Zpravodaj ČRo: Syrskou armádu drží pohromadě strach, svěřují se dezertéři
Je to právě rok, co v Sýrii začalo povstání proti režimu prezidenta Bašára Asada. Už rok vzdorují jeho odpůrci vládním vojenským jednotkám, které zmasakrovaly odpor v Homsu a po několika dnech bojů rozdrtily vzpouru ve městě Idlíb. Mohlo by se proto zdát, že vojenská síla Damašku je neoslabená. Jak ale potvrzují sami vojáci, kteří zběhli k opozici, jediné, co drží armádu pohromadě, je strach.
Přesto na stranu odpůrců režimu přecházejí další a další vojáci, kteří formují Syrskou svobodnou armádu. Hassan a Abu Ahmat jsou v malém domku kousek za tureckou hranicí. Právě uprchli ze Sýrie – zběhli z armády a přešli na opačnou stranu. Oba mají nanejvýš dvacet let. Poslední rok sloužili v armádě prezidenta Asada, teď se ale rozhodli dezertovat.
Abu Ahmat pochází z Homsu. Když se dozvěděl o zvěrstvech, která tam páchají jiní Asadovi vojáci, z armády utekl. „Moji přátelé, moji bratři, všichni, koho jsem znal, všichni v Homsu zahynuli. Už jsem nemohl dál sloužit Asadovi,“ vysvětluje.
S dezertéry, kteří právě uprchli z Asadovy armády, natáčel přímo na syrské hranici reportér Jaromír Marek
I Hassan má pro útěk z armády osobní důvod:„Byl jsem voják. Nutili mě, abych střílel do nevinných lidí. Dostal jsem rozkaz – koho uvidíš na silnici, toho zabij. Nedokázal jsem to.
V Sýrii stále platí všeobecná branná povinnost. Režim plní řady vojáků mladými odvedenci, kluky kolem osmnácti let, jako jsou Abu a Hassan. To, co drží armádu pohromadě, je podle jejich slov strach.
„Když voják odmítne rozkaz, zastřelí ho. Když ho chytí při pokusu o útěk, zastřelí ho. Když se vojákovi přece jen podaří utéct, vyvraždí celou jeho rodinu,“ říká Abu Ahmat.
Sám prý o útěku přemýšlel často, bál se ale o své blízké. Když zahynuli při ostřelování Homsu, neměl už co ztratit. „Sehnal jsem si civilní šaty. Skrýval jsem se, přes den přespával v garážích, v noci se pohyboval. Bylo to opravdu nebezpečné. Celých těch pět dní jsem si říkal, teď zemřu. Ale Bůh byl na mé straně,“ svěřuje se.
Oba dezertéři přešli přes zelenou hranici v noci. Jejich šaty ještě nesou stopy náročného pochodu. Teď míří do uprchlického tábora, stanového města, kde v provizorních podmínkách žije přes šest tisíc běženců ze Sýrie.
„Teď musíme zapsat jejich jména a pak se půjdou přihlásit,“ upozorňuje před bránou do tábora Abu Ubajda, dobrovolník, který běžencům pomáhá začít nový život.
„Cítím ohromnou radost, měl jsem velký strach. Teď mám konečně pocit, že jsem to dokázal,“ loučí se Hassan. O své budoucnosti má jasno. „Chci vstoupit do Syrské svobodné armády. Chci se vrátit zpátky do Sýrie a bojovat,“ říká rozhodně.
A není sám. Stejný plán mají i další mladí muži v uprchlickém táboře. Odhodlání by tedy bylo, prostředky k boji ale chybí. „Mladí muži chtějí bojovat proti Asadovi. Mnozí se vracejí zpátky do Sýrie. Syrská svobodná armáda je ale stále slabá. Nemá skoro žádné zbraně. Než se svět rozhoupe a pomůže nám, odpor proti Asadově režimu vykrvácí,“ smutně prorokuje Abu Ubajda.
