Aniž bychom zpochybňovali právo na politickou reklamu a nadsázku, tak o schváleném balíčku platí dvě věci. Za prvé veřejné finance nezachrání, v lepším případě je navede do koryta schodků, které je jen o trochu užší než to stávající.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie Hrstková: Malé ambice konsolidačního balíčku

A za druhé potvrzuje, jak je extrémně složitý návrat k vyrovnaným financím ve chvíli, kdy absolutně žádná z politických stran – a to jak z řad koalice, tak i opozice – nemá žádný zájem na efektivním vynakládání peněz.

Balíček vzhledem k tomu, že se na něm muselo shodnout všech pět stran koalice, nutně připomíná dort pejska a kočičky. Je v něm všechno, o čem kdy kdo slyšel, a současně nic zásadního, čemu by se dala říkat reforma.

Vzhledem k tomu, jak vznikal, by ani nemělo překvapovat, že se balíček pečlivě vyhýbá jakýmkoliv doporučením, kterými Česko bombardují nejen nadnárodní instituce typu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj či Mezinárodní měnový fond, ale i zásadnějším doporučením tuzemských ekonomů.

A nejde jen o to, jestli má stát podporovat tiché víno, nebo naopak stavební spoření. Ale třeba o daňový systém, který zcela výlučně penalizuje práci, zatímco majetkovým daním se do značné míry vyhýbá.

Umění možného

Jakkoliv má konsolidace srazit schodek rozpočtu v následujících dvou letech celkem o 151 miliardy korun, snížení takzvaného strukturálního schodku je neviditelné. Což znamená, že změna systému vyplácení výdajů na důchody, zdravotnictví, sociální péči, učitele či obranu zůstane na nějakou další vládu.

Vzhledem k extrémní neochotě kohokoliv dělat nepopulární kroky se dá odhadnout, že vláda, která se dohodne na důchodové či zdravotní reformě, bude nějaká vláda národního porozumění, která vznikne pod tlakem, tedy v průběhu nějakého opravdu velkého průšvihu.

Do té doby budeme hovořit o balíčcích a politiky prodávané zásadní změny budou potřebovat bližší prozkoumání pod mikroskopem.

Vedle absence nutných reforem, které si rozpočtová politika někdy v budoucnu, až dojdou peníze i ochota věřitelů je dál půjčovat, vynutí nedobrovolně, zarazí i to, že konsolidační balíček neobsahuje ani náznak kroku, který by měl zlepšit efektivitu a produktivitu státu.

A řeč není o propouštění úředníků, oblíbeném to tématu pravicových ekonomů. Jde o to, že valná většina přijímaných zákonů stále vzniká na základě dojmů, neexistují přesná čísla, statistiky, co se stane, když.

Z tohoto postoje vyplývá, že když chce stát něco – cokoliv – zlepšit, jediné, na čem se politici shodnou, je navýšení prostředků. Peníze jsou skutečně něco jako pohádkový kouzelný proutek, nicméně lákají ke zneužití, nebo minimálně k utrácení bez ohledu na to, zda dává smysl.

Stále platí, že má Česko nejvíc obcí na počet obyvatel a z tohoto titulu značné náklady. To samé platí nejen pro obce, ale i pro zdravotnictví či školství. Ano, každá obec chce mít vlastní školu, vlastní středisko, autobus, nádraží…

Nakonec by bylo efektivnější a levnější, kdyby obec třeba zaplatila těm, co potřebují odvézt, osobní taxislužbu, než aby udržovala kompletní infrastrukturu.

To, že by existovalo vyhodnocení kvality škol či zdravotnických zařízení a podle toho se nasměrovaly finanční toky, je pak rovněž politicky nemožné.

No a pak jsou tady nefunkční zákony, které možná s balíčkem přímo nesouvisí, nicméně i ony dopadají negativně na rozpočet a je jedno, zda začneme stavebním zákonem, občanským, nebo v podstatě jakýmkoliv dalším.

Úsporný balíček koalice je výsledkem umění možného. Nutno konstatovat, že ono možné není příliš ambiciózní. Bohužel.

Autorka je komentátorka Hospodářských novin

Julie Hrstková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít