‚Jako by na nás všechny spadla ohromná černá deka.‘ Američané vzpomínají na atentát na Kennedyho
22. listopad je pro starší generaci Američanů zvláštním dnem. Často si pamatují přesně, kde zrovna byli a co dělali v roce 1963. V den, kdy při atentátu zemřel tehdejší prezident John Fitzgerald Kennedy. Ve středu je to 60 let, kdy v texaském Dallasu smrtelné výstřely padly.
Zpráva o tom, že byl prezident Kennedy při cestě z letiště v Dallasu do centra města zasažen střelbou, všechny šokovala. Paní Anna tehdy studovala na střední škole v Buffalu ve státě New York.
Ředitel tehdy k žákům promluvil ve školním rozhlasu a řekl, že pro ně má smutnou a znepokojivou zprávu. Na prezidenta Kennedyho byl spáchán atentát.
Všude bylo ticho
„Bylo to, jako by na nás všechny spadla ohromná černá deka. Učitelé z toho byli konsternovaní, všichni jsme si složili hlavy na ruce na lavice. Přijely pro nás školní autobusy. Stále nás uklidňovali a rozváželi nás domů. Rodiče už byli doma a na ulicích byli jen lidé, kteří také pospíchali domů. Všude bylo ticho. Měli jsme televizi, takže jsme samozřejmě čekali na zprávy, co se stalo,“ vzpomíná paní Anna.
Panu Andymu z washingtonského předměstí ve státě Maryland bylo tehdy teprve 10 let. O tom, že se střílelo na prezidenta Kennedyho, se dozvěděl cestou pěšky ze školy. Někdo na ulici to říkal dalším lidem. Vzpomíná si, že se mu to nechtělo věřit a nechápal to. Pak přišel domů a uviděl rodiče, kteří byli zcela šokovaní tím, co se stalo.
První dochovaný rozhlasový projev slaví sto let. Prezident Wilson v něm kritizoval izolaci USA po válce
Číst článek
Pan Peter byl na střední škole na Long Islandu v New Yorku redaktorem školního časopisu. Jmenoval se Zlatá vlna a přinášel hlavně zprávy o zápasech školního fotbalového týmu a o tom, co se děje ve třídách. Zrovna na chodbě rozdával výtisky novin.
Nešlo tomu uvěřit
To, že zastřelili prezidenta Kennedyho, mu řekl spolužák. V tu chvíli mu zprávy v novinách, které psal, připadaly úplně zbytečné. Říkal si, jak mohou někoho takové noviny zajímat, když se mění svět. A šel je vrátit do redakce. Patřil k nastupující generaci, která věřila, že vláda opravdu může fungovat. Kennedy byl v očích mladých sympatický člověk s tahem na bránu. A to všechno bylo najednou v tom okamžiku pryč.
„Viděli jsme, jak viceprezident Johnson složil přísahu, abychom nebyli bez vlády. Ale ztráta Kennedyho bylo něco, čemu nešlo uvěřit. Jak se to vůbec mohlo stát?“
Podle paní Anny měli všichni nějaké naděje. „I ti, kdo nebyli přímo voliči Kennedyho, věděli, že to byl nový, slibný prezident pro budoucnost. Cítili to jako obrovskou ztrátu,“ vzpomíná tehdejší středoškolačka paní Anna.
