Příčiny války v Bosně nejsou dodnes vyřešeny, říká balkanolog. Od Daytonské dohody uplynulo 27 let
K podpisu Daytonské dohody, která ukončila konflikt v Bosně a Hercegovině, došlo 14. prosince 1995. S následky války se země v určitých oblastech nicméně potýká dodnes, stabilitě nepomáhají ani nacionalistické postoje některých politiků, například prezidenta Republiky srbské Milorada Dodika. „Dohoda byla vnuceným kompromisem,“ popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz balkanolog Ondřej Žíla.
Minulý týden uběhlo 27 let od podpisu Daytonské dohody. Nakolik jsou důsledky války v Bosně a Hercegovině stále patrné?
Důsledky války jsou patrné spíše v politické rovině. Příčiny, kvůli kterým válka vypukla, do dnešní doby nebyly odstraněny, respektive vyřešeny. Válka skončila před 27 lety, nicméně Daytonská mírová dohoda byla vnuceným kompromisem, který konflikt zbraní a krveprolití spíše proměnil do podoby určitého kompromisního uspořádání.
Dodik už dávno není ‚svěžím vánkem‘. Prezident Republiky srbské je součástí Putinovy osy spojenců
Číst článek
V podstatě s ním není spokojena žádná politická reprezentace ztělesňující tři konstitutivní národy Bosny a Hercegoviny, tedy bosenské muslimy – od roku 1993 Bosňáky, bosenské Srby a bosenské Chorvaty.
Fyzické stopy války, samozřejmě kromě periferních oblastí, poničených infrastruktur a vyprázdněných vesnic, už na první pohled nejsou do jisté míry tak zjevné, nicméně ony méně viditelné stopy války a její dopady jsou ve společnosti přítomny dodnes.
Napětí v zemi v posledních několika letech vzbuzují opakující se nacionalistické postoje politiků Republiky srbské, především jejího prezidenta Milorada Dodika. Jednalo se například o chystané referendum o osamostatnění republiky v roce 2010, Dodik jím vyhrožoval také o osm a devět let později. O nejdelší politické krizi od konce války se mluvilo rovněž po přijetí zákona o zákazu popírání genocidy loni v létě. Kdy byla podle vás země doposud nejblíže dalšímu konfliktu?
To je těžko zodpověditelná otázka. Rozhodně si ale nemyslím, že konflikt jako takový by mohl být na spadnutí. Situace je spíše politicky využívána a zneužívána jednotlivými aktéry, a to nejen bosenskými Srby, ale i bosňáckou politickou reprezentací a bosenskými Chorvaty.
Milorad Dodik je reprezentantem většinového názoru bosenských Srbů, který spočívá ve snaze zůstat v nějaké podobě v co nejvíce decentralizovaném postavení v rámci Bosny a Hercegoviny. Zcela podobné postoje ale sdílejí i bosenští Chorvaté, kteří se v rámci společné, sdílené Federace Bosny a Hercegoviny cítí být přehlasováni Bosňáky.
Bosenští muslimové, respektive bosňácké politické elity, se sice formálně zasazují za ustavení jednotné a pokud možno co nejvíce centralizované země, ve své podstatě a v rámci své početní většiny totiž mají přirozenou tendenci kontrolovat zbývající politické reprezentace dalších dvou státotvorných národů.
Jak jsem již řekl, příčiny války vyřešeny nejsou a mezi její příčiny se řadí také neochota sdílet danou strukturu a nastavení v rámci rozpadající se Jugoslávie.
Kdysi bezproblémové soužití
Dalo by se tím pádem říct, že konflikt v zásadě není ukončený, ale jen potlačený?
Do jisté míry ano, konflikt je ale ukončený oním vnuceným kompromisem a na základě velmi zásadní silové pozice mezinárodního společenství v čele se Spojenými státy, Německem, Velkou Británií a Francií. V tomto ohledu je právě i to skutečnost, proč se dodnes naopak i trochu záměrně a účelově mluví o jakémsi prodlužujícím se poválečném období.
Balkánské dilema Evropské unie. Buď tamní země přijme mezi sebe, nebo je nechá Rusku a Číně
Číst článek
Od války už uplynulo téměř třicet let, ale obyvatelstvo země je soustavně konfrontováno představou, že žije v poválečném období a že hrozí představa dalšího konfliktu. Drtivou většinu obyvatel to velmi unavuje a spíše to vede k jakési formě apatie, případně k odchodu ze země, což vytváří hlavní, ústřední problémy Bosny.
A jak se právě běžní obyvatelé k separatistickým postojům některých politiků staví? Před válkou byla Bosna zemí, ve které vedle sebe žili Srbové, Chorvati, Bosňáci… Není pro ně klidné soužití důležitější než snahy o osamostatnění se?
Ano, samozřejmě, a právě i to je důvodem, který vytváří soustavnou tenzi a tlak. Máte tři zcela odlišné, do jisté míry nekompatibilní postoje, které jsou posilované jakousi snahou mobilizovat své voličské základny.
Jedna strana má záměr vytvořit skrze jakýsi diskurs ohledně občanské Bosny a bosenství centralizovaný stát, z druhé strany jsou zde ale dva národy, bosenští Srbové a Chorvaté, kteří se tomu vehementně brání. Soužití je zde ale samozřejmě možné a v řadě oblasti funkční, a to především z následků společně existence jugoslávského státu, kdy bylo v řadě oblastí bezproblémové a harmonické.
Poválečné uspořádání Bosny je poněkud komplikované, tvoří ji dvě autonomní entity a region Brčko. Političtí představitelé se v různých rozhodnutích navzájem blokují. Nevede právě tato „politická paralýza“ k vytváření vzájemných sporů?
Samozřejmě ano. Jsou to takové dvě spojené nádoby, které se v tomto ohledu vzájemně vyživují. Můžeme zajít ještě dále a říct, že se tyto politické elity navzájem potřebují, protože jednoduchou mobilizací strachu početní převahy nad další komunitou reprezentovanou určitou politickou elitou se vzájemně drží v šachu.
A právě to zemi požírá zevnitř, čemuž aktivně přihlíží mezinárodní společenství. Bosna není země, která by byla ve své podstatě suverénní, protože v ní je stále přítomen vysoký představitel, který přináší ad hoc rozhodnutí stanovená na základě jeho pozice a pravomocí pocházejících z bonnských pravomocí získaných po válce v roce 1997.
Říjnové volby
Milorada Dodika jste označil za oportunistu, jednoho z nejefektivněji vystupujících politiků. V čem jeho efektivita a také populismus spočívají?
Jde o efektivního politika v souvislosti a kontextu balkánského vývoje. Jeho efektivita spočívá v tom, že se ve své politice drží poměrně rigidně tezí, které brnkají na nejlacinější struny populismu a přes patnáct let jej udržují v těch nejvyšších politických funkcích.
Tisíce obětí, ze kterých se stovky dodnes nenašly. Od masakru v bosenské Srebrenici uběhlo 27 let
Číst článek
V průběhu války byl kritikem nacionalistických pozic Srbské demokratické strany, kritizoval Karadžiće a politiku nacionalistů a sám sebe poté prezentoval jako sociálního demokrata. Poměrně značně byl také po finanční stránce podporován mezinárodním společenstvím.
Nicméně v okamžiku, kdy se dostává k moci, posléze zjišťuje, že nejefektivnější, nejlacinější a zároveň i ve své podstatě nejextenzivnější formou, jak mobilizovat voliče, je právě zaměření se na teze o obraně srbství, národních zájmů a obraně Republiky srbské. V tomto ohledu tedy dosti efektivně otočil.
V letošních říjnových volbách zvítězil v Republice srbské opět právě Dodik a jeho strana SNSD (Svaz nezávislých sociálních demokratů). Co z volebních výsledků o situaci v zemi vyplývá?
Je třeba zdůraznit, že tyto politické elity jsou z jedné strany voleny občany Bosny a Hercegoviny a do značné míry odráží nálady převládající v rurálních oblastech země, v tomto případě například v Republice srbské. Z druhé strany ale musíme brát v úvahu i to, že tyto politické strany vytvořily poměrně důmyslné aparáty kontroly voličských základen, včetně zaměstnávání voličů v různých funkcích.
To znamená, že se ve volbách, řekněme, nejedná jen o nacionalistické běsnění, ale v podstatě jde o udržování vlastní pracovní pozice, která je zajištěna díky hlasům, které dáváte svému chlebodárci, v tomto případě tedy politické straně. Toto všechno se musí brát v potaz.
Nacionalismus je samozřejmě účelově využíván a zneužíván a do jisté míry funguje i jako forma obrany, která velmi jednoduše mobilizuje voliče na základě vlastních, odlišných vzpomínek z průběhu války. Také si musíme uvědomit, že ve veřejném diskurzu, obzvláště v západní Evropě, je jednoznačně jasné, kdo je oběť a kdo agresor.
Kandidátská země
V říjnu Evropská komise zemím Unie doporučila udělit Bosně a Hercegovině status kandidáta pro přijetí mezi členské státy (udělení statusu kandidátské země schválil Brusel 15. prosince – pozn. red.). Jak se snahy nacionalistických politiků odrážejí na jejích vyhlídkách? Nakolik ohrožují budoucnost země v Evropské unii?
Milorad Dodik minimálně v té verbální rovině zájem o členství v Evropské unii má. Druhou otázkou je vstup do Severoatlantické aliance. V těchto dnech by měl být Bosně a Hercegovině udělen kandidátský status, který v zemi podporuje drtivá většina představitelů, ať už nacionalistických, nebo proobčansky orientovaných stran, včetně Dodika a dalších politických aktérů Republiky srbské.
Pokud jde o vstup do NATO, je země z velké části, pomineme-li východní hranici se Srbskem, obklopena státy, které jeho součástí jsou. Je tedy otázkou, kdy země do tohoto vojenského sdružení vstoupí. V dnešní době už ostatně Bosna z pohledu Severoatlantické aliance v řadě otázek aktivně spolupracuje.
K rozporům v zemi nicméně nedochází jen ze strany bosenských Srbů, o oslabení státu usilují, jak jste zmínil, i bosenští Chorvaté. V čem přesně jejich snahy spočívají? Projevily se nějakým způsobem v posledních volbách?
V říjnových volbách se to projevilo především tím, že vysoký představitel ve volebním zákonu upravil kvóty, respektive počet delegátů v horní komoře bosensko-hercegovinského parlamentu.
Evropská komise navrhla udělení statusu kandidátské země Bosně a Hercegovině, musí ale ještě pokročit
Číst článek
Problém otázky státotvorného postavení chorvatského národa v zemi je ovlivněn skutečností, že z demografického hlediska Chorvaté nejvíce zeslábli v posledních patnácti dvaceti letech, což je způsobeno tím, že de facto každý bosenský Chorvat má chorvatský pas. Právě u této komunity je v rámci Federace Bosny a Hercegoviny, kterou Chorvaté sdílejí s absolutně většinovými bosenskými muslimy, odliv lidí nejvýraznější. A to oslabuje chorvatské pozice.
Chorvatská politická elita klade důraz na jednotnost, neboť v řadě situací může být přehlasována takzvaně probosenskými kandidáty, což je i příklad chorvatského člena předsednictva Bosny a Hercegoviny Željka Komšiće, který je sice za Chorvaty, nicméně ti jej prakticky nevolili.
Z opakovaných snah nacionalistických politiků o oslabení země i z toho, že média již u většího počtu událostí mluvila o „největším konfliktu“ od konce války, je patrné, že válečný odkaz je v zemi stále dosti citelný. Jak velká hrozba dalšího občanského konfliktu tedy nad zemí visí?
V podstatě je to takový evergreen, ke kterému se všichni soustavně vrací. Nicméně počet obyvatel zaprvé oslabil počet mužů ochotných bojovat za cíle prosazované danými třemi politickými nacionálními elitami, který je mnohem nižší než v 90. letech.
Druhá věc je, že se opravdu účelově akcentuje otázka nějaké hrozby, která zemi spíše pojídá zevnitř, znemožňuje její fungování a tím pádem zefektivňuje vzájemný klinč, ve kterém se drží bosenskosrbští, chorvatští i bosňáčtí nacionalisté. Scénář, ve kterém by došlo k rozsáhlému konfliktu, jaký se odehrával v letech 1992 až 1995, si každopádně představit nedovedu.
