Lanovka v Pittsburghu vás přenese do Ameriky 19. století. V provozu je od roku 1877
Podobně jako má Paříž svou lanovku na Montmartre nebo Praha na Petřín, i americký Pittsburgh může nabídnout rozhled do města z kabiny kolejové dráhy vedoucí na Washingtonovu horu nad říčním soutokem, kterým začíná řeka Ohio. V době největšího průmyslového rozmachu Pittsburghu bylo ve městě 17 osobních a nákladních lanovek. V 60. letech minulého století jezdily ještě čtyři, teď už je v provozu jen jedna.
Cesta lanovkou kdysi stávala niklák, tedy pět centů. Dnes je za dva a půl dolaru. To je velký rozdíl, ale jinak je iluze druhé poloviny 19. století ve voze jedoucím po strmé trati od úpatí Washingtonovy hory na její vršek celkem dokonalá.
Milovníkem a zároveň jedním ze správců lanovky Duquesne je Tom Reinheimer: „Vůz, ve kterém jedeme, je 145 let starý. Sloužil tady veřejné dopravě, aby se dělníci dostali z planiny na Washingtonově hoře do dolů a továren, které byly dole u řeky.“
„Tehdy tu nebyly žádné cesty. Spalovací motory ještě nebyly vynalezené a elektřina se také ještě nepoužívala. Všechno poháněly parní stroje. Této hoře se dřív říkalo Uhelný kopec. Byly tady první doly, takže palivo pro parní stroje bylo po ruce,“ popisuje Tom.
1400 schodů
Vůz lanovky býval původně vagonem koněspřežné dráhy. Na obou stranách má stříšky pro vozku, který koně řídil. Pak ale vagón postavili na podstavec, aby mohl jezdit po nakloněné rovině, a připojili k němu dvě lana. A byla z toho lanovka.
Lanovka překonává výškový rozdíl 122 metrů, trať je dlouhá přes 240 metrů. V 19. století se doprava lanovkou hojně využívala. Než začaly jezdit, mohli se horníci a oceláři dostat z domovů na vrchol Uhelného kopce a dolů do továren a šachet jen po dřevěných schodištích.
„Od břehu řeky, kde je dnes dolní stanice, až sem nahoru, kde teď stojíme, to bylo 1400 schodů. Po 10 až 12 hodinách práce v horku ve fabrice se tedy mohli dělníci těšit na takový výstup,“ přibližuje Tom. Nebo mohli zaplatit pět centů za 2,5 minuty jízdy nahoru lanovkou.
Boj o lanovku
Poháněcí motorová jednotka je původní z roku 1877. Jen už dnes není připojená k parnímu stroji, ale je na elektřinu. V horní stanici lanovky zůstala dodnes, protože je na odstěhování příliš velká. Navíjecí buben na tažná lana je skoro čtyři metry vysoký. Pravidelně se ale lakuje a promazává. Podle pana Reinheimera by měl vydržet v chodu ještě hodně dlouho.
„S tím jak se začaly stavět lepší silnice a zřizovaly se autobusové a tramvajové linky z hornických sídlišť na Washingtonově hoře, přestával se v 60. letech minulého století provoz lanovek vyplácet. Majitelé lanovky Duquesne neměli peníze na údržbu a chtěli ji úplně zrušit. Lidé žijící na Washingtonově hoře ale vytvořili sousedský projekt, jak lanovku opravit a provozovat ji. Založili spolek na záchranu lanovky,“ dodává Tom Reinheimer.
Příspěvek na léky
‚Jsme habáni, máte sklep?‘ Dva poutníci ze Severní Ameriky hledají na Moravě stopy po svých předcích
Číst článek
Členem této neziskové organizace je i on sám. Tvoří ji hlavně penzisté, kteří z ní přece jen malý příjem mají. Je to ale takové spropitné na pivo. Pan Tom tomu, vzhledem k důchodovému věku, říká spíš příspěvek na léky.
Lanovka je sice v soukromých rukách občanského spolku pro její záchranu, ale je součástí městské hromadné dopravy jako pittsburghské metro nebo autobusy. Před covidovou pandemií si předplatní jízdenky na ni kupovalo více než 200 cestujících.
Dnes ale lidé podle Toma Reinheimera hodně pracují z domova a počet stálých zákazníků klesl na 25. Lanovku dnes ekonomicky drží nad vodou hlavně turisté, kteří si chtějí užít jízdu historickou technickou památkou.
