Neštěstí, stejně jako štěstí, jsou náhlými vpády nesamozřejmého do běhu obyčejného času, který si jinak sotva uvědomujeme. Už jen proto zůstávají v paměti, jako uzlíky na jinak hladkém provázku, a zůstávají na něm natrvalo, ať chceme nebo ne.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Zapomenout na pachatele, pamatovat si oběti

Ostatně každý svůj život rytmizujeme podle výrazných událostí, a společně jsme schopni vzpomínat na to, co nás ovlivnilo kolektivně – ať je to smrt Kennedyho nebo třeba vítězství hokejistů na olympiádě.

Co vědět chceme a co ne

Je to paradoxní, ale šťastná je ta společnost, která si své tragédie snadno vštípí, protože jich příliš nezažívá. Pak ovšem také možná obtížně hledá způsoby, jak je zpracovat, protože pro ně nemá vypěstované mechanismy, zvyky a instituce, kterými by je nějak zařadila do svého příběhu.

A také se vyrovnala s oním obtížným paradoxem – jak si je vlastně má pamatovat, jak na ně má reagovat.

Na sociálních sítích, návsi dnešního světa, už běží debata. Třeba o tom, zda mají média informovat o útocích podrobně, nebo jen povšechně. Média mají vůči veřejnosti i své profesi povinnosti, které mohou být v protikladu.

Kdy zahájit a kdy ukončit kontinuální zpravodajství? Co má být jeho náplní, kdo se má vyjadřovat, o čem a jak? Mají padat jména? Může se naznačovat? Co se má a co nemá ukazovat a kdy?

Jinou rovinou je debata, zda poskytovat pachatelům jejich minuty, hodiny, či dokonce roky slávy. Maximalisté žádají: vůbec o nich neinformovat. To samozřejmě není možné, protože jinak informace nahradí klepy a hyperaktivní účastníci internetového fóra, kteří mají své informace a souvislosti, nebo si je rádi vytvoří. To jsou vlastně nevědomí spolupracovníci každého zločince.

A nebo tedy informovat, a poskytnout pachateli slávu a příštím pachatelům inspiraci, což je doložený jev, protože násilí je nakažlivé?

Co si odneseme

Naše kultura zná problém vraždy z nenávisti ke světu, ale i lásky ke slávě, už od starověku.

V Řecku jistý muž zapálil Artemidin chrám v Efesu jen proto, aby se na něj nezapomnělo, vlastně svým způsobem bojoval proti své konečnosti. Bylo pak z dobrých důvodů trestné jeho jméno připomínat. Jenže se po něm jmenuje Hérostratovský komplex, vznikla i divadelní hra s názvem Nezapomeňte na Hérostrata!

Biblická 5. kniha Mojžíšova zas cituje pokyn v souvislosti s tajemným národem Amálekitů, který zbaběle napadl Izraelity prchající z Egypta. Hospodin přeživším řekl: „Pamatuj, co ti učinil Amálek. Vymaž proto jeho památku zpod nebes. Nezapomeň!“

Tedy vymazání vzpomínky se nevyhnutelně pojí s udržením paměti. Pokyn k vymazání památky na Amálekovce je rámován slovy „Pamatuj!“ a „Nezapomeň!“

Jsou tři věci, které můžeme udělat. Nebo možná čtyři.

Zaprvé, reagovat civilizovaně, organizovaně, spořádaně. To se děje.

Za druhé, poučit se, například při úvahách o přidělování zbraňových povolení, péči o duševní zdraví lidí nebo organizaci policie.

A za třetí, nereagovat přehnaně, „nepřesekuritizovat“ život, nesvázat ho příliš kvůli sice tragickému, ale přece jen zatím ojedinělému incidentu. Znamenalo by to posmrtný úspěch pachatele.

Je tu také ona starost o to, nedat zločinci slávu, o kterou zřejmě stál. S tím lze souhlasit, ale zapomenout bychom neměli. Zejména na oběti. Jejich památka by se připomínat měla, tak dlouho, jak si jen budeme schopni je pamatovat.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít