Ambiciózní fyzik i oběť systému. Kde se snímek o ,otci atomové bomby‘ Oppenheimerovi rozchází s historií?
Životopisné drama britsko-amerického režiséra Christophera Nolana na několik týdnů obsadilo žebříčky návštěvnosti, velký úspěch sklidil také u kritiků. Téměř tříhodinový snímek vypráví životní osud fyzika a „otce atomové bomby“ Roberta Oppenheimera, který vedl projekt na vývoj první americké jaderné zbraně. Server iROZHLAS.cz přináší srovnání historických reálií s děním zachyceným ve filmu.
Scénář filmu Chistophera Nolana vychází z biografie Oppenheimer – Americký Prométheus, kterou společně napsali Kai Bird a Martin J. Sherwin a která vznikala skoro 25 let. Autoři v ní vychází z rozhovorů s přáteli, kolegy a blízkými fyzika, deníkových záznamů, oficiálních dokumentů i utajovaných zpráv FBI. Výsledkem činnosti Birda a Sherwina je kniha čítající 700 stran a životní příběh velikána světové fyziky, který dodnes zůstává tak trochu záhadou.
Režisér Nolan přiznává, že ho osoba Roberta Oppenheimera fascinovala již od mládí. Pustil se tak do náročné adaptace a rozhodl se příběh muže, který změnil historii, vyprávět sám. Do hlavní role ambiciózního fyzika pak obsadil irského herce Cilliana Murphyho.
Snímek nelineárně vypráví klíčové okamžiky Oppenheimerova života, od studií, po vývoj atomové bomby a její použití, až k následné perzekuci geniálního vědce v období amerického mccarthismu.
Pozor na jablka
V jedné z prvních scén potkáváme Oppenheimera během studií na univerzitě v Cambridge. Zde se po konfrontaci s jedním z profesorů rozhodne k radikálnímu kroku – kyanidem otráví jablko položené na jeho stole. V poslední chvíli si svůj čin rozmyslí a zakročí než ho profesor či právě přítomný Niels Bohr, dánský vědec a Oppenheimerův idol, stihne nakousnout.
Přestože situace vypadá jako vystřižená z fantazie kreativního scenáristy, podobný moment v životě studenta Oppenheimera skutečně nastal. Autoři jeho biografie ovšem poznamenávají, že pravděpodobně nepoužil kyanid, ale lehčí prostředek, který měl způsobit nevolnost. Motivace k činu zůstává dodnes nejasná, pravděpodobně za ním ovšem stála žárlivost.
Univerzita se o nastraženém ovoci včas dozvěděla a Bohr u situace vůbec přítomen nebyl. Do řešení se poté vložili rodiče Oppenheimera a vyjednali pro něj podmínku a sezení u psychologa.
Ničitel světů
Také postavy obou klíčových žen Oppenheimerova života se ve filmu zakládají na pravdě. Okouzlující komunistka Jean Tatlocková (v podání Florence Pughové), která pracovala jako psychiatrička a reportérka, s Oppenheimerm skutečně udržovala milostný vztah. A obdobně jako ve snímku neměla ráda, když jí vědec nosil dárky či květiny.
Intimní scéna, která následuje po jejich setkání, ve které Oppenheimer pronese citát „Nyní jsem se stal Smrtí, ničitelem světů“ z hinduistické knihy Bhagavadgíta, ale z reality pravděpodobně nečerpá. Náboženský verš fyzik sice skutečně pronesl, ovšem až v televizním vysílání americké NBC v roce 1965.
Jistou formu vztahu s Tatlockovou udržoval fyzik i po své svatbě s Kitty Harrisonovou (Emily Bluntová), která se kvůli těhotenství s vědcem rozvedla se svým dřívějším manželem. S bývalou milenkou Oppenheimer skutečně strávil jednu noc v roce 1943. Jean Tatlocková spáchala roku 1944 sebevraždu, přestože ve filmu je naznačeno, že s její smrtí mohl mít co dočinění i někdo další. Oppenheimera její skon podle autorů biografie velmi zasáhl.
Přátelství s Einsteinem
Obdobně jako ve snímku se i ve skutečnosti Robert Oppenheimer setkal také s fyzikem Albertem Einsteinem. Pracovali společně v Ústavu pro pokročilou vědu od roku 1947 do Einsteinovy smrti v roce 1955. O jejich rozhovorech ovšem nejsou přesné záznamy. Ve filmu Oppenheimer jde za Einsteinem, aby si ověřil výpočty, zda atomová bomba může skutečně zničit svět. Do této scény ovšem Einsteina vložil sám režisér.
„Jednou z mála věcí, které jsem změnil, je, že to ve skutečnosti nebyl Einstein, s kým se Oppenheimer šel poradit, ale Arthur Compton, který řídil pobočku projektu Manhattan na Chicagské univerzitě,“ řekl Nolan deníku The New York Times.
„Ačkoli jsem Einsteina znal dvě nebo tři desetiletí, teprve v posledním desetiletí jeho života jsme byli blízcí kolegové a něco jako přátelé,“ napsal o Einsteinovi Oppenheimer roku 1966. Na záležitostech vědy se přesto oba géniové často neshodli. A to třeba ani v tom, jak by se Oppenheimer měl zachovat poté, co se k němu Amerika otočila zády.
Einstein se domníval, že Oppenheimer „nemá žádnou povinnost podrobovat se honu na čarodějnice, že své zemi sloužil dobře a že pokud je to odměna, kterou mu (Amerika) nabízí, měl by se k ní otočit zády.“ Podle Oppenheimera Einstein jako uprchlík z nacistického Německa jeho situaci nemohl nikdy pochopit.
Přísně tajné
Robert Oppenheimer byl roku 1941 zapojen do komise, která posuzovala možné využití jaderné energie jako válečné zbraně. V roce 1942 byl pověřen vedením výzkumu v utajeném vojenském projektu nazvaném Manhattan. Ten si kladl za cíl vytvořit atomovou bombu dříve, než se to podaří protivníkovi – nacistickému Německu. První atomová bomba zde byla testována 16. července roku 1945 a událost vešla do historie pod názvem test Trinity.
Generálporučík Leslie Richarda Groves (ve filmu ho představuje Matt Damon), pověřený vedením projektu Manhattan, na plátně prohlásí, že někteří kolegové o Oppenheimerovi říkají, že by nedokázal vést ani stánek s hotdogy. „To bych vážně nedokázal. Ale dovedu vést test Trinity,“ odpovídá ve filmu s úsměvem Robert Oppenheimer. Právě věta o jeho kompetenci v řízení stánku s občerstvením přitom prý zazněla z úst některého z fyzikových spolupracovníků i ve skutečnosti.
Na příkaz americké vlády je v mexické poušti následně vybudováno uzavřené výzkumné město Los Alamos, kde probíhá výzkum a vývoj atomové zbraně. Režisér Nolan dokonce zčásti natáčel ve skutečném Los Alamos (včetně domu, ve kterém zde žili Oppenheimerovi) a jen pro potřeby filmu nechal celé město postavit znovu.
Pro práci v Los Alamos bylo klíčové udržet veškerou činnost v utajení. „Výzkum probíhal na několika místech souběžně. Byla za tím hlavně snaha posílit utajení, jak zmiňují i ve filmu. Rozdělení na jednotlivé podkategorie projektu mělo vést k tomu, že kromě úzké skupiny lidí nebude nikdo znát úplně všechno. Co se týče Los Alamos, to znamená místa, kde bomba byla kompletována, tak skutečně bylo během války vybudováno z ničeho. Co ve filmu vidíme, jak tam lidé byli izolováni, to odpovídá skutečnosti,“ říká Jiří Pondělíček z Institutu Mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy pro server iROZHLAS.cz.
Kdo radí Sovětům?
Klíčovým prvkem snímku je také neustále přítomné podezření. Americká vláda podezírá Oppenheimera ze špionáže pro Sověty, jak se ale později ve filmu ukazuje, výpočty nutné pro sestrojení bomby Sovětskému svazu předal jiný člen výzkumného týmu. Byl jím fyzik Klaus Fuchs, emigrant z Německa. Sovětskému svazu podle amerického ministerstva energetiky dodával informace již od roku 1941. Fuchs byl následně dopaden a ke své činnosti se roku 1950 přiznal.
Přestože ve snímku je jeho zapojení do špionáže klíčové, nebyl zdaleka jediným sovětským špionem, který se v Los Alamos nacházel. Dalším z nich byl například fyzik Theodore Hall, jehož činnost nebyla veřejnosti odhalena až do 90. let, přestože FBI se o jeho špionáži dozvěděla už dříve.
Z dnešních studií ovšem vychází, že Sovětský svaz by se k atomové bombě pravděpodobně dostal i vlastní cestou. „Vědci se shodnou v tom, že vývoj atomové zbraně je pro státy, které tomu věnují dostatečné prostředky, jenom otázkou času. Sovětský svaz by velmi pravděpodobně získal atomovou bombu tak jako tak. Zároveň je pravda, že špionáž mu výrazně pomohla,“ potvrzuje Pondělíček.
Bombou k míru?
Sám Oppenheimer atomovou bombu před jejím použitím poněkud paradoxně vnímá jako prostředek k dosažení míru. Jiří Pondělíček potvrzuje, že tento názor byl ve Spojených státech rozšířený, ačkoliv z veškerých debat byla z důvodů utajení vyloučena široká veřejnost.
„Když se podíváme do tehdejších tajných dokumentů, tak nejenom Oppenheimer, ale mnoho vědců věřilo, že je to prostředek k ukončení války. Jejich doporučení byla, aby se, ještě než bomba bude použita, začalo se Sovětským svazem jednat o mezinárodní kontrole zbraní. Byť nedůvěra, která panovala mezi oběma vítěznými mocnostmi jakoukoliv mezinárodní kontrolu nad atomovými zbraněmi na dlouho znemožnila,“ dodává Pondělíček.
Z hrdiny padouchem
Ústřední kostru Oppenheimerova příběhu tvoří také jeho úpadek v očích veřejnosti i vládních činitelů. Oppenheimer byl v roce 1945 jedním z nejpopulárnějších vědců ve Spojených státech. V roce 1953 mu ovšem byla pozastavena bezpečnostní prověrka, fyzik byl ponížen a bylo na něj pohlíženo jako na možného špiona.
Jeho perzekuce se kryje s obdobím vyhledávání a stíhání levicově smýšlejících jedinců a bývalých komunistů. Období je nazýváno mccarthismus podle republikánského senátora Josepha McCarthyho, který vedl Výbor pro neamerickou činnost.
„V té době probíhala v Americe takzvaná špionománie, ale to, jakým způsobem ji uchopil McCarthy a mnozí politici, byla naprostá parodie. Špiony hledali všude. Nejenom, že se hledali lidé, kteří skutečně vynášeli informace, ale často to byl prostředek, jak se zbavit ideologicky nepohodlných lidí,“ popisuje Pondělíček.
Právě na toto klima v americké společnosti doplatil i Robert Oppenheimer, který byl zbaven bezpečnostní prověrky právě kvůli svým názorům a vazbám na levicově smýšlející osoby. Na mccarthismus doplatil i Oppenheimerův bratr Frank, který byl dokonce členem Komunistické strany.
„Nemyslím si, že by Robert Oppenheimer byl bezpečnostním rizikem. O jeho politických názorech si můžeme myslet cokoliv, tak jako mnozí intelektuálové ve třicátých letech k levicovému myšlení inklinoval. Ale je důležité zmínit nejproblematičtější část mccarthismu – za ideologické přesvědčení přece nelze nikoho trestat. Ti lidé měli právo na své politické přesvědčení, pokud se nedopustili aktů ohrožujících bezpečnost Spojených států, čehož se Oppenheimer prokazatelně nedopustil,“ míní Pondělíček.
Přestože Oppenheimerův případ nedošel před kongresový výbor, publicita celé aféry mu výrazně uškodila. „Když někomu, kdo byl takhle veřejně známý, vezmete bezpečnostní prověrku, tak spekulace, které to rozvíří, jeho kariéru významným způsobem ztiší nebo ji zkazí,“ podotýká Pondělíček.
Pomyslný hon na Oppenheimera ve snímku vede filantrop Lewis Strauss, který k vědci choval silné antipatie i ve skutečnosti. Neshodli se jak v osobních hodnotách, tak v názoru na využití vodíkové bomby a politickém smýšlení. Jeden ze Straussových kolegů ho podle autorů Oppenheimerovy biografie popsal slovy „Když s Lewisem v něčem nesouhlasíte, zpočátku vás považuje za blázna. Pokud s ním ale nesouhlasíte dál, dojde k závěru, že musíte být zrádce.“
Pozornému divákovi neunikne ani krátká filmová zmínka o bývalém americkém prezidentovi Johnu Fitzgeraldovi Kennedym ve scéně, kdy se Strauss dozvídá, že hlasování o jeho nominaci do Senátu nedopadlo úspěšně. Jedním z těch, kteří pro Strausse nehlasovali, byl právě tehdejší senátor za Massachusetts Kennedy. Ten své rozhodnutí v dopise adresovaném The Boston Globe odůvodnil intenzivním lobbingem ze strany Strausse směrem k senátorům.
‚Krev na rukou‘
Po svržení atomových bomb na japonská města Nagasaki a Hirošima stíhají Nolanova Oppenheimera výčitky svědomí i hrůzné výjevy z bombardování. Slovy „mám na rukou krev“ se s nimi svěří americkému prezidentovi Harrymu Trumanovi, který ho odbude. Ke schůzce vědce a prezidenta po konci druhé světové války skutečně došlo.
Historku o tom, jak konkrétně Trumanovo odbytí vypadalo, bývalý prezident během let několikrát upravil. Podle jedné verze zdůraznil, že krev je na jeho rukou, nikoliv Oppenheimerových, podle jiné zase vědci podal ubrousek, aby si ruce mohl utřít.
V další scéně Truman Oppenheimera označí za „uplakánka.“ I to se zakládá na skutečnosti. Ačkoliv je průběh setkání upraven pro potřeby filmového vyprávění, Truman Oppenheimera skutečně v pozdější korespondenci se známým nazval „vědeckým uplakánkem.“
Situace ale nebyla tak jednoduchá, jak se v dramatu zdálo. „Tato scéna mě trochu zarazila. Truman skutečně odpovědnost přijal, ale ve filmu to působí tak, jako kdyby se tím skoro chlubil. I z jeho záznamů víme, že takhle jednoduché to nebylo. Nebral to na lehkou váhu a rozhodně to není něco, co by vnímal jako šanci být hrdý. On akorát, což si myslím, že je u vrcholného politika chvályhodné, zastával názor, že odpovědnost končí u něj. Byla to spíše snaha ne se Oppenheimerovi vysmát, ale uklidnit ho,“ vysvětluje Jiří Pondělíček.
‚Nejdůležitější člověk‘
Do produkčních poznámek k filmu Oppenheimer napsal režisér Christopher Nolan: „Ať se vám to líbí, nebo ne, J. Robert Oppenheimer je nejdůležitějším člověkem, který kdy žil.”
„Atomová energie se obecně svým významem řadí k nejdůležitějším věcem, které ovlivňují podobu našeho dnešního světa, takže Oppenheimera určitě lze zařadit mezi několik málo nejdůležitějších lidí 20. století,“ říká Pondělíček s tím, že takto rázné tvrzení pravděpodobně slouží hlavně jako kampaň k filmu.
Když přihlédneme k návštěvnosti a úspěchu filmu Oppenheimer, nezbývá než dodat, že ta tvůrcům skutečně vyšla.
