Luxusní kožich a pod ním znetvořené tělo. Mít silný a publikovatelný snímek je těžké, říká válečný fotograf
Za objektivem stojí téměř šedesát let. Ve snímcích francouzského fotografa a reportéra Patricka Chauvela se odráží válečné konflikty posledních desetiletí, včetně války na Ukrajině, kam se pravidelně vrací. S dalším novinářem odhalil například příběh 34leté Oksany, již znásilnili a zavraždili ruští vojáci. Oběma vadilo, že byla jen další z bezejmenných obětí. „Chtěli jsme ji dostat z anonymity,“ popisuje v první části rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Skrze fotografie a reportáže jste pokrýval téměř čtyřicet konfliktů, včetně probíhající války na Ukrajině. Kdy jste tam byl naposledy?
Letos v létě, hlavně v okolí Záporoží. Fotografoval jsem především vojáky v zákopech a bombardované oblasti. Po začátku invaze jsem se ale zaměřoval spíše na vlny uprchlíků.
Do Kyjeva jste přijel jen pár dní před napadením Ukrajiny. Co vám napovídalo, že válka je na spadnutí? Podle vašich slov tamní obyvatelé vůbec nebrali v úvahu, že by Vladimir Putin mohl do jejich země poslat armádu.
V Rusku se před invazí začalo hodně mluvit o patriotismu, bojích proti Němcům za druhé světové války, hrdinských činech, vojáci chodili do škol přednášet o heroismu, otevřela se vojenská akademie… Budilo to zdání, jako by Putin Rusy na válku připravoval. Říkal jsem si, že musí něco chystat.
‚Dokola opakující se horor.‘ Do Izraele jsem se vrátil už asi padesátkrát, popisuje válečný reportér Chauvel
Číst článek
Asi tři měsíce před jejím začátkem jsem se s Paris Match (francouzský týdeník – pozn. red.) domluvil, že pro ně v Rusku udělám reportáž. Ještě s jedním kolegou jsme měli letět do Petrohradu. Kvůli silné bouřce během mezipřistání v Amsterdamu jsme ale nemohli pokračovat, a tak jsem se mezitím spojil s pár přáteli na Ukrajině a ptal se, jak to u nich vypadá.
Všichni mluvili o nezvyklých pohybech vojsk na Donbasu. Zavolal jsem tedy do redakce s tím, že měníme plán a vyrážíme na Ukrajinu, kam jsme se nakonec dostali jedním z posledních běžných letů. V centru Kyjeva jsme mluvili s lidmi v restauracích, nočních klubech, na ulicích. Byli přesvědčeni, že je Rusové nenapadnou, a pokud ano, půjdou proti nim bojovat. Bylo z nich cítit odhodlání.
V metropoli to vypadalo, jako že se nic dít nebude, a tak jsem jel na Donbas za svým přítelem, novinářem Maksem Levinem, což se ukázalo jako velká chyba. Jakmile jsem tam totiž dorazil, v Kyjevě to naopak celé vypuklo. Následně jsem se přesunul do Záporoží, kde všude vládly panika a chaos, tisíce lidí se snažily dostat do vlaků směr západ.
První reportáž jsem tedy vytvořil během sedmnáct hodin trvající cesty do Lvova, Maks se v mezičase vrátil za rodinou do Kyjeva. Domluvili jsme se, že se někde u města sejdeme a budeme pokračovat v reportážích z bojů, on ale mezitím zmizel.
Vyšetřování smrti novináře
Makse Levina, ukrajinského fotoreportéra, Rusové zavraždili v březnu 2022. Tím se řadí mezi 17 novinářů, kteří byli od loňského února na Ukrajině zabiti. Okolnosti jeho smrti jste se společně s Reportéry bez hranic rozhodli vyšetřit, natočili jste dokument. Podařilo se vám viníky najít?
Zjistili jsme místo, den a hodinu Maksovy smrti a našli jsme odpovědnou vojenskou jednotku a jejího velitele. Konkrétní jména ale nemáme a více už asi pokročit nemůžeme, Rusové nám samozřejmě žádné informace nedají.
Ukrajinské tajné služby nám nicméně umožnily se setkat s vojáky z daného pluku, které zajaly. Maksovu vraždu jsme vyšetřovali čtyři měsíce a příslušná jednotka mezitím přišla o osmdesát procent svých členů, takže ty, kteří za jeho vraždou stáli, nahradili noví, osmnáctiletí kluci.
‚Nejsou Rambo.‘ Novináři i přes opatrnost platí životem za reportování o ruské agresi na Ukrajině
Číst článek
Cesta na místo Maksovy smrti nám trvala dva dny, protože les, kde k vraždě došlo a kde jsme našli jeho auto, byl zaminovaný. Víme, že jej popravili několika výstřely. Po tom prvním, kdy padl na zem, mu hlavou prošly ještě další dvě kulky. Jednu z nich jsme objevili v zemi. Na místě s ním zemřel i jeho přítel, voják, kterého upálili. Našli jsme tam totiž i jeho doklady a spálené oblečení.
Ukrajinská policie nám tvrdila, že nic podobného na místě nenašla, asi to ale bylo tím, že musela vzhledem k situaci jednat rychle. Pro mě šlo o kamaráda, pro ně ale jen o další dva mrtvé v řadách tisíců. Každopádně myslím, že úřady docela udivilo, že se o jejich občana zajímá zahraniční novinář. Maks byl ale na Ukrajině známým fotografem, dokázal motivovat mladé lidi.
Jeho odkaz jsme chtěli připomenout výstavou a dokumentem na festivalu ve francouzském Bayeux věnovaném válečným zpravodajům, kam jsme se s Reportéry bez hranic rozhodli pozvat jeho ženu a děti. Došlo nám však, že to bude trochu problém, protože Maks měl čtyři syny ze dvou rozvedených manželství a v době své smrti žil s další přítelkyní. Nakonec jsme tak pozvali všechny.
V souvislosti s tím mě napadá, že nestálá profese a opakované přesuny do zemí zmítaných konflikty musí mít často na vaše osobní životy podstatně negativní vliv…
Hodně a často cestujeme a partner nebo partnerka na vás nechtějí pořád čekat. Původně odjedete třeba na dva týdny, ale vrátíte se za tři měsíce. Poprvé si řeknou, že to nějak půjde, podruhé už to tak v pořádku není a napotřetí ztratí trpělivost. Já byl ženatý pětkrát, dětí mám také pět.
Spousta válečných novinářů, ať už muži nebo ženy, to má podobně. A reportérky či fotografky to mají ještě těžší, neboť jejich partnerům často vadí, když na několik měsíců zmizí.
Válečné zpravodajky
Takže se u svých kolegyň nezřídka setkáváte s tím, že partneři jejich povolání špatně snáší?
Jedna má kamarádka, novinářka Huguette Debaisieuxová, k danému tématu asi před čtyřiceti lety napsala knihu nazvanou Désolée, Ulysse, c’est Pénélope qui part… (Promiň, Odyssee, ale to Penelopa odjíždí… - pozn. red.). Jinak mám pocit, že takový řekněme zlom přichází okolo 38 let. Najednou přijde rozhodnutí, zdali děti mít, či ne.
Putin je taková želvuška, která přežije úplně všechno, glosuje novinářka Procházková
Číst článek
Když se nakonec rozhodnou je mít, často z profesního života na několik let zmizí, věnují se rodině, necestují a přichází o práci, protože je rychle nahradí mladší novinářky. A návrat je pak velmi komplikovaný. Podobných příběhů si vybavuji hodně.
Například přítele jedné z mých kamarádek se okolí pořád ptalo: „Hele, a kde ta tvá žena je? Zase někde v horách, v Čečensku, po celém světě…?“ Když se vrátila, řekl jí, že by se měli usadit a mít děti. Pamatuji si, jak brečela a nevěděla, co dělat. Bála se, že ze své profese takzvaně vypadne. Nakonec se rozhodla v práci pokračovat a s přítelem se rozešli.
Specializovala se na válku v Čečensku, mluvila rusky i čečensky. Půl roku po jejím rozhodnutí tam ale válka skončila a najednou byla téměř bez práce, protože na oblast Kavkazu, Ruska a východní Evropy celkově se zaměřovalo mnoho dalších fotografek a reportérek. V jednu chvíli tak přišla o práci i partnera.
Patrick Chauvel
Archiv francouzského válečného fotografa a reportéra Patricka Chauvela, narozeného v roce 1949, čítá na 380 tisíc snímků. Novinářskou kariéru započal v sedmnácti letech fotografiemi ze šestidenní války, doposud dokumentoval téměř čtyřicet konfliktů od Vietnamu, Čečenska, Panamy, Severního Irska nebo Afghánistánu po izraelsko-palestinský konflikt a probíhající válku na Ukrajině. Sedmkrát byl vážně zraněn. Je autorem několika knih a dokumentů. Za sérii snímků z Čečenska obdržel cenu World Press Photo, ve francouzském Caenu má svou stálou výstavu. Na Univerzitě Karlově v minulosti vedl několik fotografických seminářů.
Pro ženy to je opravdu složité a žurnalistika je navíc značně konkurenční a nelehké prostředí, znám to z vlastních zkušeností. Svou roli už hraje i věk. Deníku Le Monde jednou na Ukrajině chyběl kvůli nemoci fotograf a jelikož jsem tam zrovna byl, volal jsem jim, že pro ně mezitím mohu pracovat. Nikdy se ale zpět neozvali a za pár dní tam poslali nějakého mladého fotografa.
Hodně záleží, pro koho pracujete. Například rozpočet některých velkých amerických médií je enormní. Jejich reportéři mají budget ve výši až 1500 dolarů denně, samozřejmě včetně nejlepších hotelů, aut, fixerů, řidičů nebo překladatelů. Když jsem jim vyprávěl o mých přibližně 300 eurech na den, měli od smíchu slzy v očích a říkali, že jsme úplní blbci.
Třeba při jedné z cest se nám s Florentem Marciem, dalším francouzským reportérem, podařilo najít auto, stálo nás 250 dolarů na týden. Byla to neuvěřitelná rachotina. Když jsme s ní dojeli k checkpointu, vojáci z nás byli mrtví smíchy. Sarkasticky se ptali, kde jsme k oné kraksně přišli a pořád pobaveně opakovali: „No jo, Francouzi…“
Do jaké míry je tedy podle vás pro novinářky těžší nebo v určitých situacích naopak jednodušší se pohybovat ve válečném zpravodajství?
Dnes je to jednodušší než pro muže. Média chtějí dávat najevo, že patří do současného světa a najímají více žen a všeobecně mladých novinářů a novinářek. Chtějí ukázat, že nejsou machistická. I proto je více reportérek a mnohé z nich svou práci odvádí skvěle. Samozřejmě ale roli hrají i schopnosti, nikdo vám nenabídne práci jen proto, že jste žena.
U každé reportáže to je, jako byste ji dělala poprvé. Musíte prokázat, že máte dobrou reputaci. Nezřídka odjíždíte na své náklady a noviny vám za fotografie zaplatí až pak, pokud jsou dobré. Odjel jsem například na šest týdnů do Sýrie k bitvě o Baghúz a po odečtení všech nákladů jsem si za publikované fotografie vydělal asi 800 eur.
Posílání k plotně, bariéry v médiích. Co prozradily tři ženy Českého rozhlasu, které získaly Novinářské ceny?
Číst článek
Chcete-li mít jako fotograf dobré peníze, musíte se zaměřit spíše na showbusiness. V Paris Match jednou chtěli udělat článek s fotografiemi o jednom francouzském zpěvákovi, shodou okolností jsme se přátelili, a tak jsem souhlasil. Za několik stran s obálkou jsem dostal snad jedenáct tisíc euro. To znamená jedno velmi výnosné odpoledne s kamarádem oproti šesti týdnům ve válečné Sýrii za pár set eur.
Jeden voják v Afghánistánu se mě kdysi snažil přesvědčit, že musím být dobře zaplacený, jestli jsem se dobrovolně vydal do těch, cituji, sr**ek za nimi. Když jsem mu popsal realitu, zavolal své kamarády a říkal: „Podívejte se, to je úplný magor ten člověk.“ Být nezávislým novinářem je úžasné, ale musíte na to mít finance.
Válečná fotografie je navíc paradoxně tou nejhůře placenou a získat dobrý snímek zároveň trvá dlouho. A často jde i o štěstí.
Oksanin příběh
Ohledně Ukrajiny se chci zastavit ještě u jedné věci. Zmíněný francouzský novinář Florent Marcie v Buči pořídil fotografii tehdy 34leté Oksany, kterou brutálně znásilnili a zabili ruští vojáci. Snímek jste zveřejnili v Paris Match. Co všechno za ním stojí?
Je strašlivý a zároveň neuvěřitelně silný. Když jsem fotografii viděl poprvé, ptal jsem se Florenta, jak se daná žena jmenuje. Odpověděl, že vůbec neví, že má jen přidělené číslo. Snímek byl již na hraně, mohli jsme jej ale publikovat díky tomu, že měla přes sebe přehozený kabát.
Je těžké najít fotografii, která je tak silná a zároveň publikovatelná. Viděl jsem snímky znásilněných žen, které byly tak děsivé, že nešly zveřejnit. Jejich těla byla zcela nahá, s otevřenými ranami… Hrozivý na dané fotografii je i kontrast kožichu symbolizujícího luxus, pod kterým se ale nachází znetvořené tělo.
Jako novináři zde nejsme proto, abychom lidi šokovali, ale vzbudili v nich zájem a ponětí o tom, co se ve světě děje. Oksaně jsme chtěli vrátit jméno, dostat ji z anonymity. Je symbolem žen, které si znásilněním prošly. Ve Francii fotografie vzbudila docela ohlas, podle lidí bylo třeba o ní mluvit, znát daný příběh. Shodou okolností také Oksana pracovala jako překladatelka do francouzštiny.
V jednom pořadu na France TV jsme o ní mluvili se spisovatelkou Christine Angotovou, jež byla v minulosti znásilněna. Zmínil jsem, že jsme Oksaně vrátili důstojnost. Christine na to reagovala velmi razantním nesouhlasem s tím, že ji naopak nikdy neztratila. Přišli o ni vojáci, kteří ji znásilnili.
U Oksany si vybavuji ještě jednu věc. Její otec, generál, nechtěl, abychom o znásilnění mluvili. Pro něj šlo o rodinnou hanbu. Opakoval, že sice existují důkazy, že byla zavražděna, ale ne o tom, že ji i znásilnili. Já si říkal, proboha vždyť v domě bylo třicet ruských vojáků a čtyři ženy po dobu dvou týdnů, asi nevedli hovory o filosofii. Mučili ji, popravili, na jejím zakrváceném těle byly stopy po pobodání.
Je jasné, že s podobnými snímky jste se v souvislosti s Ukrajinou nebo jinými válečnými konflikty nesetkal poprvé…
Systematické znásilňování jako válečná zbraň nevymizelo. V mnoha zemích je problémem i to, že společnost daný čin nevnímá jako katastrofu jen pro ženu, ale pro celou rodinu. Například v Čečensku existoval vojenský prapor tvořený pouze z žen, které byly znásilněny. Nezřídka totiž docházelo k tomu, že je následně zavraždili jejich mužští příbuzní.
Čečenci bojují na Ukrajině na obou stranách. Jedny žene do boje Kadyrov, druhé touha po pomstě
Číst článek
Mnohé z nich se tak raději rozhodly bojovat, byla to jejich jediná možnost. Neříkalo se, že si prošly znásilněním, ale vstupem do praporu to bylo jasné. Rodiny je nezabily, protože bojovaly, zároveň ale bojovaly proto, že je někdo znásilnil. Byly velmi agresivní – pokud do jejich rukou padl Rus, měl to spočítané, čekalo ho něco horšího než smrt.
Na Ukrajině se v armádě také realizuje mnoho žen. Nechtějí se řadit mezi oběti, ale bojovnice. Některé z nich se k vojákům rozhodnou přidat poté, co na frontě zemře jejich partner, převezmou jeho místo. Stejně tak i mezi Kurdy bojují mnohé ženy.
Jednotku, která stála za masakrem v Buči, Putin vyznamenal. Volodymyr Zelenskyj naopak klade opravdu velký pozor na to, jak se ukrajinští vojáci chovají, musí být disciplinovaní. Chce, aby byla Ukrajina ryzí obětí. Samozřejmě nevidíme všechno, ale důstojníci jsou opravdu pod velkým dozorem.
Falešný Vuitton, pravý tank
Konfliktů jste dokumentoval desítky, jak jsme již zmínili. Je pro vás ten na Ukrajině v něčem přeci jen odlišný?
Ano, v jeho síle. Jsme v Evropě, tudíž existuje nebezpečí, že se to zde celé vymkne kontrole. Je to poprvé za poslední desítky let, kdy Evropě hrozí rozsáhlý konflikt s Ruskem. Od druhé světové války se také po dlouhé době jedná o situaci, kdy jsou zde dvě země s velkým počtem zbraní i prostředků. Jde o světovou válku, která se tak jen nenazývá.
Na Ukrajině to není poprvé, kdy vidíte následky agrese ruské armády, jako reportér jste pokrýval i válku v Čečensku. Jak se dají dané konflikty z pohledu fotografa porovnat?
Čečensko bylo strašné. V porovnání s Ukrajinou jde pořád o to samé, až na to, že v současné ruské armádě vidíme mnoho minorit – Burjaty, Tatary, Uzbeky nebo Čečence, které jejich velitelé posílají na smrt, jako by se jich chtěl Putin zbavit. Nemají žádnou motivaci, nejsou připraveni na zimu.
Navíc jsou velmi špatně vybaveni. Když někam jedu, mám s sebou například speciální náplasti a obvazy, které se dají použít i jako škrtidlo, dobře absorbují krev. Rusové nic takového nemají a jejich ženy, matky či sestry jim na ochranu ran dávají tampony. Burjati, které jsem potkal, ani neuměli číst. Představte si, že žijete ve vesnici na hranici s Čínou a najednou se ocitnete v Kyjevě. Je to k neuvěření.
Jedny z nejhorších fotografií jsou ty, na kterých vidíme mrtvé nebo zraněné děti a těhotné ženy. Napadají mě například snímky z porodnice v Mariupolu nebo záběr kočárku malé Lizy, kterou zabila raketa ve Vinnycji. Co vám prochází hlavou, když podobné situace zachycujete na objektiv?
Je to strašně těžké. Máte-li vlastní děti, zpracováváte to ještě hůř. Člověk má v sobě obrovský pocit hněvu, který přenese do toho nejsilnějšího snímku. Jsem otevřený všem fotografiím, do tisku ale všechny samozřejmě nejdou. Myslím, že mou hranicí je, pokud záběr zobrazuje něco opravdu silného a odpudivého, z čeho se vám dělá špatně.
Utrpení dětí, bitevní pole i fascinace technikou. Válečná fotografie z Ukrajiny vypráví lidské příběhy
Číst článek
V případě Oksany například existují i záběry bez kabátu. Takové fotografie jsou rovněž třeba, spíše než médiím je ale poskytujeme mezinárodním trestním tribunálům nebo lékařům. Nejsme tu jen pro tisk, ale i pro kolektivní paměť.
Jednou z vašich známých fotografií z Ukrajiny je kupříkladu ta, kde na tanku na kyjevském náměstí bezstarostně sedí mladá žena dívající se do mobilu. Jak často býváte svědkem podobných situací vyobrazujících kontrast každodenního života s válkou v pozadí?
Vystavené tanky stále obchází pach smrti. Rozhodnutí ukrajinské vlády nechat je na náměstí za moc dobré nepovažuji. Chtějí samozřejmě ukázat, že jsou ti nejsilnější, že zabili Rusy. Lidé ale před tanky pózují a pořizují se usměvavá selfies a podobné snímky mohou svým způsobem být i trochu nebezpečné.
Ve Francouzích třeba vyvolají dojem, že daní lidé musí být na hlavu, když se s úsměvem fotografují před spálenou vojenskou technikou. Ukrajinci to ale zase nedělají proto, aby ostatní šokovali, nýbrž z důvodu hrdosti. Interpretace je hodně relevantní.
Pořídil jsem například fotografii, kterou jsem nazval Falešný Vuitton, pravý tank. Zachycuje ženu v kalhotách s leopardím vzorem, malým pejskem v ruce jedné a kabelkou Louis Vuitton v druhé, jak se před tankem fotí. Je v ní všechno. Žena působí dojmem, jako by si neuvědomovala absurditu situace a byla v jiném světě, v režimu selfie.
