Chůze po laně je pro mě jako pro ostatní jít po zemi, říká provazochodkyně. Projde se nad Vltavou
Cirkus jako zábava pro ohromení davu, nebo umění, kterým lze leccos sdělit? Francouzská provazochodkyně Tatiana-Mosio Bongongaová v tom má jasno. „Cirkusem lze vyjádřit všechno. Pro mě je kupříkladu lano symbolem života i smrti,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava. Během zahájení festivalu Letní Letná v Praze vystoupí artistka na laně nataženém přes řeku Vltavu.
Během zkoušky na 350 metrů dlouhý přechod po laně spojující prostor před pražskou právnickou fakultou s Letenskými sady vypadala francouzská provazochodkyně Tatiana-Mosio Bongonga trochu jako anděl. Jako kdyby na světě neexistoval lehčí úkol než pohybovat se ve výšce pětatřiceti metrů.
Tatiana-Mosio Bongonga, provazochodkyně z francouzského souboru Cie Basinga. Moderuje Veronika Štefanová
„Na laně se děje spousta věcí a já si nesmím dovolit chybu, proto musím být maximálně koncentrovaná na své tělo. Nemůžu přemýšlet o tom, co jsem komu řekla nebo co si zítra nakoupím,“ popisuje v pořadu Vizitka na Českém rozhlase Vltava provazochodkyně Tatiana-Mosio Bongongaová své nadpozemské stavy.
Provazochodectví je pro ni osobní záležitost, díky které se v životě cítí dobře. O tento pocit se ráda dělí s lidmi.
„Naším přestavením Lignes Ouvertes (Otevřené čáry) odkazujeme k přání zpřístupnit provazochodectví všem. Pro Prahu je charakteristické, že je v ní hodně mostů, a my budeme chtít postavit tímto způsobem nový most, který spojí právnickou fakultu s festivalem Letní Letná. Bude to nová cesta, jak se na festival dostat,“ vysvětluje.
Bongongaová vnímá provazochodectví jako svobodné umění, a proto během představení minimalizuje prostředky jištění.
„Nebudu mít bezpečnostní pás, naučila jsem se chodit bez něj,“ přibližuje. „Používám ho pouze v momentě, kdy překračuji hranice toho, co umím. Přechod Vltavy ale není ten případ,“ dodává.
Diváci ale nemusí mít strach, pod oblečením bude mít artistka postroj, díky kterému se může v jakékoliv krizové situaci připnout. Připraveni pomoci jsou také technici z jejího týmu, kteří budou na obou koncích provazu.
Artistka také mluvila o cirkusu jakožto umění, ve kterém jeho představitelé neustále hledají stav rovnováhy.
„Tento stav je v cirkuse běžný. Nicméně já už se dostala na úroveň, kdy nemusím rovnováhu hledat s takovým úsilím. Vše závisí na citlivém vnímání těla, navíc mám za sebou léta tréninku a praxe, tudíž řadu gest a pohybů jsem si zautomatizovala. Být na laně, chodit po něm, tančit - to je pro mě naprosto přirozené. Tak přirozené, jako je pro vás chůze po zemi,“ popisuje.
I tradiční cirkus může být krása
S provazochodectvím začala v osmi letech, mezi její lektory patřil i Rudy Omankowsky, který pochází z tradiční rodiny artistů s českými kořeny.
Trénovala na prestižních školách Académie Fratellini a Centre national des arts du cirque v Châlon en Champagne, což je instituce, která ve Francii patří k průkopnickým institucím spojeným s novým cirkusem.
Nový a tradiční cirkus představují v Česku dvě oddělené jednotky. O novém cirkuse se mluví jako o umění blízkém divadlu, tanci nebo fyzickému divadlo, zatímco tradiční cirkus je stále více spojovaný se zábavním průmyslem. Bongongaová by však byla ráda, kdyby se tyto světy přestaly striktně oddělovat.
„Myslím, že obě formy se od sebe mohou navzájem inspirovat. Já chodím i na představení tradičních cirkusů a sedmiminutové číslo v tradičním cirkuse rodiny Bouglione mě dokáže rozplakat,“ říká.
„Artistům se tu během chvíle podaří vytvořit něco, co jiným ani za hodinu. Je to tím, že ke své profesi přistupují s velkým nadšením a zároveň se v něm cítí svobodně a lehce. Je v tom jakási čistota, to umění se totiž přenáší z generace na generaci. Je to rodinné dědictví,“ doplňuje Bongongaová.
Cirkusem i provazochodectvím lze podle ní vyjádřit všechno. Jde jen o to, jakým způsobem ho umělci využijí, jaké obrazy jeho prostřednictvím vytvoří a v jakých barvách ho lidem ukážou. „Pro mě je kupříkladu lano symbolem života i smrti. Je ale jen na mně, jak tuto symboliku zpracuji,“ uzavírá Bongongaová.
