Somálsko je na pokraji dalšího ničivého hladomoru. Sucho a nepokoje z vyprahlých oblastí vyhání lidi, kteří odcházejí i do sousední Keni. Na východě Keni v okolí města Dadaab už od 90. let fungují tři uprchlické tábory. V říjnu je navštívili fotograf Jiří Pasz a vedoucí zahraniční sekce Diakonie Českobratrské církve evangelické Erik Siegl. Siegl v rozhovoru pro Český rozhlas ale upozorňuje, že zájem zahraničního společenství pomáhat upadá.

Rozhovor Keňa 20:30 4. prosince 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak to na východě Keni vypadá? V jakých podmínkách tisíce uprchlíků bydlí?
Je to hodně suchá krajina, která má až polopouštní charakter. Je to oblast z našeho pohledu velmi nehostinná k nějakému životu.

Ale místní obyvatelé v rohu Afriky, ať už se jedná o Somálsko nebo tuto část Keni, se po staletí adaptovali na život, který je většinou pastevecký nebo polopastevecký.

Je to oblast, která má velmi málo zdrojů, je tím pádem i málo osídlená. Pokud tam přicházejí uprchlíci například ze Somálska do východní Keni, nebo z Jižního Súdánu do severní Keni, tak je tam prostor pro uprchlické tábory.

Ale samozřejmě oblast nemá dostatek zdrojů, ať už se jedná o vodu, vegetaci nebo finanční zdroje. A z toho plynou všechny problémy a potřeba zahraniční pomoci.

Jak potom vypadají tábory samotné? Když jimi člověk prochází, co vidí?
Tábory, které jsme navštívili v oblasti Dadaab, jsou celkem tři. Jsou asi 20 kilometrů od sebe. Vedou tam nezpevněné provizorní cesty. Samotné tábory nicméně fungují už od 90. let.

A díky podpoře OSN a humanitárních organizací se tam vybudovala nějaká úplně základní infrastruktura, co se týká pitné vody, nádrží, škol, dokonce i zdravotnických center.

Jádro tábora tvoří pevnější budovy, což jsou většinou sklady nebo správní budovy, ať už OSN nebo větších humanitárních organizací.

Kolem nich jsou rozprostřená obydlí, která mohou být méně nebo více provizorní. Ty méně provizorní jsou většinou boudy z plechu.

Ty hodně provizorní jsou takové tradiční chatrče, které jsou ze dřeva a z větví. Mají tvar malé jurty a jsou pokryté nějakou celtovinou.

Ale někteří uprchlíci v oblasti žijí v podstatě dvacet, třicet let. Je to třeba druhá nebo i třetí generace.

Každé dítě má možnost chodit do školy. Často je to otázka ekonomická. Někdy se děti věnují pomoci v rámci rodiny, třeba se starají o mladší sourozence nebo vykonávají nějakou práci, a proto nechodí do školy.

Ale každé dítě má možnost vzdělání a většina dětí z uprchlických táborů do školy chodí.

Pokud se vrátíme do doby před 30 lety, proč zrovna na tomto místě tábory pro uprchlíky na začátku 90. let vznikly?
Na začátku 90. let došlo k rozpadu Somálska a k občanské válce. A podle toho, jak moc se v zemi bojovalo, jakým způsobem byla v rozvratu, tak se zvyšoval počet uprchlíků do sousedních zemí. A východní Keňa přijala v jistém období až půl milionu uprchlíků.

Dneska to číslo je někde kolem 280 tisíc. Ten počet se vždycky zvyšoval vlivem většího sucha nebo intenzivních bojů.

A zase se pak třeba snižoval, protože část lidí se vracela. Pastevci nebo i Somálci, kteří bydleli ve městech, se snažili vrátit do svých domovů a k svému běžnému životu.

Tábor spravuje Vysoký komisariát pro uprchlíky OSN (UNHCR). Ale dohled nad správou táborů má Keňský stát.

Keňská vláda má svého zmocněnce nebo komisaře, který je jmenovaný keňským ministerstvem vnitra a koordinuje všechny státní složky v oblasti, ať už bezpečnostní nebo civilní.

Veškerá opatření, co se týkají třeba nových registrací nebo založení nového tábora, musí keňská vláda schválit.

‚I velbloudi jsou vyhublí‘

Z čeho lidé v uprchlických táborech teď žijí? Pokud jsou tam 30 let?
Řada z nich má svoje stáda a věnují se pastevectví, které je ovšem stále složitější. Hlavně v období sucha - a východní Keňa a hlavně Somálsko zažívá teď největší sucho za posledních 40 let - pastva rychle vymizí.

Země je hrozně vysušená. Mně to místy připadalo jako záběry, které jsem viděl v létě z Českého Švýcarska, když tam vyhořel les. Místy tak vegetace vypadá.

Poměrně odolné jsou kozy. Ty přežijí a spasou úplně všechno. Co se týká většího dobytka, tak ten často uhyne nebo je strašně vyhublý.

Somaliland vstoupil do čtvrté dekády samostatné existence, jiné země ale jeho suverenitu neuznávají

Číst článek

A v samotném Somálsku jsou dokonce i velbloudi strašně vyhublí nebo umírají na nedostatek pastvy a s tím i často spojený nedostatek vody.

Co se týká obživy, velká část obyvatelstva je závislá na nějaké zahraniční potravinové pomoci prostřednictvím humanitárních organizací, agentur OSN. Nicméně kolem táborů a života v táborech se rozvíjí řada služeb.

Ti vzdělanější můžou pracovat třeba jako učitelé nebo pro mezinárodní organizace, ať už jako humanitární pracovníci v místě, nebo třeba řidiči. Rozvíjí se tam ekonomika úplně běžným způsobem jako jinde v oblasti.

Centrum uprchlických táborů je vlastně tržiště. Spousta lidí má nějaké malé krámky, obchoduje se zbožím. Najdete tam třeba i kadeřnictví, obchody s oblečením, obchody s potravinami, živí se třeba i nějakými drobnými opravami.

Najdeme tam i servis aut, protože přece jenom nějaká auta tam jsou. Lidi rozhodně nesedí s rukama v klíně. I v složitých podmínkách jsou ekonomicky aktivní. Adaptabilita lidí je vskutku až obdivuhodná.

Pokud to srovnáte s běžnými městy nebo vesnicemi na východě Keni, jak se od nich tábory liší?
Ta oblast je poměrně ekonomicky chudá a zaostalá. V samotném městečku Dadaab existují obchody, domy jsou zděné nebo nepálených cihel, ale jsou tam i budovy třeba z plechů. Zděné budovy jsou místní správa nebo třeba nemocnice.

Je tam malé letiště nebo spíš přistávací dráha, která vznikla právě kvůli táborům a potřebě je nějakým způsobem obsluhovat. Takže rozdíl je patrný, ale není nějak zásadní.

Většina místní keňské populace jsou etničtí Somálci. Takže jazykově, kulturně, způsobem života mají poměrně blízko k Somálcům, kteří přišli ze Somálska a žijí v táborech. Jsou tam často rodinné nebo klanové vazby.

Život běžného keňského pastevce a pastevce ze Somálska, který je třeba usazen v jednom z těch táborů, se zas tolik neliší.

V oblasti Dadaab, která je součástí větší provincie s různým etnickým obyvatelstvem, žije asi 180 tisíc místních obyvatel a v táborech kolem asi 280 tisíc uprchlíků.

Dva roky bez deště

Co pro lidi, ať už místní, tak uprchlíky, je podle vás v současnosti největším problémem?
Já bych řekl, že tím úplně nejbezprostřednějším problémem je sucho a nedostatek vláhy. V Keni už dva roky pořádně nezapršelo.

Ekonomika je ve spoustě oblastí Keni zemědělsky orientovaná a najednou jsou zemědělské výnosy nižší. To to vede k tomu, že potraviny, které se dováží třeba do východní Keni, jsou dražší.

Samozřejmě dalším problémem je celosvětová inflace. Drahá ropa a drahý benzin. Viděli jsme v posledních měsících, že cena ropy vystřelila nahoru.

A to dopadá na zásobování této suché oblasti, která je ekonomicky nesoběstačná a potřebuje dovážet potraviny.

Dalších potřeb, co by chtěli místní lidé řešit, je spousta. Dotýká se to celé Keni a je to stejné pro africké země.

Týká se to dobré správy, veřejné transparence, podpory právě těch zaostalejších oblastí. Všechno nějakým způsobem souvisí s infrastrukturou, která je tam strašně zanedbaná - od cest, nemocnic, škol.

Ať už se jedná o to, jak vypadají budovy nebo kolik je tam učitelů, kolik je tam zdravotnického personálu ve státních zařízeních.

Místní keňská populace vnímá, že centrální vláda dlouhá léta nevěnovala této oblasti dostatek pozornosti.

Vy už jste zmínil, že v oblasti je dlouhodobě v posledních sezonách sucho. To je i v Somálsku na druhé straně hranice, kde je to spojené i s politickou nestabilitou. Jak se to projevuje na keňské straně. Přichází do táborů další lidé?
Podle informací, které jsme tam získali, letos nově přibylo asi 15 tisíc uprchlíků, kteří zatím nejsou registrovaní.

Takže žijí někde na okraji táborů bez dostatečného přístupu k vodě, sanitaci, v provizorních podmínkách.

Je poměrně těžké odhadnout, kolik lidí je v pohybu a na cestě ze Somálska. Často jdou pěšky. Někdy si mohou dovolit zaplatit nějaký transport.

Uprchlické tábory v okolí Dadaabu jsou 90 kilometrů od somálské hranice. Někomu z centrálního Somálska, které je nejvíc zasažené suchem i boji, a musí jít pěšky nebo jde s nějakým stádem, tak mu to může trvat i týdny.

OSN a místní humanitární organizace se připravují na různé krizové scénáře a snaží se mobilizovat zdroje.

Snaží se připravit plán budování případně dalšího tábora. Takže určitě přibývá uprchlíků.

Keňská hranice je pro uprchlíky průchozí? Nebo už na hranici keňská vláda zaregistruje, že přichází další lidé?
Hranice je hlídaná. Keňská armáda se taky zapojuje do bojů proti Šabábu - teroristické organizaci, která v Somálsku působí, a i proto musí hranici hlídat.

Šabáb provedl několik velmi krvavých teroristických útoků i ve východní Keni nebo přímo v hlavním městě.

Takže keňská policie a armáda oblast i okolí těch táborů hodně hlídá. Nicméně ta hranice je hodně dlouhá a existují způsoby, jak ji překonat, protože je to málo obydlená oblast.

Jaký je postoj keňské vlády a společnosti k tomu, že hostí tolik uprchlíků?
Keňská vláda určitě vyvíjí velké úsilí a spolupráci s humanitárními organizacemi OSN, protože už hostí několik desítek let statisíce lidí.

A to nejenom ze Somálska, ale třeba i z Jižního Súdánu. V současnosti je v Keni asi 600 000 uprchlíků. Určitě je tam nějaké napětí.

Často souvisí s bezpečnostními otázkami, které se vyhrotily po teroristických útocích Šabábu v Somálsku.

Možná část keňské veřejnosti může vnímat uprchlíky jako určité ohrožení právě proto, že přicházejí ze Somálska. Ale co jsme se bavili na místě, tak bezpečnostní incidenty v posledních letech v podstatě nebyly.

Uprchlíci procházejí při registrací lustrací. Dá se říct, že registrovaný uprchlík je nějakým způsobem prověřený, jeho identita je zaregistrovaná, úřady o něm vědí, mají jeho otisky prstů.

Keňská vláda samozřejmě také různými způsoby tlačí na zahraniční organizace, OSN a vlády bohatých zemí, aby podporovaly rozvoj oblasti a pomoc pro uprchlíky.

Čas od času nějakým způsobem vyvstává otázka, že keňská vláda by chtěla, aby více uprchlíků bylo přesídleno někam do třetích zemí nebo repatriováno nazpátek do Somálska.

Jednu dobu se dokonce mluvilo o tom, že by tábory měly být zrušeny. Ale nějakým způsobem to bylo vnímáno jako i určitý způsob nátlaku na mezinárodní společenství, aby zvýšilo pomoc nebo minimálně, aby ji nesnižovalo.

Dopady války na Ukrajině

Jak moc na humanitární situaci dopadá ruská válka na Ukrajině? Pro východní Afriku, ať už trh nebo třeba právě potravinovou pomoc, byly vždycky důležité dodávky ukrajinského obilí, ale vývoz je teď velmi složitý. Navíc mnoho západních zemí, pokud jde o financování mezinárodní pomoci, tak část financí přesměrovaly na Ukrajinu. Jak to dopadá na konkrétní uprchlíky, kteří žijí v táborech?
Finance, které má k dispozici Vysoký komisař pro uprchlíky, respektive mise v Keni - tam bohužel dochází k tomu, že jejich rozpočet na příští rok bude snížen oproti současnému rozpočtu. A přitom uprchlíků přibývá.

Takže tady je jednoznačně cítit, že UNHCR má nějaký sice stabilní rozpočet, ale najednou z toho stabilního rozpočtu je velký kus věnován na pomoc Ukrajině. Což vede k tomu, že se prostě šetří někde jinde.

Je to samozřejmě velký problém i z hlediska ekonomických dopadů inflace, která je globálně cítit. Ale myslím, že nejvíc dopadá na země, které jsou právě hodně závislé třeba na dovozu paliv, obilí nebo potravin za světové ceny, které šly nahoru.

Řekl bych, že válka na Ukrajině, přestože je hodně vzdálená z hlediska vnímání, ať už Somálců nebo Keňanů, tak na jejich běžné životy dopadá víc než na nás.

Protože v těch podmínkách, zejména u chudých lidí, je samozřejmě znát, jestli chleba stojí o padesát procent více nebo ne, jestli cena dopravy, když někam dojíždějí za prací, je o padesát procent dražší nebo ne.

My jsme se tam potkali s majitelkou obchodu, která říkala, že třeba cena rajčat se zdvojnásobila. To může být dáno i tím suchem, že je prostě slabší úroda v Keni, ale je to dáno určitě i cenou benzinu.

Vy v oblasti Dadaabu podporujete zdravotnickou pomoc. Přichází teď do táborů třeba i rodiny s podvyživenými dětmi?
Uprchlíci, kteří nově přicházejí ze Somálska, tak podle informací, které máme, se na nich projevuje podvýživa. Nejdřív jdou do karanténního centra, které provozuje naše partnerská organizace Světový luteránský svaz, která v té oblasti působí už 15 let.

V karanténním centru jsou jednak podrobeni první registraci, vyšetření, je jim poskytnutá pravidelná potravinová pomoc, aby se po cestě zotavili. Po karanténě se někde usadí v rámci tábora nebo mimo něj.

Je tam větší počet podvyživených dětí. A to se týká i provincií v rámci Keni, které jsou tím suchem postižené. Ne v takovém rozsahu, ale méně silné stupně podvýživy najdeme vlastně i v Keni. A u uprchlíků ze Somálska může být akutní podvýživa.

My jako Diakonie jsme se zapojili do pomoci v Dadaabu podporou projektu MEDEVAC. Což je program českého ministerstva vnitra, které podporuje zdravotní péči v těchto oblastech, nějakým způsobem zasažených humanitární krizí nebo konfliktem.

A cílem projektu bylo podpořit kvalitu zdravotní péče. Konkrétně jedno lokální zdravotnické zařízení - jedinou nemocnici v městečku Dadaab, která je spádová pro 180 tisíc místních a další statisíce z táborů.

Projekt realizovala v letošním roce naše partnerská organizace Světový luteránský svaz, která se věnuje školství a zdravotní péči například formou rehabilitací.

Česká pomoc

Jak konkrétně zdravotnická zařízení v oblasti vypadají a co v nich změnila česká pomoc?
Každý z tří uprchlických táborů má jedno zdravotnické zařízení. To provozuje buď keňský Červený kříž nebo Lékaři bez hranic.

Česká pomoc se soustředila do jediného zdravotnického zařízení mimo tábory v městečku Dadaab. Podpořilo se z hlediska přístrojů, materiálů a vybavení.

Nemocnice je velmi lokální, z naší perspektivy provizorní. Jsou tam čtyři oddělení - porodní oddělení, operační sál, rehabilitační centrum a protetické centrum.

A pomoc směřovala například do vybavení a vůbec zřízení toho protetického centra, kde se dodal materiál nebo i třeba pec pro výrobu protéz.

Ty pomáhají lidem po amputaci nebo s nějakým postižením. Poskytuje se tam rehabilitační péče a různá ošetření, které jim umožňují zapojit se zpátky do života.

Dále jsme tam v rámci projektu MEDEVAC dodávali lůžka, inkubátory, operační nástroje, sterilizátory, přístroje do laboratoře na analýzu krve a na různá vyšetření, které tam buď úplně chyběly, anebo už byly staré a nefungující.

Pro dokreslení úrovně zdravotní péče - mezi touto nemocnicí v Dadaabu, která byla podpořena MEDEVACem, a nemocnicí v táborech existuje sdílení zdrojů, pacientů, ošetření nebo lékařských výkonů.

Například táborová nemocnice nemá k dispozici sterilizátor operační nástrojů, takže musí vozit nástroje ke sterilizaci do nemocnice v Dadaabu.

Jsou v těch nemocnicích lékaři? Jak je to s personálem?
V nemocnici v Dadaabu pracuje jeden lékař, tři další zdravotníci, kteří mají bakalářské studium, a 12 zdravotních sester nebo bratrů.

To jsou například lidé, kteří pracují v laboratoři, obsluhují přístroje na vyšetření rozboru krve nebo pracují na rehabilitačním oddělení.

Výbuchy bomb v Somálsku podle prezidenta zabily nejméně 100 lidí. Dalších 300 je zraněných

Číst článek

Obecně je v této zaostalé oblasti Keni problém, že životní podmínky jsou třeba z pohledu obyvatele Nairobi (hlavní město Keni, pozn. red.) ne příliš příjemné.

Takže příliš lékařů nebo zdravotníků tam pracovat nechce. Ano, navíc ta oblast je zaostalá i z hlediska vzdělanostní úrovně. To znamená, že zde není tolik absolventů lékařských fakult nebo zdravotnických škol, kteří by pocházeli z regionu a chtěli se vrátit a pracovat tam.

Často tam chybí finance i na udržení provozu přístrojů, nákupu určitých chemikálií, údržbu přístrojů. Takže zdravotnická pomoc, která tam směřuje ze zahraničí, musí být přizpůsobená schopnostem a kapacitám místního zdravotnictví.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh pacienta, kterému česká pomoc ulehčila jeho situaci?
Mám například v paměti maminku, která měla novorozence, který měl ortopedickou deformací nohy. Chodidla měl kvůli krátké achilovce obrácená směrem dolů a směrem dovnitř.

Takže v podstatě nějaká ortopedická vrozená deformace, která je poměrně častá a je nějakým způsobem i léčitelná, pokud je k tomu řádné vybavení. A chlapeček, který byl takto ošetřen, měl nohy jako novorozenec v sádře, která mu postupně chodidla přizpůsobila do normálního tvaru.

A pracoval s ním i rehabilitační personál. Myslím, že to jsou velmi důležité věci, protože ovlivní život novorozence do budoucna.

Jestli má nebo nemá tuto vrozenou vadu, která se dá poměrně snadno odstranit a korigovat a on může žít svůj život ze zdravotního hlediska plnohodnotně.

Vyhlídky do budoucna

Jaká je vyhlídka oblasti východní Keni u hranic se Somálskem do budoucna? Budou tam lidé zůstávat nebo budou třeba odcházet kvůli suchu někam dál?
Momentálně to sucho dále kulminuje. Pokud by odcházeli, nemyslím si, že by směřovali někam mimo region.

Protože většina lidí na to ani nemá prostředky a zejména je navyklá určitému způsobu života. Zvláště u Somálců je velmi tradiční pastorální způsob života, který ti lidé asi neumí úplně opustit, protože jsou na něj zvyklí.

Takže si nemyslím, že by směřovali třeba do Evropy jako uprchlíci nebo migranti.

Rozhodně ale tu situaci nelze podceňovat z hlediska dopadů sucha. Situace v Somálsku velmi silně dopadne na okolní země.

A co se týká samotné Keni, tam se dá očekávat migrace i u  místního obyvatelstva z oblastí, které jsou velmi suché, třeba do větších měst nebo hlavního města.

Samozřejmě, pokud přijdou bez prostředků, tak pravděpodobně budou žít někde ve slumu v nuzných podmínkách.

Vy už jste viděl několik uprchlických táborů. Je pro vás zkušenost z táborů na hranicích Keni a Somálska něčím překvapivá?
Já jsem navštívil tři uprchlické tábory v různých regionech, jejich úroveň byla různá podle toho, kolik podpory ze zahraniční tam plynulo.

Některé měly asfaltové cesty a měly spoustu budov - školy, nemocnice. Uprchlické tábory v okolí Dadaabu jsou provizornější, mnohem chudší. Je vidět, že tam pomoci neteče tolik, jako na některá jiná místa.

Určitě vybočují taky krajinou, která je hrozně nehostinná. Je to vlastně polopoušť, je to oblast velmi extrémních veder, sucha. Je to těžší kvůli nedostatku vody, špatných přístupových cest. Tábory jsou velmi složitým místem k životu.

Na druhou stranu, co moji zkušenost z různých uprchlických táborů spojuje, je nějaká schopnost lidí se adaptovat na různé podmínky.

Všude jsem viděl to, že si lidé v táborech zakládali drobné obchůdky, živnosti, prováděli nějaké opravy. Fungovaly tam školy a nějaká základní zdravotní péče díky humanitárním organizacím.

Na jednu stranu to na člověka působilo stísňujícím dojmem. Na druhou stranu člověk viděl aktivitu lidí, snahu s tím něco dělat a spoustu úspěšné pomoci, která těm lidem otvírala možnosti se rozvíjet, ať už vzděláním nebo právě ekonomickou aktivitou.

Jana Karasová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít