V úterý v Paříži zemřel Milan Kundera. Bylo mu 94 let. Spisovatel teprve v posledních letech života svolil, aby jeho francouzsky psané romány vycházely i v českém překladu. „Kunderovi spolu mluvili česky. Kvůli překladům se paní Věry ptám i na to, jaká běžná slova používali,“ říká v rozhovoru Anna Kareninová, která romány Milana Kundery překládala.

Dvacet minut Radiožurnálu Praha 0:10 14. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vy jste přeložila z francouzštiny do češtiny zatím Kunderovy dva romány Slavnost bezvýznamnosti a Nevědění. A naposledy esej Unesený západ. On sám vás oslovil? Jak k tomu došlo?
Myslím, že k tomu došlo tak, že po letech, kdy chtěl sám svoje francouzské texty počeštit, zjistil, že už na to nemá sílu a přemýšlel o překladateli. A protože znal mé překlady Célina, o kterém jsme si i telefonovali, tak myslím, že se nakonec rozhodl takto.

Už jste se tedy znali dříve, byli jste v kontaktu a zkrátka jednoho dne zavolal a nabídl vám, abyste mu přeložila román?
Takto to nebylo. My jsme se neznali osobně, ale znali jsme se ze sporadických dopisů, které mi napsal. A já mu samozřejmě taky. Ale on mě oslovil přes nakladatelství Atlantis, protože tam vycházely a vycházejí mé překlady a zároveň on je dvorním autorem nakladatelství.

Čili ta nabídka přišla od nakladatelství Atlantis. Ale pokud vím, tak vy jste úplně nezajásala.
Já jsem málem omdlela, protože jsem cítila, že to je dost velká odpovědnost, a hlavně jsem cítila hrozný smutek, protože jsem pochopila, že Milan Kundera uznal, že už je starý muž a nemá na leccos už sílu. A tak mi ho bylo vlastně hrozně líto a nechtěla jsem ho ranit ještě tím, že mu předvedu, jak nejde přeložit do češtiny někým jiným. No tak nakonec to dopadlo k jeho spokojenosti, jak mi napsal. Tak jsem celkem ráda.

O vašem překladu Slavnosti bezvýznamnosti spisovatelka a bohemistka Sylvie Richterová prohlásila, že to není překlad, ale alchymie. A také vzniklo postupně 10 verzí toho překladu. Vy sama jste přiznala, že jste zvažovala téměř každé slovo. Můžete tu práci přiblížit?
Můžu. Je to vlastně překlad jen zčásti. Nakladatelství Atlantis mi poskytlo v elektronické verzi sebrané spisy Milana Kundery, tedy to, co všechno u nich vyšlo. A já jsem v nich hledala vždycky příslušné slovo, jestli používá tady to nebo jiné. Čili to nebyl úplně svobodný překlad, ale opravdu rekonstrukce nebo restaurování češtiny českého spisovatele. To je velmi obtížná a unikátní disciplína.

Osobně jste se s Milanem Kunderou nikdy nesetkali. Když jste se třeba s překládáním dostala do úzkých, radila jste se s ním třeba písemně?
Já jsem se s ním radila přes jeho ženu Věru. A s tou jsme si ve fázi dokončování překladu psaly i několikrát denně a ona se, doufám, pana Kundery vždycky ptala. A dostal jsem odpověď. Já jsem posílala dlouhý seznam toho, kde váhám, a ona to případně korigovala nebo psala takto nebo takto.

Stejně tak jsem to dělala potom s návrhy z nakladatelství, protože v nakladatelství češtinu Milana Kundery znají ještě mnohem lépe než já, a tak mi leccos třeba navrhovali. A to, s čím jsem souhlasila jsem pochopitelně přijala okamžitě. Ale to, kde jsem váhala, jsem mu anonymně posílala do Paříže, jestli je lepší toto nebo toto. A pak jsem to příslušným způsobem použila.

Jaký byl potom Kundera při hodnocení vaší práce? Přepisoval, škrtal hodně? Ocenil tu píli, snahu a dokonalost?
Já nevím, jestli dokonalost, ale rozhodně to ocenil. Nic tam neškrtal. Myslím, že si to přečetl a poslal mi lístek, že mi děkuje za překlad. A tím to skončilo. Nebo tedy neskončilo úplně, ale on už to nepřepisoval.

Máte teď na stole ještě nějaký Kunderův text, který se ke čtenáři teprve dostane? Víme z vydavatelství, že ještě má vyjít román Totožnost a také Pomalost.
Dokončuji Totožnost. Pomalost je hned na řadě.

A je to v tuto chvíli jiná práce? Vím, že je to krátce po úmrtí, ale autor tady není.
Autor tady není, ale pro mě stále je, protože tím, že já jsem ho neviděla a píšu si teď už dlouho s paní Věrou, budu nadále psát jí. Nebudu jen psát: „Jak to doma říkáte?“ Ale spíš: „Jak jste to říkali?“ Protože Kunderovi spolu mluvili česky.

Takže já se někdy ptám na slova celkem běžná, která v těch českých spisech nejsou, ale která mají také několik variant. A já se ptám, jak to říkali mezi sebou, tak teď holt budu používat minulý čas.

Víte, mně to pořád vrtá hlavou. Přece jen jste byli hodně propojení tou prací. Čím to, že jste se opravdu nikdy osobně nesetkali?
Ono to je i tím, že já jsem se před pár lety zařekla, že už do Paříže nepojedu a jediný důvod by byl, abych se s nimi setkala. A teď jsem ve Francii v Bretani, a zjistila jsem, že pan Kundera je na tom už tak, že by nebylo vhodné nějaké návštěvy někoho, koho ani nikdy neviděl. Tak se to nechá prostě tak. On sám nechtěl být v soukromí člověk, chtěl žít svým dílem pro lidi. Tak pro mě dál žije svým dílem.

Měla jste někdy potíž s tím, že Kundera literárně začínal jako silně prorežimní básník, který neváhal velebit komunistický režim?
Samozřejmě, že jsem o tom přemýšlela. Zároveň jsem se celou dobu domnívala, že on tomu nějakým způsobem zpočátku věřil. Jako Pavel Kohout, prostě jako ti mladí, kteří tomu koncem 40. let věřili. On tomu věřil ještě před únorem 1948.

Neříkám, že mi to bylo nějak milé, protože moje rodina naopak na únor 1948 doplatila. Ale já jsem ho znala jako člověka velmi jemného a měla jsem pocit, že nikomu neublížil a tak jsem si řekla, že nebudu soudit.

‚Usměvavý, vlídný a štědrý.‘ Ředitelka knihkupectví v Paříži vzpomíná na spisovatele Kunderu

Číst článek

Posluchači si asi pamatují, že týdeník Respekt před několika lety způsobil menší bouři, a to nejen v Česku, když publikoval zjištění badatele Adama Hradilka, ze kterého vyplývá, že Kundera jako student pravděpodobně udal agenta chodce Miroslava Dvořáčka, který potom strávil mnoho let v komunistickém vězení. Jak jste ty informace vnímala? Byly pro vás důležité?
Byly a moc. Tenkrát ještě nebyla o těch překladech řeč, ale já jsem z toho byla velmi překvapena, protože se to neshodovalo s tím, jak ho znám. Dosud to vůbec není jasné, protože jeden nepodepsaný papír od policajtů je na jedné misce vah.

Na té druhé je svědectví na smrtelné posteli Zdeňka Pešata, který tam v tu dobu byl a bydlel na té koleji. Prostě mi to není jasné. A z toho, jak strašně to zasáhlo Milana Kunderu osobně, se mi zdá, že to prostě není vůbec jasné. Nic neomlouvám, ale zkrátka pro mě to není jasné.

Proč myslíte, že si jeden čas Milan Kundera nepřál, aby se jeho francouzské romány přeložily do češtiny?
To není tak, že si to nepřál. On nechtěl, aby to přeložil někdo jiný. On si je chtěl přeložit sám. V době, kdy sílu měl, říkal: „Já bych si s tím tak hrál, že by mi to zabralo čas, za který bych mohl napsat další román. A já radši napíšu román, než přeložím jeden starý.“

A takto to zcela správně zdůvodnil. A já myslím, že čekal, až už nebude chtít psát romány a bude mít těch sil míň. A pak že přeloží i stávající francouzské. Ale bohužel ten úbytek sil šel mnohem rychleji.

V čem podle vás spočívá světovost tohoto spisovatele?
Že je schopen na vysoce literární úrovni podat obraz zároveň toho, co se tu dělo nebo jistý historický obraz, ale to on nezamýšlí. On na půdorysu historičnosti podává obraz něčeho nadčasového, co je v podstatě věčné, jako je odpovědnost, charakter, zrada. Myslím, že tomu rozumějí všude. To je poznat z toho, že je opravdu čtený.

Měla Anna Kareninová někdy potíž s porozuměním francouzštině Milana Kundery? Jak pobyt ve Francii spisovatele změnil? A v čem je Kunderův tvůrčí styl jedinečný? Poslechněte si celý rozhovor s překladatelkou Annou Kareninovou, audio najdete na začátku článku.

Vladimír Kroc, tec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít