213 ekologických zátěží ohrožuje zdraví a vyžaduje zásah. S půlkou se ještě nezačalo, vyřešená je jediná
Celkem stát eviduje přes 10 tisíc kontaminovaných míst nebo míst, u kterých je na kontaminaci podezření. Nápravu brzdí nedostatek financí bez výhledu na navýšení i obtížné zjišťování skutečného rozsahu škod.
Obec Nelahozeves leží dvacet kilometrů severně od Prahy a známá je hlavně díky renesančnímu zámku s lobkowiczkými sbírkami a jako rodiště Antonína Dvořáka. V posledních měsících se ale v médiích opět objevuje kvůli jinému historickému odkazu – skládce styrenových sudů z 80. let minulého století. Tisíce sudů se zapáchající jedovatou chemikálií leží volně v krajině pár set metrů od nejbližších obydlí.
Skládka fungovala od roku 1964, kdy v nedalekých Kralupech nad Vltavou spustil provoz státní podnik Kaučuk. Skládka byla povolená nejprve na pět let, ale sudy se na ní přesto vyvážely ještě v půlce 80. let. V současnosti jich na kraji obce zůstává asi 16 tisíc.
Stará ekologická zátěž
Závažná kontaminace horninového prostředí či podzemních nebo povrchových vod, ke které došlo nevhodným nakládáním s rizikovými látkami. Zjištěná kontaminace je považována za starou ekologickou zátěž, pokud vznikla před privatizací nebo původce kontaminace neexistuje či není znám. Medializovanými příklady jsou ostravské laguny, pardubický areál Synthesia nebo právě Nelahozeves.
V české legislativě ale chybí přesná definice a úprava pojmů. Ministerstvo životního prostředí se opírá o zákon o privatizaci: „Podle tohoto zákona je kontaminace způsobená státními subjekty před privatizací považována za takzvanou starou ekologickou zátěž, obdobně se jedná o ekologické škody, které na území našeho státu způsobila v minulosti sovětská armáda,“ vysvětluje mluvčí ministerstva životního prostředí Lucie Ješátková.
Styrenové smoly vznikaly jako zbytkový odpad při destilaci surového styrenu. Styren samotný je bezbarvá kapalina s charakteristickým sladkým zápachem, která se používá jako rozpouštědlo při výrobě pryží, plastů a izolace. Má negativní vliv na nervový systém, ve vyšších dávkách vyvolává bolesti hlavy, deprese, poruchy vidění a křeče.
Problémy, jak se rýpne
Právě skládka v Nelahozevsi může sloužit jako ilustrace toho, proč se Česko ani po více než třiceti letech od pádu minulého režimu nezvládlo se starými ekologickými zátěžemi vypořádat.
Už v roce 2016 podepsalo ministerstvo financí smlouvu s firmou Aquatest, která vyhrála výběrové řízení a měla oblast kompletně vyčistit. Po třech letech vybírání dodavatele a řešení technických problémů začaly práce až v roce 2019 – firma nebyla schopná zajistit zařízení, ve kterém se styreny zničí.
O pár měsíců později Aquatest oznámil, že skládka je mnohonásobně větší, než ukazoval průzkum, a firma přerušila práce. V září 2019 se resort financí dohodl s Aquatestem, že dokončí odtěžování jižní části skládky a skládku zakonzervuje. Firma v rozporu se smlouvu nic z toho nedokončila a navíc byla obviněna v kauze Celio.
Skládka je po několika měsících, kdy byla volně přístupná, oplocená dřevěnými kládami po celém obvodu. K nejbližším domům je to od nich jen 350 metrů vzdušnou čarou.
„Bavíme se o územích, na která desítky let nikdo nesáhl. Přestože vždy provádíme podrobný průzkum lokalit, může se stát, že po prvotní fázi zjistíme, že je problém buď rozsáhlejší, nebo do toho vstoupily další vlivy. Například až po zahájení sanačních prací objevíme další kontaminaci, kterou nebylo možné odhalit při průzkumu,“ vysvětluje jeden z hlavních problémů sanace ekologických zátěží Monika Zbořilová, ředitelka odboru Realizace ekologických závazků vzniklých při privatizaci. Ten spadá pod ministerstvo financí.
Slova Zbořilové potvrzuje i Karel Bláha z ministerstva životního prostředí. To v otázkách zátěží funguje jako odborný garant – říká tedy financím, co je vážné a co je realizovatelné. Ministerstvo financí na to pak uvolňuje prostředky a stanovuje priority. „Konkrétně o tom množství odpadu na této skládce nemohl vědět nikdo. Nikdo se totiž v tom tělese nerýpe,“ vysvětluje Bláha.
56 tisíc tipů
Právě nedostatečná prozkoumanost potenciálně kontaminovaných míst vedla resort životního prostředí k vytvoření Systému evidence kontaminovaných míst (SEKM). Podle této databáze byla kontaminace nebo potenciální kontaminace zjištěna u více než 10 tisíc lokalit.
Z toho na 7 209 lokalitách nejsou dostatečné informace o rozsahu kontaminace a jejím možném dopadu na životní prostředí a zdraví obyvatel. Na 3 302 lokalitách, což představuje zhruba 30 procent zjištěných míst, již probíhají nebo jsou plánována opatření k odstranění staré ekologické zátěže.
Státní zástupce navrhl vazbu pro všechny obviněné v kauze Celio, soud poslal do vazby šest z nich
Číst článek
Podle Zdeňka Suchánka, vedoucího Národní inventarizace kontaminovaných míst ve státní agentuře Cenia, se při tvorbě databáze inspirovali v západních zemích. „My jsme opisovali od nejrozvinutější země v tomto oboru, a to od Spojených států, které mají vypracovanou metodiku určování míry rizika a výběru vhodného nápravného opatření,“ říká.
Na začátku pracovníci prověřovali na 56 tisíc možných lokalit. Každá z asi 10 tisíc v systému má přidělenou prioritu i typ potřebného zásahu.
Tři čtvrtiny všech záznamů vyžadují další zkoumání. „Pokud se bavíme o lokalitách, které nejsou prozkoumané a jen tam máme určitý předpoklad, že by tam mohlo být riziko kontaminace, tak ten náklad je v řádu statisíců a až nízkých milionů k tomu, abychom měli podklad pro sanaci,“ doplňuje Suchánek.
Ministerstvo financí ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí každý rok stanoví priority. To znamená, že obě ministerstva spolu vybírají místa, u kterých vyhodnotí, že je zásah neodkladný a zároveň je možné ho ufinancovat.
Podle Jindřicha Petrlíka z organizace Arnika, který se problematikou dlouhodobě zabývá, je problém hlavně v tom, že pokud se ekologické zátěže nevyřeší, jsou často rezervoárem trvalého znečišťování.
Petrlík dále upozorňuje, že se tyto kontaminace pravidelně dostávají na povrch například u velkých řek, jako je Labe. „Úseky našich velkých řek jsou kontaminované a tím zdrojem mohou být v řadě případů právě tyto staré ekologické zátěže. A proto je nutné je řešit. A to tak, že je vyčistíme.“
Kde byl průmysl...
Z databáze vyplývá, že je v České republice asi 370 míst vyžadujících zásah – z toho 213 lokalit spadá do kategorie neakceptovatelných zdravotních rizik. U poloviny se přitom s nápravným opatřením dosud nezačalo. Podle databáze SEKM je s uspokojivým výsledkem ukončena zatím pouze jedna.
Z analýzy vyplývá, že se nejčastěji jedná o průmyslové či komerční lokality. Celkem do této kategorie spadá 160 míst. Na druhém místě jsou lokality, na kterých se manipulovalo s ropnými produkty a jinými nebezpečnými látkami.
Podle výsledků inventarizace je největší hustota kontaminovaných míst zaznamenána v Praze, Brně, Ostravě, Podkrušnohorské pánvi, Polabí a částečně i v okolí Plzně, což jsou oblasti s výraznou průmyslovou stopou.
Převažujícím typem kontaminovaných nebo potenciálně kontaminovaných lokalit jsou skládky tuhých komunálních odpadů, které tvoří téměř 46 procent zjištěných míst. Řada obcí se však po roce 1989 rozhodla tyto skládky zasypat nebo zatravnit, a proto se očekává, že u většiny z nich nedojde k problémům. Ostatní kontaminované lokality se dělí na areály, kde se prováděly různé činnosti vedoucí ke vzniku staré ekologické zátěže, a místa, kde se manipulovalo s ropnými látkami.
Rozpuštěný fond
Postupy státu při vypořádávání se s ekologickými zátěžemi opakovaně kritizoval Nejvyšší kontrolní úřad. Sytém likvidace hodnotil naposledy v roce 2017 jako pomalý a málo účinný. Kritiku sklidilo zejména to, že není zajištěn dostatečný zdroj finančních prostředků pro plnění závazků, ale i to, že většina smluv nebyla uzavřená, tedy že stát nepostoupil od odhadovaných garancí ke konkrétním smlouvám k plnění svých závazků a uskutečňování sanací.
Aktuálně NKÚ provádí na obou resortech šetření, které má být zveřejněno v říjnu.
Redakce serveru iROZHLAS.cz se ministerstva financí opakovaně dotazovala na vyčíslení dosavadních investic do sanace ekologických zátěží. Po urgencích ministerstvo poskytlo pouze souhrnná čísla za roky 2013 až 2023 s omluvou, že podrobnější data nemá a jejich zpracování by bylo možné jen po úhradě více než 30 tisíc korun. Přístupná nejsou ani na webu otevřených dat České republiky.
Původně bylo odstraňování kontaminací financováno z Fondu národního majetku, kam plynuly zisky z privatizovaných podniků a pozemků. V roce 2006 vláda fond zrušila a prostředky přešly přímo pod ministerstvo financí.
Finance z fondu se podle zákona mohly použít jen na přesně definované účely – například na úhradu důchodové schodku nebo právě na likvidaci zátěží. Vláda v roce 2018 umožnila převádění peněz bez dalších podmínek z fondu přímo do státního rozpočtu. A tím se dostáváme k dalšímu problému.
„Ministerstvo financí nachází (na likvidaci zátěží – pozn. red.) každý rok částku, která se pohybuje v jednotkách miliard korun. Teď vzhledem k okolnostem u nás i ve světě samozřejmě předpokládáme, že příští rok nemůžeme počítat s velkým rozpočtem,“ říká Karel Bláha z odboru starých ekologických zátěží MŽP.
Navíc je resort financí jediný, který může na řešení ekologických zátěží vypsat veřejnou zakázku a také rozhoduje o jednotlivých postupech. „Ministerstvo financí zajišťuje celý proces plnění priorit. To znamená, že dohlíží na projektovou přípravu, sanace a společně s inspekcí životního prostředí i na dozorové činnosti,“ popisuje ředitelka Zbořilová práci svého odboru. Ročně ve 26 lidech zvládnou zadat asi 15 zakázek v otevřeném řízení.
Podle dat, která má server iROZHLAS.cz k dispozici od odboru Realizace ekologických závazků vzniklých při privatizaci, utratil stát k dubnu letošního roku za sanace ekologických zátěží celkem téměř 67 miliard. Stát uzavřel v devadesátých letech celkem 327 tzv. ekologických smluv. Ty poskytují nabyvatelům pozemků po privatizaci státní finanční záruky pro likvidaci těchto zátěží. Z tohoto počtu bylo dokončeno 120 smluv, což představuje méně než 40 procent dohod uzavřených v devadesátých letech.
Ekologický supertendr
Veřejná zakázka vypsaná ministerstvem financí pod vedením Miroslava Kalouska (TOP 09) v roce 2008 měla být největší v historii České republiky. Celková výše mohla dosáhnout až 114,5 miliardy a měl ji získat jediný dodavatel, který by ve dvou kolech výběrového řízení prokázal schopnost zakázku splnit.
V roce 2011 vláda nejprve oznámila, že nejnižší nabídku podala firma Marius Pedersen Engineering za 57,8 miliardy, ale už o měsíc později projekt ukončila. Proti podpisu smlouvy s vítězem veřejné zakázky byl tehdejší premiér Petr Nečas (ODS), koaliční Věci veřejné a v samotném závěru i tehdejší ministr financí Kalousek, který projekt původně prosazoval. Krach ekotendru znamenal prodlevu v řešení ekozakázek o čtyři roky.
Nová zátěž ze staré
Znečištění životního prostředí se netýká jen dědictví předchozího režimu. Český právní rámec nezná pojem „nová ekologická zátěž“, ale podle mluvčí ministerstva životního prostředí Lucie Ješátkové nám v tomto směru pomohla evropská legislativa. „Za novou kontaminací lze považovat vše, co vzniklo od doby účinnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí.“
Ta byla přijata v roce 2004. „V české legislativě je tato směrnice zastoupena zákonem o předcházení ekologické újmě a o její nápravě, ale nezahrnuje všechny druhy škod,“ dodává.
Podle Jindřicha Petrlíka z Arniky dochází ke kontaminaci nejčastěji opět v průmyslových provozech. „Myslím, že je nutné daleko lépe ošetřit odpovědnost průmyslových provozů za znečištění, které po nich může zůstat nyní.“ Upozorňuje, že sice firmy musí vést základní průzkum toxických látek, ale záleží na tom, jaké látky se firmě nařídí sledovat.
Nová znečištění pak vznikají i při snaze zbavit se těch starých. Takovým příkladem je i bývala skládka v Pozďátkách na Třebíčsku. Původně se na skládce měl likvidovat odpad z výroby obuvi, ale na konec se na místo dovezlo 10 tisíc tun zelené skalice ze staré kontaminace v podniku Precheza Přerov. Vlivem dešťů pak na nedostatečně zabezpečené skládce vznikly laguny kyseliny sírové. Sanace této „nové“ kontaminace trvala dva roky a vyšla stát na 594 milionů korun.
„Pokud nekontrolujeme likvidaci starých zátěží dostatečně, můžeme si vytvářet nové problémy pořád dokola. Jako v Nelahozevsi,“ uzavírá Petrlík.
