Režisér snímku Jeskyně: Nechtěl jsem film o dětech, jak dva týdny sedí na kameni
V českých kinech nyní můžete vidět film Jeskyně o neuvěřitelné záchraně 13 thajských chlapců, kteří před dvěma lety uvízli na dva týdny v zatopené jeskyni. Režisér Tom Waller nesměl s přeživšími malými fotbalisty mluvit, proto se zaměřil na neviditelné hrdiny - zahraniční potápěče, kteří všechny zachránili. „Kdyby někdo z chlapců zemřel, film bych nenatočil“, říká pro Radiožurnál Waller, který do Prahy přijel na slavnostní premiéru filmu.
Šel byste do tohoto projektu, kdyby někdo z chlapců záchrannou operaci nepřežil?
Nenatočil bych ho, kdyby samotný příběh neskočil dobře. Chtěl jsem film o naději. Chtěl jsem ukázat tu spoustu lidí, kteří přijeli na pomoc z celého světa. A to, že zachránili všechny chlapce, byl obrovský zázrak.
Jejich šance na přežití při té ojedinělé záchranné akci byla 60procentní. Ostatně ve filmu vidíte chlápka, jak říká: „Myslím, že pár z nich ztratíme.“ Pro mě bylo velice těžké pochopit, že thajská vláda objednala tuto záchranu, i když věděla, že to nemusí dopadnout dobře.
Film o záchraně fotbalistů z jeskyně předkládá svědectví těch, co přijeli pomoct. Zahráli si sami sebe
Číst článek
Thajské úřady vám zakázaly s chlapci mluvit, práva na to prodaly Netflixu, který chystá seriál. Takže jste od začátku věděl, že se budete soustředit hlavně na zachránce, na to jakým způsobem dostali tým Divočáků ven?
Ano. Ten film uspokojuje mojí vlastní zvědavost, jakým způsobem se ti kluci dostali ven. Z médií jsme věděli, že chlapci přežili díky tomu, že pili vodu ze stěn jeskyně a meditovali. Neměl jsem v úmyslu natočit film o dětech, jak deset dní sedí ve tmě na kameni. Chtěl jsem ukázat, co se dělo před tou jeskyní. Ukázat neviditelné hrdiny, kteří přijeli, aniž by je o to někdo žádal, kteří dobrovolně obětovali svůj čas, energii a hlavně riskovali životy.
Jedním z nich je irský potápěč Jim Warny, který je hlavním hrdinou filmu a hraje sám sebe. Nebál jste se jako režisér toho, že je to neherec a že by to filmu mohlo ublížit?
Byl to risk, který jsem na sebe vzal. Věděl jsem, že někteří by tam radši viděli třeba Toma Hankse, ale já jsem chtěl, aby to bylo autentické. Ve filmu nakonec nepoznáte, kdo je a kdo není herec. Spousta lidí si třeba myslela, že ten muž s turbočerpadly je herec a on je skutečný.
Viděla jsem rozhovor s Warnym. Je velice stydlivý, skromný muž, pracuje jako elektrikář. Šel do toho s vámi i kvůli tomu, že jste také napůl Ir a padli jste si do oka, nicméně také zmínil to, že samotného natáčení se bál víc než té skutečné záchrany. Jak to zvládal?
Věděl, že to bude výzva, ale neuvědomil si, jak často bude muset jednotlivé scény opakovat a dělat je pořád dokola a dokola. Ale jednoduché to nebylo ani pro ty děti. Byly několik hodin zdrogované a po pár hodinách byly venku. Ale herec, který měl roli trenéra, strávil pod vodou v té speciální masce celý týden. Ano, chtěli jsme ho nadopovat, ale nedovolili nám to. Naštěstí jsem měl Jima, který je excelentní potápěč. A co se týče bezpečnosti, měl jsem v něj plnou důvěru a mohl jsem vlastně jen točit, co vidím. V některých chvílích to dokonce bylo tak, že Jim spíš režíroval mě – protože on ze všech nejlíp věděl, co se tam během té náročné a ojedinělé záchrany dělo.
Můj první dojem z filmu byl, že mi velice chybí pohled chlapců - co prožívali. Později jsem se tedy dočetla, že jste s nimi nemohl mluvit z důvodů, o kterých jsme už mluvili. Nicméně viděla jsem na internetu několik pořadů, kde chlapci vystupovali - třeba ve slavné show Ellen DeGeneres atd. Proč to tehdy šlo?
Premiér Thajska je tehdy využíval ke své propagaci, byli to v podstatě maskoti pro jeho předvolební kampaň – a taky byl ten následující rok znovu zvolený. Udělat s nimi rozhovor vlastně nedovolili jen mně. A lidé se mě zastávali – Hollywoodu to dovolíte a thajskému režisérovi, ne? Takže jsem využil ve scénáři alespoň informace z těch pořadů, které jste zmiňovala, a z internetu, abych věděl, jak se jim podařilo přežít. Nakonec jsme s nimi ani mluvit nepotřeboval.
Chlapci nejedli 10 dní, byli ve tmě, chladu na tvrdé skále... Přesto byli stále neuvěřitelně klidní a spořádaní - i při té záchraně, kdy museli dostat několik uspávacích injekcí. Dokážete si představit, že by takovou věc zvládly například evropské nebo americké děti?
Ne! Ti chlapci přežili právě díky podstatě buddhismu, jeho spiritualitě - navíc trenér býval mnich, naučil je meditovat. Americké děti by to nejspíš bez svého fast foodu nepřežili ani minutu. Ne vážně: pro každé dítě z jiné kultury nebo jiné země by bylo velice náročné přežít těch 10 dní bez jídla. Krásné také bylo, jak byli neuvěřitelně vděční svým zachráncům.
Byl to pro ně trochu šok, když najednou po tolika dnech viděli na hladině bubliny a z nich se vynořili mimozemšťani – tak to alespoň chlapci vnímali. Nejenže to nebyli rozmazlení „spratci“ - byli lokální a navíc tým. Drželi pohromadě – i v mém filmu je hraje skutečný fotbalový tým, protože jsem chtěl ukázat, že to byly jen děti, které si hrají. Ale byly lehkomyslné, do jeskyně vyrazily i přesto, že hrozily bouřky a nikdo z nich si nezkontroloval předpověď počasí. To, že byly tak moc hluboko, bylo nejspíš tím, že trenér se je snažil dostat stále dál na vyšší místo od té vody, až nakonec nebylo cesty zpátky.
Ve vašem filmu také dost bez okolků kritizujete thajské úřady – ukazujete zbytečné papírování i prvotní neochotu k mezinárodní spolupráci. Bylo pro mě upřímně opravdu těžké dívat se na to, že když konečně na místo dorazil právě pan Nopadol Niyomka, který měl k dispozici ona speciální turbočerpadla, stále po něm někdo chtěl nějaké dokumenty, kartičky a podobně a záchrana se tak protahovala… Dostal jste se kvůli té kritice vlády do problémů?
Jistě, vůbec se jim to nelíbilo. Hlavně bývalému guvernérovi provincie Chiang Rai, kde se jeskyně nachází. Viděl z filmu jen pár klipů a hodně se naštval. Dostali jsme se do sporu, nakonec i na internetu a v televizi. Ve finále to ale pro nás bylo dobré PR. (smích) Thajské úřady totiž chtěly být vidět v dobrém světle, že záchrana byla hlavně jejich dílem, a proto tu zahraniční pomoc zpochybňovali a bagatelizovali.
Přitom to byl právě Jim Warny a další cizinci, kteří nakonec dostali ty kluky fyzicky ven z jeskyně. Proto jsem chtěl těmto neviditelným hrdinům vzdát poctu. Přesto si myslím, že je film velmi vyvážený – vidíte v něm thajskou armádu, námořnictvo, čínského potápěče, jak učí Američany používat dvě automatiky najednou a tak dále. Slyšel jsem tady i o nějakých Češích, kteří tam byli pomáhat, ale bohužel jsem nemohl do filmu dostat všechny.
Nejsmutnější částí celého příběhu i filmu je smrt armádního potápěče Samana Kunana. Jak to ovlivnilo celou operaci?
Když se to stalo, tak armáda povolala právě zahraniční experty na jeskynní potápění. A kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdyby záchrannou akci provádělo jen thajské námořnictvo. Možná by některé z dětí zemřelo.
Ve filmu také s despektem ukazujete, jak někteří lidé před jeskyní přímo při záchranné akci prodávali nějaké kupony. K čemu?
Ano, to se skutečně dělo, prodávali tam losy a ty s číslem 13 – tolik bylo chlapců – byly hned vyprodané. To ukazuje na pověrčivost Thajců a také můžete ve snímku vidět, jak moc se místní modlili a dělali obřady, aby uctili bohyni Nang Non. Thajci věří v sílu modlitby, stejně jako v sílu vědeckého procesu. Smrt Sumana brali jako oběť pro Nang Non. Jednoho si vzala, ostatní pustila ven.
Budete se na Netflixu dívat na seriál, který o chlapcích natáčí?
Těším se, určitě se na to moc rád podívám. Jsem zvědavý, jak z toho dokážou udělat desetidílný seriál jen z pohledu těch kluků – možná víc ukážou to, odkud pocházejí, jednotlivé příběhy každého z nich. Uvidíme, jsem opravdu velmi zvědavý.
Jste poprvé v České republice?
Ne, už podruhé. Poprvé jsem tu byl před mnoha lety s jiným filmem, a to na Febiofestu. Tohle je ale jiné, Jeskyně poběží v klasických kinech, nejen tady, ale také na Slovensku a vlastně všude po světě – stejně jako ten příběh samotný, který před dvěma lety sledovali úplně všichni. Jsem opravdu velmi hrdý.
