Všechno se stalo omylem, říká o vzniku Stonožky Běla Gran Jensenová
V anketě o Zahraničního Čecha roku 2012 zvítězila zakladatelka hnutí Stonožka Běla Gran Jensenová. V roce 1969 emigrovala do Norska a po listopadové revoluci se rozhodla pomáhat českému zdravotnictví. „Máme za sebou 22 let, nic nekončí a je to krásné,“ říká Běla Gran Jensenová.
Co pro vás cena znamená?
Myslím si, že víc, než si kdo, umí představit. Tahle cena vlastně nepatří jenom mně, ale tahle cena patří tisícům úžasných českých učitelů. Patří to stovkám tisícům českých dětí. A tisícům českých vojáků. Já se v tom jenom taková malá tečka.
Vy spolupracujete i s Armádou České republiky, na čem konkrétně?
Běla Gran Jensenová, která vyhrála anketu Zahraniční Češka roku, byla hostem Večerního Radiožurnálu
My spolupracujeme s CIMIC (Civil-military cooperation). To jsou ti vojáci, kteří mají styk s místními obyvateli. Díky této spolupráci, stonožkové děti, když nasbírají penízky, je dají vojákům a ono potom v té válečné zóně mohou buď opravit školu, postavit školu, dodat učebnice.
A na co jsem strašně hrdá, je to, že čeští učitelé a české stonožkové děti a norské stonožkové děti, dali dohromady peníze a naši vojáci v Afghánistánu dokázali sehnat kurzy pro maminky. Takže letos před Vánoci už několik afghánských maminek se bude umět podepsat.
To je hodnotný počin. Můžeme se podívat, co dalšího připravujete?
Projekty jsou hlavně o vzdělání. My jsme především výchovné hnutí. Chceme, aby se naše děti naučily, že můžou udělat rozdíly - You can make i difference. A projekty jsou potom i o tom, aby vzdělání došlo k těm dětem, které tu možnost nemají. Takže teď například kromě toho, že spolupracujeme s armádou, tak teď připravujeme v Norsku projekt, kde se pomůže jedné malé škole v Keni.
Jak hodnotíte hnutí Stonožka po více než 20leté práci u nás i v zahraničí? Čekala jste na začátku, že se podaří tolik věcí?
Já jsem nečekala vůbec nic. Já za to totiž nemůžu.
Jak to?
Všechno se stalo omylem. Já jsem byla politický utečenec. Nemohla jsem se vrátit. A když jsem se konečně vrátila, tak mi jedna sestřička na Karlově náměstí poprosila, jestli bych trochu nepomohla, že bych mohla rozdat takové vizitky s bankovním číslem, a jestli by Norové mohli posílat aspoň nějakou korunku, aby nemocnici pomohli.
A já jsem si myslela, že pomůžu jedné nemocnici, a tím, že to pro mě skončí.
A skončilo to u 100 milionů korun, zhruba...
Už jsme daleko přes 100 milionů. Máme za sebou 22 let, nic nekončí a je to krásné.
