V Cínovci přibude nová socha pohraničníka. ‚Proč si rovnou nevystaví bustu Stalina,‘ míní historik
V krušnohorském Cínovci se objeví nová socha. Klub českého pohraničí se rozhodl, že svůj stávající pomník rozšíří o sochu pohraničníka se služebním psem. Klub o tom informoval na svém webu. Historikům, které oslovil server iROZHLAS.cz, se záměr klubu nelíbí a připomínají, že nejde o první případ, kdy chce klub vytvářet pomníky komunistické pohraniční stráži. Ta téměř 40 let střežila hranice a zamezovala občanům uprchnout z Československa.
„Národní rada Klubu českého pohraničí na svém zasedání dne 1. 6. 2019, podle návrhu Krajské rady Ústí nad Labem rozhodla, že rozšíří stávající památník Ochráncům státních hranic na Cínovci o repliku sochy Pohraničníka se služebním psem, dříve postavenou na Chebsku,“ informoval na stránkách klubu jeho předseda Gustav Janáček.
Klub českého pohraničí
Klub českého pohraničí vznikl na začátku 90. let. Jde o levicový komunistický nacionalistický spolek, který spolupracuje s KSČM, za kterou například místopředseda klubu Zbyněk Cincibus kandidoval do Evropského parlamentu. Klub českého pohraničí v minulosti vystupoval proti vstupu České republiky do Evropské unie i NATO, proti vybudování americké radarové základy v České republice nebo proti zapojování českých vojáků do zahraničních misí. Několikrát se objevil ve zprávě o extremismu ministerstva vnitra a varovala před ním i Bezpečnostní a informační služba.
Pomník se podle serveru e-teplicko.cz, který na záměr upozornil, nachází v Cínovci na louce za domy a není z hlavní ulice téměř vidět. Vlastníkem pozemku je právě Klub českého pohraničí, který sdružuje mimo jiné řadu bývalých příslušníků pohraniční stráže. V tuto chvíli jde o menší pomník s deskou, na které je nápis Památce padlým ochráncům československých státních hranic. Za pomníkem ale stojí podstavec, na který by v nejbližší době měla přibýt socha.
Místní, které server oslovil, o nové soše neví. „Ten malý pomníček je tam už jedenáct let a nikomu nikdy nevadil. Teď k němu chtějí postavit ještě sochu. Tak ať si jí tam propána postaví,“ uvedl Petr Pípal, starosta Dubí, pod které Cínovec patří. „Kdyby mi něco takového chtěli postavit někde na náměstí, tak bych je hnal klackem. Takhle to ale ničemu nevadí,“ dodal.
Historici jsou ale jiného názoru. „Je to samozřejmě odpuzující, absurdní, nesmyslná věc, ale žijeme ve svobodné zemi, kde lidé mohou vytvářet spolky, zakupovat pozemky a na nich si jistě mohou vytvářet pomníky, jaké chtějí. Proč si tam rovnou nevystaví bustu Stalina nebo Lenina? Mohou se tam scházet a klanět se svým idolům,“ řekl serveru iROZHLAS.cz Mikuláš Kroupa z projektu Paměť národa.
Za pravdu mu dává i odborník na pohraniční stráž z Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda. „Je to připomínka určitého období v našich moderních dějinách, na které bychom hrdí být neměli. Není to nic, co bychom měli slavit. Je to věc, se kterou se doufám velká část naší společnosti neztotožňuje,“ myslí si Svoboda.
Podpora prezidenta Zemana
V roce 2017 poslal prezident Miloš Zeman Klubu českého pohraničí oficiální poděkování za jeho práci. I to je podle Mikuláše Kroupy jeden z důvodů, proč právě teď má vzniknout nový pomník na Cínovci. „Je doba, kdy ve společnosti narůstá přesvědčení, že se nic tak hrozného nestane, že mají určité zastání na nejvyšších místech. Víme, že prezident Miloš Zeman posílal Klubu českého pohraničí pozdrav. Opravdu zde roste skupina lidí, která výklad období před rokem 1989 deformuje, a mám pocit, že příznivců tohoto výkladu je čím dál tím více,“ řekl severu iROZHLAS.cz.
Podle obou historiků jde o ze strany klubu o snahu glorifikovat pohraniční stráž. A to je problém. „Samotná podstata existence tohoto sboru, kdy oplotíte zemi a postavíte tam pohraničníky, kteří mají střílet po každém, který se chce dostat ven, je z mého pohledu zrůdná. Nemá to nic společného s našimi tradicemi ochrany státní hranice, jak se k tomu hlásili, protože je to urážka příslušníků finanční stráže, kteří sloužili před válkou a za Rakouska. To bylo úplně něco jiného. Ti bojovali proti pašerákům a podobně. Tihle měli primárně za úkol hlídat, aby odtud nikdo neutekl,“ vysvětluje Svoboda.
Na obranu pohraniční stráže i Klubu českého pohraničí, který se několikrát objevil ve zprávě o extremismu ministerstva vnitra a varovala před ním i Bezpečnostní a informační služba, v roce 2016 vystoupil předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička. „Nebudu odsuzovat lidi, kteří bránili nějakou hranici ze zákona. Sloužili jako vojáci a byli pod rozkazem. Jaké jsou zákony, takové jsou zákony,“ řekl tehdy serveru Lidovky.cz.
‚Oslavují instituci a celý systém‘
Kroupa mu částečně dává za pravdu, že služba v pohraniční stráži nebyla jednoduchá. „Je mi opravdu líto mladých lidí, kteří byli donuceni sloužit dva roky svojí povinné základní vojenské služby v jednotkách pohraniční stráže a jistě tam prožívali nehezké chvíle. Postavit se povolávacímu rozkazu bylo samozřejmě složité. Nicméně je důležité připomenout, že lidé, kteří byli rekrutováni do pohraniční stráže, byli kádrově velice přísně prověřováni,“ vysvětluje Kroupa.
Nepovedený útěk na Západ, který si vyžádal tři životy. Před 40 lety mladíci unesli autobus se studenty
Číst článek
Svoboda nechce také nic vyčítat vojákům základní služby, kteří „v devatenácti letech dostali samopal a museli střílet na lidi“. O to ale podle něj v případě tohoto pomníku nejde. „Jde o samotnou existenci tohohle sboru. Sám jsem sloužil v Československé lidové armádě a upřímně řečeno ani to nebyla instituce, na kterou bychom mohli být hrdí. Podle mě jde o podstatu. Tohle není pomník, kterým by se vzpomínalo na vojáky-záklaďáky. Jenom to zneužívají. Oni oslavují instituci a celý ten systém a to je nepřijatelné,“ myslí si.
Na hranicích při pokusu utéct z Československa zemřelo na 282 lidí, z toho 145 bylo zastřeleno právě pohraniční stráží. I ta ale měla ztráty. Celkem zemřelo téměř 600 příslušníků stráže. Navzdory rozšířenému mýtu ale při střetu s takzvanými narušiteli padlo „jen“ 11 vojáků. Zbytek zemřel při dopravních nehodách nebo například při různých nehodách při výcviku nebo spáchali sebevraždu.
Jak ale vysvětluje Svoboda, čísla v přepočtu na množství přibližně odpovídají údajům pro celou armádu. Podobná je struktura úmrtí, tedy různá nedbalost, sebevraždy, autonehody, nebo při výcviku.
Pohraniční stráž
Pohraniční stráž byl vojensky organizovaný sbor, který oficiálně vznikl v roce 1951 podle zákona o pohraniční stráži, ale začal fungovat už několik let předtím. Měl za úkol hlídat státní hranice, střežit, aby přes ni nikdo nepřešel, ani od nás ven. Byli doplněni vojáky, kteří si na hranicích odbývali dvouletou základní vojenskou službu.
Pohraniční stráž fungovala primárně po většinu své existence hlavně na státních hranicích s kapitalistickými státy, které byly zařazeny do nepřátelského tábora – tedy se Spolkovou republikou Německo a se státem, který byl neutrální, ale byl vnímán jako kapitalistický, Rakouskem. V 50. a počátkem 60. let pohraniční stráž střežila i hranici s Německou demokratickou republikou a to z toho důvodu, že dokud nebyla postavena berlínská zeď, tak se tudy dalo dostat na západ.
Během své existence pohraniční stráž patřila pod ministerstvo vnitra, ministerstvo národní bezpečnosti s krátkým obdobím 1966 až 1971, kdy spadala pod armádu, pod ministerstvo národní obrany.
Primárně ostraha hranic vypadala tak, že vzniklo pohraniční pásmo a vzniklo ještě pásmo zakázané, které bylo ohraničeno plotem. Vojáci hlídali kolem plotu, přes dráty nikdo nemohl. Byla to velká země nikoho.
Přesná čísla neznáme, ale můj odhad je, že pohraniční stráží prošlo 140 až 150 tisíc mladých mužů. Během jednoho roku, narazil jsem na číslo z roku 1983, sloužilo u pohraniční stráže asi 9500 vojáků. Do toho se samozřejmě počítá aparát lidi, kteří nesloužili přímo na hranici, důstojnický sbor, zabezpečení, výcviková střediska psovodů, poddůstojnické školy a podobně.
Příslušníků pohraniční stráže, kteří zahynuli na hranicích, bylo 11 nebo 12 případů, kdy dotyčný příslušník zahynul při střetu, oni tomu říkali, s narušitelem. Většinou byli zastřeleni, jsou asi dva nebo tři případy, kdy byli na hlídce a došlo ke sběhnutí vojáka, který zavraždil svého kolegu.
Drtivá většina příslušníků pohraniční stráže – dohromady jich bylo 550 nebo 560 – zahynula smrtí, jaká byla tehdy velmi běžná i u armády. Bylo to velké množství sebevražd – služba byla velmi náročná -, velké množství neúmyslných zabití čili spíš z nedbalosti – to známe z armády, čistila se zbraň a zůstal náboj v komoře, šli na hlídku, nezajistil si zbraň -, je několik případů, kdy vojáci zahynuli v drátech, úmrtí při výcviku – házeli granátem, likvidovali munici -, je tam velké množství autonehod. Takže drtivá většina úmrtí je takových. Tím to nechci snižovat.
Odpovídá to přibližně těm číslům na to množství u armády, protože je to velmi podobná struktura úmrtí při různých nedbalostech, sebevraždách, autonehodách, při výcviku.
Zdroj: historik Libor Svoboda, Ústav pro studium totalitních režimů
