Nominaci na Oscara jsme nečekali, před rokem jsme na dokončení filmu neměli peníze, říkají tvůrci Bídníků
Křehký příběh o násilí na vyloučeném předměstí blízko Paříže, bída, vyprovokované násilí i snaha rozumět všem okolo sebe – takový je film, který letos Francie vyslala do boje o Oscary. Režisér Ladj Ly natočil film Bídníci bez očekávání velkého úspěchu – a po premiéře na festivalu v Cannes ho do Česka přivezli představitelé hlavních rolí – Alexis Manenti a Djibril Zonga.
Bídníci jsou filmem, který vzbuzuje spoustu otázek. Už jen to, proč se jmenuje stejně jako román Victora Huga. V jedné scéně se to i řeší, ale mířím trochu jinam. Jsme v tom filmu v situaci „Bídníků“ 21. století?
Alexis Manenti: Určitě, protože ten film zobrazuje ubohost, bídu. A navíc to souvisí s místem, kde se film odehrává – v Montfermeil, kde Victor Hugo napsal část Bídníků. Jsou tam stejná místa jako tenkrát, jen posunutá do naší doby. Dům Thénardierových, kašna Jeana Valjeana. Ve filmu je myslím dobře zachycena bída dneška, všechno, co se změnilo a mění.
Djibril Zonga: Vidím to stejně. Režisér Ladj Ly je v tom filmu dost nestranným pozorovatelem. Chtěl podle mě ukázat, že každý z nás je trochu bídníkem, ať už jsou to děti na předměstích, nebo policajti, které hrajeme my dva.
Nestrannost by možná měla být někde v podtitulu, protože vy sami hrajete trochu nečitelnou dvojku. Zajímalo by mě, Alexisi, vy jste pracoval i na scénáři, do jaké míry jste si mohl svoji postavu vykreslit vy sám?
AM: No nejradši bych si ji vykonstruoval úplně celou sám! Naštěstí pro mě ostatní dva scenáristi chytili moji postavu a posunuli ji jinam.
Místa, kde se film odehrává, tady v Česku známe maximálně tak z televizních zpráv. Pařížská předměstí, znevýhodněné čtvrti, kde vedle sebe žijí menšiny. Ve filmu se v návaznosti na to řeší spoustu témat. Znáte vy tohle prostředí osobně?
DZ: No jasně, já ho znám na vlastní kůži, protože jsem v něm vyrůstal. Místo, kde jsem byl doma, je úplně stejné jako Montfermeil, kde se natáčelo. Musím říct, že to opravdu odpovídá realitě. A díky filmu se dostáváme do problému, vidíme víc vrstev najednou. Někdy máme tendenci zobrazovat právě tyhle předměstí jako nějaká klišé. Tak, jak to někdy dělají média, od toho jsme dost daleko. To v tom filmu nenajdete.
Jste daleko od klišé, na druhou stranu chvílemi jako bychom sledovali hraný dokument. Čelíte v příběhu jako policisté dětským gangům – jaké to je hrát s dětskými herci, kteří mají role drsňáků a problémových dětí? Oni přece taky trochu stojí za spuštěním násilí, které instituce vůbec nezvládnou kontrolovat.
AM: Myslím, že jsou především obětí toho násilí, protože všude okolo je obklopuje bída, jsou obětí násilí, které v jednu chvíli eskaluje. Děti se pak postaví proti systému. Ten film podle mě problematizuje i další důležité téma – vůbec postavení dětí ve francouzské společnosti, konkrétně v těch znevýhodněných podmínkách. Jestliže dětem vezmete sny, můžou vám to vrátit právě revoltou. Jinak pro mě osobně jako pro herce to bylo obohacující. Pracovali jsme s dětmi, které byly přirozené, spontánní, plné života a překvapení. Pro herce to je skvělá zkušenost.
DZ: Přesně tak. Podle mě když hrajete s dětmi, uvědomíte si, že ony si vůbec nekladou stejné otázky jako my, nepřemýšlejí za roh, zkrátka žijí v ten jediný daný okamžik. A máme jako herci privilegium stát se na chvíli těmi dětmi, každopádně během natáčení se nám to povedlo.
Oscar není důležitý
V příběhu narážíme na všudypřítomný rasismus, rozdílnost náboženství a kultur. Když se o tom budeme bavit tady v Česku, vůbec vlastně takový obrázek společnosti neznáme. Máte pocit, že s sebou film nese nějaké univerzální porozumění, poselství?
DZ: Poselství? Tak to nevím. Podle mě je to opravdu uvěřitelný film – včetně pohledu režiséra, řízených scén. Jasně že si musíme klást podobné otázky, o kterých mluvíte, ale podle mě režisér Ladj Ly zná to prostředí natolik dobře, že z toho nepotřebuje dělat nějakou zpověď nebo dokument. Máme tendenci vnímat to pak jako něco, co se mu opravdu dělo. Proto pak přemýšlíme, jaké je jeho sdělení. On podle mě prostě natočil něco, co se dá zažít. A že to vzbuzuje otázky, to je nejspíš logické.
AM: No jasně, já si ale myslím, že to univerzální sdělení tam je. Rozhodně se nebabráme v nějakém franko-francouzském tématu. A v cizině, i tady v Česku, lidi reagují skvěle, dotýká se jich to. Film otevírá celkem citlivá témata – dětství v dnešní společnosti, pohled na lidi, kteří jsou jiní. Snaží se překonat předsudky. A přesně v tom je to univerzální film.
Česko vyšle na Oscary Nabarvené ptáče. Filmová akademie vybírala z deseti snímků
Číst článek
Klást si otázky, hledat ospravedlnění, vidět realitu. Všechny postavy tam mají kromě těch nesnesitelných poloh i sympatickou tvář. Jak se vám hráli ti policisté? Dá se podle vás jejich násilí nějak obhájit?
AM: Ne, tak to vůbec, násilí je neospravedlnitelné. Jsou to prostě lidské bytosti s dobrými vlastnostmi i s těmi odpornými. Nemluví za ně pracovní pozice, ale duše. Stejně jako vy nebo já mají v sobě křehkost, pochybnosti, touhu stáhnout se stranou. Nikdy není nic úplně bez chyby. A pro moji postavu to platí snad dvojnásob. Jako fízl se chová obludně, ale pak ho vidíte jako tátu od rodiny, normálně fungujícího člověka. Každý ať si soudí podle svého.
DZ: Můj policajt je doslova ukovaný z protikladů. Vyrostl na předměstí a pacifikuje prostředí, jehož byl součástí. Teď stojí na opačné straně zákona. Podle mě mu to dodává hodně sympatický rozměr. A holt se mu stane, že mu okolnosti přerostou přes hlavu, stane se, co se stane.
Zeptám se ještě na Bídníky úplně obecně. Dostali jste za Francii oscarovou nominaci. Mění to nějak váš pohled na tenhle film?
AM: To je spíš opravdu velká čest reprezentovat takhle Francii. Jsme na Bídníky hrdí, takže nominace nám udělala fakt radost. Když jsme film před rokem točili, ani jsme neměli peníze na jeho dokončení. Vůbec jsme nečekali úspěch. A najednou jsme byli v Cannes, začalo se o tom psát, přišel velký ohlas. Je to štěstí a zadostiučinění, ale ten film není samoúčelný. O to je lepší. Dotýká se diváků.
DZ: Přesně. A důležitý není Oscar, ale to, aby se na něj podívalo co nejvíc lidí.
