I s černým Petrem v ruce se dá odehrát vítězná partie, říká spisovatel Aleš Palán
Když spisovatel Aleš Palán před třemi lety vydal knihu Raději zešílet v divočině, nejspíš nikdo neodhadoval, jak obrovský čtenářský ohlas budou jeho rozhovory se šumavskými samotáři mít. Pomyslných pokračování této knihy je několik. A právě teď mu vychází další kniha: Nevidím ani tmu. Zpovídá v ní šest žen v nelehkých životních situacích.
Kniha Nevidím ani tmu se podle mě řadí k vašim samotářským knihám. Je tenhle dojem mylný?
Trochu se řadí a trochu vybočuje. Když jsem dokončil samotáře, začal jsem se ptát a setkávat s lidmi, kteří žijí skrytý život v civilizaci, ve městech, jen o nich nevíme. Někdo je nápadný. Někdo ne, ale vytvořili si vlastní vesmír.
Uvažoval jsem o tom, co vlastně tyhle lidi spojuje. Zjistil jsem, že jsou to výhradně muži a že volili jistou formu stáhnutí se, útěku. To vyústilo v otázku – kde jsou tedy ty ženy? Došlo mi, že ženy neutíkají. Začal jsem se zajímat proč, co to přináší. Zjistil jsem, že to přináší obrovskou sílu, vůli, nezdolnost, odpuštění, a začal jsem pokukovat, jak se to dělá.
Jsou to takové zvláštní příběhy žen, u kterých v předmluvě používáte jednu hezkou formulaci, totiž že si takzvaně vytáhly černého Petra. Co to znamená?
Je to formulace mého přítele, šumavského samotáře Tonyho, mimo jiné posluchače Českého rozhlasu. Napadlo ho to, když jsem mu o téhle knížce říkal. Nechtěl jsem volit slovo osud nebo sudba, protože řada žen přesně o tomhle přemýšlí: Je to osud, nebo ne? Je to blbá shoda okolností? Šly tomu nějak naproti?
Když člověk ve své životní hře dělá nějaký tah, tak si nějakou kartu vytáhne – a ona je těžká. O tom ale tahle knížka tak úplně není, je o způsobu, co s tím dělat, jak hrát dál, i když toho černého Petra máte, dá se pořád sehrát kvalitní partie, ten život se dá vyhrát. Dá se obstát. Ta knížka je o hledání odpuštění, síly, víry nebo vzdoru. Ti černí Petři jsou různí – od zdravotních a společenských problémů… Minimálně jedna z těch mých kamarádek ty černé Petry poctivě vyhledává a nevyhýbá se jim. Bojuje. Pere se. A jde do toho s otevřením hledím.
Spojnicí všech příběhů je to, že lidé žijí v určitém vnitřním exilu, do kterého nutně nedostali jen vlastním přičiněním. U samotářských knih jsme se vždy zamýšleli nad tím, co je spojuje – jednou to byla víra v Boha, jednou určitá míra anarchie a potřeba vyloučit se ze společenských pravidel. Ten konsenzus může být do jisté míry pohodlný, ale může být pro někoho i nepříjemný a svazující. Je nějaké podobné vodítko u ženských příběhů v knize Nevidím ani tmu?
Tahle nová kniha je o tom, jak dělat něco navzdory. Mám velmi rád citát Matky Terezy, která říkala: „Přesto.“ To je všechno. Takhle krátké to je. Myslím, že ženy v knize spojuje právě tohle. Jsou různého věku – od 18 do 78 let, žijí v různých částech republiky, na venkově, ve městě… Společná je jim velká otevřenost, se kterou k tomu všemu přistoupily, že mi ty příběhy daly, otevřely se, ta otevřenost může působit až hraničně. Jejich příběhy jsou poměrně rozsáhlé, proto jich je jen šest – v samotářských knihách jich bylo vždy osm.
Spisovatelka Bianca Bellová o své nové knížce: Chci, aby mě čtenáři poznali i jako autorku povídek
Číst článek
Aby příběhy byly vypovídající, musely mít právě tenhle rozsah. A jdou do hloubky, kterou jsem si ani neuměl představit, i když jsem některé z těch žen znal a věděl jsem, jaký život si prožily. Ale když jsme se o tom začali bavit, začal jsem zjišťovat další a další roviny jednak té tíhy, ale primárně jejich síly, vzdoru. Někdy optimismu, někdy skepse, ale vždycky nezdolnosti. Snad právě tohle ty ženy spojuje a drží celou knihu pohromadě.
Dobré je asi říct, že ony se navzájem neznají. Třeba u šumavských samotářů mohla být pravděpodobnost, že aspoň jeden o druhém trochu vědí z doslechu. Ale ty příběhy mi v téhle knize tak nějak zvláštně navazují a doplňují se. Ta stavba, jak jdou za sebou, je, jak jsem zjistil, velmi důležitá. Ony se doplňují a dolaďují.
Ve svých posledních knihách se profilujete – přestože jste i úspěšný romanopisec a novinář – jako autor knižních rozhovorů. Je to momentálně velmi úspěšný formát. Když fungujete jako zpovědnice – a z mého pohledu není tohle slovo přehnané – je možné tuhle roli ze sebe shodit a dál o tom nepřemýšlet?
Nejde to a já to vlastně ani shazovat nechci. Ty knihy mimo jiné dělám nejen proto, abych vydal knihu, ale chci se i něco naučit, odkoukat, něco se dozvědět. To není manuál o rozvoji osobnosti v pravém slova smyslu, ale pro mě to tak trochu funguje (smích). Někdy, když ty příběhy jsou temné, hledám způsob, jak se z té šedi a černoty trochu oklepat. A moc si s tím nevím rady, to je pravda.
Někdy bych se rád zeptal Světlany Alexijevičové (běloruská spisovatelka, laureátka Nobelovy ceny za literaturu – pozn. red.), která mluvila s desítkami, stovkami lidí, kteří prohráli svůj život, jak se jí daří se z toho nezbláznit. To se mi tedy zatím daří také. Podstatné ale je, že tyhle rozhovory s ženami s těžkým osudem takové nejsou. Nemám pocit, že bych se musel z něčeho oklepávat. A to i přesto, že jsme pojmenovávali nesmírně těžké věci, příběhy, které by nikdo z nás nechtěl zažít, tak ta síla a naděje, odpuštění a nezdolnost jsou takové, že bychom je chtěli umět v každou chvíli, každou vteřinu našich životů. Aspoň to tak cítím já osobně. A nechci se z toho oklepávat, naopak, chci si to v sobě udržet.
