezisková lokální organizace jim domů dodávala zásoby jídla. Situace tam byla opravdu vyhrocená.

Je zřejmé, že zdrojem toho hněvu, byla neznalost, která se v konzervativních kruzích šíří vůči menšinám a zároveň odvádí pozornost od dalších palčivých společenských témat. Vlna xenofobie mě překvapila asi nejvíce.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít