Původci válečných zločinů mě chtějí umlčet. Nevím, odkud mi hrozí nebezpečí, říká syrský režisér
Sledoval každodenní práci a život záchranářů v syrském Aleppu v době, kdy město bombardovala syrská i ruská letadla. A jeho snímek Poslední v Aleppu se stal prvním syrským filmem, který byl nominovaný na Oscara. Režisér Fáris Fajád svůj dokumentární film o dobrovolnících z organizace Bílé přilby přijel uvést na festival Jeden svět.
Váš film zachycuje práci dobrovolníků, kteří se snaží co nejrychleji dostat na místo dopadu bomby a vyprostit přeživší i mrtvé ze sutin domů. Mohl byste přiblížit, jak jsou takzvané Bílé přilby organizované?
Dělají podobnou práci jako hasiči a nosí bílé helmy. Mají na starosti záchranné operace, ale také civilní obranu. Jde o dobrovolníky, kteří vždy působí ve čtvrti a v komunitě, kterou dobře znají. V Aleppu bylo asi 110 dobrovolníků, což není mnoho. Pocházejí z různých vrstev. Patří mezi ně studenti, učitelé nebo stavební dělníci... A všichni velmi dobře znají oblast, v níž působí, i místní lidi, kteří v ně mají naprostou důvěru. Bez toho by nemohli mít přístup k obětem.
Můj film je zaměřený na tři dobrovolníky Chálida, Mahmouda a Subhího, kteří řeší, jak pomáhat lidem v Aleppu, ale také jak dát naději svým rodinám. Je to příběh o lidech, kteří udělali vše, aby mohli zůstat ve své komunitě a něco pro ni udělali.
Jsou to dobrovolníci. Mají nějakou podporu od lidí, kterým pomáhají?
Ano, hodně lidí pro ně připravuje jídlo, další jim pomáhají zajistit oblečení, knihy nebo léky. A podpora ještě zesílila ve chvíli, kdy se Aleppo ocitlo v obležení. Jde o podobnou solidaritu jako za druhé světové války. Lidé se snažili přežít a navzájem si pomáhali, jak jen mohli.
Bylo pro vás těžké proniknout s kamerou mezi dobrovolníky a místní? Jak jste si získal jejich důvěru?
Nějakou dobu to trvalo, i když jsem Syřan a vím, jak s nimi mluvit. Ale tohle není jen o důvěře. Oni nechtějí vystupovat před kamerou, nechtějí být líčeni jako hrdinové, ale ani jako oběti. Média je mnohokrát zklamala, protože pořízené záběry využívají pro různé účely.
Bojí se toho, jak je v příběhu zobrazí. Častou k nim přijdou a říkají, že chtějí pomoct Sýrii, ale nakonec je z toho spíš příběh o novináři a jeho odvaze. Jindy dobrovolníky z něčeho obviňují nebo příběh využívají pro politické účely. Proto si dávají větší pozor, koho k sobě pustí. Ale já jsem s nimi byl velmi dlouho a se šéfem jejich organizace jsem natáčel už v roce 2013. Ale i tak mi trvalo sedm měsíců, než jsem je přesvědčil, že jejich příběh je důležitý, a nebylo to jednoduché natáčení.
V Aleppu jste natáčel v době, kdy město bombardovala syrská i ruská armáda. Z filmu vyplývá, že nikdy nebylo jasné, kam letadla udeří příště, že zkrátka neútočila na nějaké vybrané cíle, jako jsou základny povstalců. Bylo to tak?
Bombardování bylo náhodné a nešetřilo nikoho včetně koček. Zabíjeli všechny. Povstalce i lidi podporující Asada. Zkrátka se snažili lidi dohnat k tomu, aby opustili město. To můžu dosvědčit já i celý můj štáb skládající se z více než šesti lidí. Mluvili jsme s různými svědky, kteří se na věc dívali z různých perspektiv a ve filmu jsme zachytili jen jedno procento z toho, co se dělo.
Roky točili, jak se v Evropě rekrutují džihádisté. 'Uvědomovali jsme si, že nás chtějí využít'
Číst článek
Jak jste si to zabíjení vysvětloval? Říkal jste si někdy, že ty boje o Aleppo vůbec nedávají smysl?
Mnohokrát nás přepadla deprese a my jsme měli chuť ukončit natáčení, protože jsme si říkali, že tady nic nezmůžeme. Ale když jsem viděl před sebou ty odvážné dobrovolníky vzdorující válce, tak jsem si říkal, že mou povinností je pokračovat, protože to není o mně.
Mým úkolem bylo vyprávět jejich příběhy, jak čelí zločinům a s hrdinským úsilím zachraňují životy občanů. Také je to příběh o kontrastu mezi násilím a nenásilím. Na jedné straně stojí dobrovolníci, kteří se snaží pomáhat holýma rukama a dodávají lidem naději, a na druhé straně ruská válečná i propagandistická mašinerie.
Britský server The Guardian minulý měsíc vydal váš text, ve kterém píšete, že se kvůli tomuto filmu cítíte být víc ohrožený, než když jste byl před lety mučen a vězněn Asadovým režimem. Můžete to vysvětlit?
Víte, když přijdete s důkazy o válečných zločinech, tak vás původci těchto zločinů chtějí umlčet. Ve vězení jsem se zkrátka smířil s tím, že mě nejspíš zabijí a můj život je u konce. Ale teď nevím, odkud mi může hrozit nebezpečí. Nevím, ze které strany zaútočí a co proti mně použijí. Je těžké odhadnout, jaké informace na internetu uplatní a jak rychle se můžou změnit v násilí nebo vám zničit pověst. A to všechno jen proto, že jsem řekl pravdu.
Těžko najdete způsob, jak čelit takovému nebezpečí a někdy vás to vzdaluje od lidí kolem. Přemítáte, o co tomu člověku jde, na co se vás může zeptat, jestli na vás chce zaútočit nebo ho jen zajímá vaše práce. Já jsem pouze vytvořil umění, film, příběh, který ukazuje, jaká je pravda. Oni se teď budou všemi způsoby snažit, aby lidé tomu filmu nedůvěřovali. Ale je tady velká „rodina“ složená z těch, kterým záleží na svobodě projevu, a díky ní se cítím bezpečněji. Teď už to není bitva jednoho z nás, ale boj o náš společný pohled na to, jak se dobrat k pravdě.
Jak už jste sám upozornil, váš snímek čelil velké kritice ruských i syrských státních médií. Ruský server Sputnik News označil váš film za západní propagandu, ale také za propagační video teroristické organizace Al-Káida. Co byste řekl lidem, kteří věří, že váš film je zinscenovaný?
Řekl bych jim, že by se na ten film měli nejprve sami podívat. Taky by si měli uvědomit, že Rusko lidem neříká pravdu. Ruská média jsou nástrojem propagandy. A já pocházím ze Sýrie, která čelí nejen ruské propagandě, ale také válečné mašinerii, která zničila mou zemi.
Superstar arabské poezie, které vyhrožuje 'zběsilý netvor': Nebojím se být stejně dobrá jako muži
Číst článek
Naslouchání této propagandě může zničit důvěru ve váš národ, svobodu slova i lidské hodnoty. Oni se snaží vrátit k ideám Sovětského svazu. Mezi ně spadá kontrola všech jednotlivců i jejich tvorby, aby sloužili Putinovým cílům. Ale pravdu je podle mě poměrně jednoduché vidět. Když vám mnoho známých a osvědčených médií i nezávislí novináři říkají, co se děje, proč byste měli věřit těm několika málo médiím, které to popírají? Lidé by neměli naslouchat propagandě, která prosazuje pouze národní ideu nebo jednoho člověka.
Vy jste přijel ze Spojených států, kde jste zúčastnil předávání cen americké filmové akademie, jelikož váš film byl nominován na Oscara. Jaké to pro vás bylo? Také vím, že někteří z vašich kolegů měli problém se tam dostat…
Ano, byl jsem nominovaný já jako režisér, ale také můj producent. Ale on nemohl na syrský pas vycestovat do Spojených států, protože se na něj vztahuje zákaz vstupu vyhlášený administrativou prezidenta Trumpa. Ale díky solidaritě ze strany Akademie, Mezinárodní asociace dokumentaristů a řady dalších organizací se nám podařilo producenta Karíma Abída do Ameriky dostat.
Oba jsme se zúčastnili slavnostního ceremoniálu. Mohli jsme upozornit na dění v Sýrii i na důkazy o válečných zločinech a na dezinformace, kterým náš snímek čelí. I o tom totiž náš film je, o umění, které čelí světové mocnosti snažící se zakrýt důkazy. Ten film je ale také výzvou k ukončení války v Sýrii, protože ukazuje, že obětí tohoto konfliktu jsou civilisté na obou stranách.
Jeden z hlavních protagonistů vašeho filmu je po smrti. Chálid Omar Hararrah zemřel při náletu a nechal po sobě manželku a dvě dcery. Jak se vede jeho rodině?
Jsou na bezpečném místě v Sýrii, ale nemůžu vám říct kde. Chálidově ženě se také narodil syn, kterého pojmenovala po otci Chálid. Přeje si, aby vyrostl v bezpečí daleko od války.
