Politicky nejjednodušší to má šéf SPD Tomio Okamura, který podobně jako v jiných případech řekne, že „podle jeho názoru“ pobočky České pošty i její zaměstnanci mají zůstat: všechny a všichni. Ekonomické souvislosti ho přitom nezajímají, tak jako ho nezajímají u jiných sociálních systémů státu, které mají zůstat co nejsilnější a pokud možno prakticky zadarmo.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Poštovní pohádka o sociálním státu

Ostatně není to jen názor Okamurův, podobný „názor“ je v Česku dost běžný. A protože „názor“, který má každý a nikoho nic nestojí, je dnes něco jako základ státu, je třeba mu dopřát sluchu.

Na příběhu České pošty se dá demonstrovat obecnější vztah českých občanů k sociálnímu státu a jeho službám vůbec. Téměř dokonalé a laciné je chtějí všichni, jakmile se kvůli jejich restrukturalizaci máme v jejich užívání nějak omezit, nebo dokonce za ně připlatit, je oheň na střeše.

Český sociální stát má být velký, nabízet luxusní služby na světové úrovni, ale má ho platit někdo jiný…

Co a za kolik necháme na státu

Celou poštovní pohádku – kterou nyní sledujeme a do níž patří i příběhy nešťastných nemohoucích důchodců, pro něž je pošta něco jako administrativní centrum světa – lze vyprávět i z jiné strany.

Pošta je tu příkladem systému, do něhož se nehospodárně sypou peníze, ale nic dobrého z toho dlouhodobě nevzniká. I to je český sociální stát, který se obvykle reformuje tak, že se do něj lijí peníze, dokud to jde, aniž by se někdo moc zaobíral tím, jak efektivní to je a v jakém reformním rámci se tak děje.

Typické je to ve školství. Když se učitelé ozvou, že je stát či společnost podceňují a podhodnocují, přidá se rychle na platech, přičemž souvislejší a hlavně komplexnější reformní plán na deset let, který jedině může s věcmi pohnout, se nikdo neobtěžuje ani zmínit.

Stávka na filozofických fakultách přiměla ministerstvo k vylití 900 milionů do systému, rektoráty ale mlčí, školy už také, asi bude zase na nějakou dobu klid.

Proměna České pošty, která už byla potřeba, připomíná, že proměnu potřebuje celý český sociální stát. Přesněji potřebujeme vytvořit nový vztah občanů k sociálnímu státu a konečně mu dát ekonomický a společenský rozměr.

Jde vlastně o novou společenskou smlouvu, v níž si řekneme, co a za kolik necháme na státu a co si naopak zajistíme sami. Tady už nejde o názory, které nic nestojí, ale o morální a politické argumenty, koncepce a propočty, na nichž se dá něco stavět. Politika je stále možná, ne že ne.  

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít