Tvořily pětinu povstalců a byly všude. Ženy Varšavského povstání teď představuje nová výstava
Byly ošetřovatelkami, špionkami, doručovatelkami zpráv a rozkazů, odstřelovačkami. Ženy v roce 1944 tvořily asi pětinu povstalců ve Varšavě. O jejich životě v době 63 dnů tvrdých bojů s německými okupanty toho přitom není moc známo. Změnit to chce nová výstava s názvem Cesta hrdinek. Povstání žen, která je od čtvrtka přístupná návštěvníkům Muzea varšavského povstání v polském hlavním městě.
„Ženy mohly být část týdne pežetkami, tedy že pracovaly v polních kuchyních. Pak ale taky nosily zprávy a vyráběly ruční granáty. Chtěli jsme zkrátka narušit stereotyp o ženách v povstání a ukázat, že byly všude,“ vypráví kurátorka výstavy Cesta hrdinek. Povstání žen Karolina Sulej.
Muž, který podal první informace z dění v Osvětimi. Od popravy odbojáře Witolda Pileckého uplynulo 75 let
Číst článek
Stojí uprostřed světlých výstavních prostor, které jsou v přímém kontrastu s jinak tmavým prostředím Muzea varšavského povstání. To dává člověku dojem, jako by stál s v ruinách Varšavy v roce 1944, pod nohama měl provizorní hroby v sutinách, nad hlavou mu létaly bombardéry a kolem něj se hroutily zbytky stěn domu.
Ale tady na stěnách převládají barvy, které se ztrácí pod černobílými snímky většinou velmi mladých žen – usmívají se, přestože stojí v troskách, jsou špinavé od všudypřítomného prachu i viditelně raněné.
„Chtěli jsme, aby se návštěvníci cítili, jako kdyby si prohlíželi výstavu vyprávějící o jejich rodině. S toho důvodu celou výstavu korunuje takzvaný babiččin pokoj. To je takový salónek – jako kdyby ho obývala starší osoba. Je možné si tam poslechnout příběhy těch žen tak, jak je samy vypráví. Jejich vlastními hlasy,“ popisuje kurátorka.
V této části vístavy je možné vzít do ruky kteroukoliv z knížek. Prohlížet si fotoalba, poslouchat výklad odbornic. „Zažít zkrátka takovou intimitu,“ říká Sulej.
Zapůjčené exponáty
Kromě kurátorky na výstavě pracovalo několik dalších lidí, například Urszula Jabłońska nebo Olga Wiechnik. Podíleli se na ní ale také příbuzní účastnic povstání i účastnice samotné. Z jejich darů a zápůjček totiž výstava, rozdělená do několika tematických celků a vitrín, vznikla.
Například kabelku i svůj hlas výstavě propůjčila paní Janina Jankowská, při povstání přezdívaná Jasia, zdravotnice.
„Když válka začala, bylo mi dvanáct. Byla jsem dítě, byla jsem skautkou. A jako skautka jsem zažila začátek té hrozné doby – druhé světové války. Nejdřív jsem se účastnila malých sabotáží,“ vypráví drobná upravená dáma s bílo-červenou páskou neboli symbolem povstalců na pravé paži.
Hel bránili Poláci před nacisty měsíc jen čtyřmi děly. Obranný výbuch udělal z poloostrova ostrov
Číst článek
Účastnila se akcí, při kterých členové odbojového hnutí například zanechávali na zdech různá hesla, vylepovali plakáty, zesměšňovali německou propagandu i kolaboranty. Když jí bylo patnáct, začala se zaškolovat.
„V naší třídě jsem měla čtyři nejlepší kamarádky. My jsme si vážně rozuměly. Ale ony prošly výcvikem na doručovatelky zpráv a já na zdravotnici,“ vzpomíná.
Jak povstání 1. srpna začalo, rozešly se kamarádky do svých služeb. Janina se stala zdravotnicí v Žoliboři. Tam se starala o velké množství raněných. Na jednoho povstalce ale vzpomíná dodnes.
„Jmenoval se Andrzej Gronowski. Bylo mu šestnáct. Měl vážně poraněné břicho. Operovali ho v nemocnici na Placu Wilsona. Jenže tu zasáhla szafa, střela z raketometu, která část špitálu zbořila. Ke mně ho z té nezničené části přinesly dvě zdravotnice. Byl na tom tak zle. A prosil mě o zbraň, že tu bolest nevydrží. Ztrácel vědomí, občas mě nepoznával, pak mě požádal o ruku,“ říká.
Jak paní Janina vzpomíná, při velkém ostřelování si rozerval stehy a zemřel. „Byla jsem k němu tak citově připoutaná. Dodnes mu na výročí nosím na hrob červenou růži… tak… ze sentimentu,“ přiznává.
Zdravotnice Jasia se po konci povstání dostala z Varšavy společně s civilisty. Dostala se do přestupního tábora a odtud ji evakuační vlak odvezl do Jędrzejowa. Do Varšavy se vrátila zase po válce. A žije v ní dodnes.
Z Přemyšli vyjela lokomotiva pokrytá fotkami rodiny zavražděné nacisty. Za války pomáhali židům
Číst článek
Má dvě vnoučata, čtyři pravnoučata. Miluje společnost, ráda o sebe dbá. Směje se, když dodává: „Jsem stará, ale nepřestala jsem být ženou.“ Jednou týdně si třeba vyrazí ke kadeřníkovi. Těší se z toho, že je stále samostatná, a považuje se za životní optimistku.
Nejvzácnější poklady
Poukázat na to, že ať už byly role povstalkyň i civilistek podporovatelek ve Varšavě různé, nikdy nepřestaly být ženami, chce i výstava. Kurátorka Karolina Sulej do demonstruje na drobném detailu.
„Vystavujeme předměty tak, jako by byly těmi nejvzácnějšími poklady. Proto jsou umístěné na takových růžových podstavcích, na kterých se běžně vystavují šperky a cennosti. A to přesně naše exponáty jsou – předměty, které potřebují péči,“ říká.
Jednou z takových cenností je modrá blůzka zdravotnice Aty, která ji měla na sobě po celou dobu povstání. Ata přežila i díky tomu, že se jí podařilo pod ostřelováním přeplout na pravý břeh řeky Visly.
Varšavské povstání skončilo 2. října kapitulací. Nepřežilo ho přibližně 15 tisíc povstalců, ale také až 225 tisíc civilistů. Stali se oběťmi masových vražd, které němečtí okupanti systematicky páchali celých 63 dní.
