Tisíce obětí, ze kterých se stovky dodnes nenašly. Od masakru v bosenské Srebrenici uběhlo 27 let
Od srebrenického masakru uplynulo již 27 let. V červenci roku 1995 v bosenském městě zavraždili členové vojska Republiky srbské přes osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Stovky těl obětí doposud jejich pozůstalí hledají, aby je mohli pohřbít.
„Našla jsem dvě kosti ve dvou různých masových hrobech. Pohřbila jsem ty dvě kosti do hrobu se jménem. Každý člověk si zaslouží, aby měl hrob se svým jménem a aby svět věděl, že ten člověk existoval, že byl naživu a že ho někdo miloval,“ říká Radiožurnálu přeživší masakru ve Srebrenici a předsedkyně organizace Matky Srebrenice Munira Subašićová.
„Přežila jsem genocidu. Genocida mi vzala 22 členů blízké rodiny – mezi nimi mého muže a nejmladšího syna, které jsem na světe nejvíce milovala,“ pokračuje.
Jednotky generála Ratka Mladiće v roce 1995 povraždily přes osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Mezinárodní trestní tribunál v Haagu masakr označil za genocidu. To dodnes odmítá velká část hlavně srbské společnosti.
„Potkala jsem lidi, kteří nás nejdříve uráželi a nedokázali se vcítit do naší situace. Pak se ale i jim samotným stalo něco hrozného a došlo jim to a řekli si: ‚Aha, už vím, co to znamená, když ztratím syna, dceru, otce, matku.‘ Dostáváme dopisy z celého Balkánu i ze Srbska. Psaly nám matky, plakaly, omlouvaly se. Já jsem si nikdy v životě nepřála, aby se něco stalo něčímu dítěti. Jen lidé, kteří ubližovali, si zaslouží potrestat,“ dodává Munira Subašićová.
Zneužívání masakru nacionalisty
O událostech ve Srebrenici natočila loni bosenská režisérka Jasmila Žbanićová snímek Quo Vadis, Aida?, který získal mnoho ocenění včetně Evropské filmové ceny a Evropské filmové ceny diváků Lux.
Režisérka filmu se snažila ukázat i to, že se politici na Balkáně snaží válečné zločiny zneužívat ve svůj prospěch.
„Nic není černobílé. Znám spoustu Srbů, kteří přiznávají zločiny srbské armády a distancují se od nich. Nepovažují je za své zločiny. Nacionalisté v naší zemi ale bohužel dělají to, že všechny lidi z jedné skupiny označují za viníky. Aplikují kolektivní vinu. Nacionalisté říkají, že za všechny zločiny jsou vinni všichni Srbové. A to je něco, co jsem chtěla tímto filmem vyvrátit. V žádném případě nejsou všichni Srbové vinni. Genocida v Srebrenici má jasné zločince s konkrétními jmény – Mladić, Karadžić,“ vysvětluje režisérka Žbanićová.
Srovnání s Ukrajinou
Podle režisérky je snímek Quo Vadis, Aida? úspěšný i proto, že si lidé dokážou události spojit i s válkou na Ukrajině.
„Druhá strana je, že lidé jsou podle mě v šoku, že se to nedělo zas tak dávno. A když se koukají na film, tak je šokuje, že to bylo v jejich sousedství a nic nedělali, nijak nereagovali.“
Souhlasí s tím i Munira Subašićová.
„Co se týče Ukrajiny, to jsou stejné scénáře jako v Bosně. Zabíjejí, ničí a pak tvrdí, že to neudělali. To se dělo i u nás. Když to dnes vidím, hrozně mě to bolí. Také jsem byla na Ukrajině. Otevírali jsme tam s Matkami Ukrajiny památník mrtvým ukrajinským vojákům z roku 2014. Evropa musí zastavit válku na Ukrajině. To je moje jediná zpráva,“ dodává předsedkyně Matek Srebrenice.
Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i Haagu desítky lidí. Ratka Mladiće a někdejšího bosenskosrbského prezidenta Radovana Karadžiće odsoudil Mezinárodní trestní tribunál k doživotním trestům. Rodiny a úřady dodnes pátrají po více než tisícovce těl obětí masakru ve Srebrenici.
