Úkryt z klacků, žádná tekoucí voda. Uprchlíci s malými dětmi na mexické hranici sní o USA
- Někteří z nich překonali, z velké části pěšky, i 4000 kilometrů. Kvůli politickému útlaku, bídě, násilí od gangů, výhrůžkám zabitím nebo i kvůli ztrátě živobytí vinou změny klimatu jsou na útěku ze svého domova. A podnikli riskantní cestu do Spojených států.
- Chtějí tam využít svého práva zkusit požádat o azyl. Podle pravidel, která zavedl Donald Trump a kterých se teď drží i Joe Biden, ale musejí na termín vstupního pohovoru čekat na mexické straně hranice.
- Co při tom prožívají, zjistíme v dalším díle seriálu Radiožurnálu, v reportáži z uprchlického ležení ve městě Matamoros v Mexiku.
Dvě auta organizace Team Brownsville s charitativní pomocí právě zastavila v uprchlickém táboře a všichni se hrnou k autům a krabicím s dětskými plínkami, přikrývkami a dalšími věcmi. Nejrychlejší jsou děti.
Jak se žije uprchlíkům na americko-mexické hranici? Na místě natáčel Jan Kaliba
Myra Paredesová je musí usměrňovat a křičí, ať vytvoří zástup. Její kolegyně rozbalují krabice. Vidíme tu i spoustu rodin s malými dětmi.
Jesús Hernandez drží v ruce šestitýdenní miminko v dupačkách a světle modré čapce. Syn se mu narodil tady v Mexiku, manželka zvládla cestu z Venezuely přes džungli a přes sedm zemí těhotná. Teď společně čekají ve frontě na plínky. Zkoušejí hledat velikost číslo dvě. Říkají, že tady žijí z takovýchto darů – jídlo, léky, pleny, mléko.
Když se rozhlédneme, stojí tu primitivní příbytky. Konstrukci tvoří klacky, které uprchlíci našli tady v okolí, šňůry, díky kterým mohli natáhnout plachty nebo jen igelity. Kolem vidíme i kanystry na vodu.
Jesúsova manželka Irir odhrnuje plachtu a zve mě do jejich přístřešku. Říká, že podmínky jsou tu žalostné.
Igelitová střecha je děravá, takže dovnitř zatéká. Zmokly jim boty. Ona, manžel, jejich novorozenec i starší syn, všichni spí na zemi na prostěradlech. Trochu pomáhá karton z krabice, na povrchu leží deka, bundy a několik tašek.
‚Celníky zajímá jen vlastní profit.‘ Tým dobrovolníků pomáhá uprchlíkům na mexických hranicích
Číst článek
Irir popisuje, že lidé vykonávají potřebu, kde se dá, takže to tu často zapáchá. Snaží se držet děti uvnitř, aby zase nechytily některou z nemocí, co tu kolují. Časté jsou prý průjmy. Ona má navíc problém se srdeční chlopní a hledá pomoc.
Tohle je takové malé město, žije tu tři až pět tisíc lidí. Nacházíme se přímo na břehu hraniční řeky Rio Grande, kde leží tento kemp.
Naštěstí tu jsou aspoň nádrže s užitkovou vodou, které jsou každý všední den doplňované. Ve vzduchu je neustále cítit spálenina, lidé si tu vaří na ohni.
Cristobal zrovna na pánvi usmažil vajíčka na mexický způsob – s rajčaty a kořením. Docela hezky to voní. Jeho pět dětí ve věku od tří do třinácti let mělo hlad a lidé z města a z místního kostela prý občas uprchlíkům darují nějaké potraviny, ze kterých se dá uvařit. Jiní zase přinesli hadry, kterými zateplil dětem přístřešek.
Odstřiženi od vlastní země. Na americko-mexických hranicích žijí lidé na ‚území nikoho‘
Číst článek
Z domova v Chiapas v jižním Mexiku prý Cristobalovu rodinu vyhnali mafiáni. Vydírali ho, vybírali od něj výpalné, a když už neměl čím platit, chtěli unést jednu z jeho malých dcer.
Ti šťastnější v tomto ležení už mají svůj termín pohovoru v kanceláři na americké hranici. Pedro Castaňeda zatím čeká. Pokud nepronikne do Spojených států oficiální cestou, zkusí to prý mimo hraniční přechody. Pět měsíců šel z Venezuely, v džungli přišel o všechno. Třikrát ho vyhostili z Mexika, pokaždé se vrátil. V Hondurasu si vydělal na náhradní mobil a na něm teď musí ve dne v noci kontrolovat, kdy se objeví nové termíny, a být připravený vyrazit.
Irir se svým novorozencem, druhým synem a s manželem tady čeká na termín už měsíc. Z Venezuely vyšli loni v září. Je to celé jako noční můra, říká. S nadějí se ale dívá přes hraniční řeku Rio Grande a doufá, že Bůh její rodině pomůže.
O tom, jak těhotná překonala tisíce kilometrů, džungli a sedm státních hranic, vám víc povíme ve čtvrtečním díle tohoto seriálu.
