Strach, berle a klíč od domu, který už možná nestojí. Syřané ztrácí víru, že poznají svou vlast bez války
Válka v Sýrii trvá už 11 let. Kvůli ní opustilo na pět milionů obyvatel své domovy. „Nálety, strach, hlad. To je to, co mi utkvělo v paměti,” popsala své pocity z útěku padesátiletá matka deseti dětí. Po více než dekádě života ve válce říká, že už nemá, v co doufat. Přemýšlí pouze, co si počne, pokud bude muset opustit stanový tábor, ve kterém nyní našla útočiště.
Vývoj syrské války zamrznul a je méně intenzivní, konec je nicméně v nedohlednu. Důsledkem není ulehčení situace pro místní obyvatele. Stále narůstá uprchlická křivka a to nejen v kontextu ekonomických potíží, ale také třeba zhoršení standardů kvůli pandemii koronaviru.
Válka v Sýrii trvá už jedenáct let. Ukončit ji nechce, nebo nemůže ani režim Bašára Asada
Číst článek
Pět milionů vysídlených Syřanů žije uvnitř své země, dopady krize se snaží mírnit neziskové organizace. Například Člověk v tísni v zemi působí od roku 2012 a loni podpořil různou formou téměř jeden a půl milionu lidí.
Podle agentury OSN pro uprchlíky je více než 50 procent obyvatel země stále vysídleno ze svých domovů – včetně téměř sedmi milionu uprchlíků žijících v sousedních zemích.
„Kamkoliv přijdeme, lidé nám řeknou, ať jdeme pryč. I když zaplatíme majiteli půdy za pronájem. Ostatní lidé chtějí, abychom odešli,” líčila osobní zkušenost Roha ze severní Sýrie humanitárním pracovníkům.
Jedenáct let trvající válka si podle současného reportu neziskových organizací vyžádala na 400 tisíc obětí. V roce 2021 bylo zaznamenáno 1874 útoků na civilisty, z nichž 636 byly děti. Zraněním podlehlo téměř 800 lidí.
Situaci neulehčuje ani fakt, že více než 50 procent zdravotnických pracovníků uprchlo ze země. Dále se odhaduje, že 12 milionů lidí trpí nedostatkem potravin, což se rovná zhruba 54 procentům populace.
Klíče od vykradeného domu
Na severu Sýrie žije ve stanovém táboře pro vnitřně vysídlené obyvatele padesátiletá Turkiya, které pomáhá Člověk v tísni. Žije zde se svými deseti dětmi. „Dva mí synové žijí s mentálním postižením. Můj muž je starý a nemocný, nemůže už pracovat. O rodinu se starám já, pomáhám jiným lidem na poli,“ vyprávěla.
Než začala válka, rodina žila ve vlastním domě v guvernoratu Homs a podle slov Turkiyi byli spokojení. Nyní je všechno jinak. Jediné, co matce zůstalo, jsou klíče a vzpomínka. „Doneslo se ke mně, že nám ho vykradli a zničili. Kdybychom se teď vrátili do naší vesnice, tak už tam nic nemáme,“ řekla.
Jejich vesnici ostřelovali a odchod proběhl velmi rychle, žádné věci si nestačili sbalit. Rodina odešla pouze v oblečení, které měla na sobě.
„Nálety, strach hlad. To je to, co mi utkvělo v paměti. To, že jsme museli opustit náš domov a strach, který nás přitom provázel, jsou nejhorší věc v mém životě. Nemůžu na to zapomenout,” přiblížila své pocity Turkiya.
Kvůli náletům zůstala rodina dva týdny na jednom místě, následně se přesouvala z místa na místo. „Neměli jsme co jíst, pamatuji si, jak jsme sháněli alespoň chleba. Bylo to hrozně těžké, ale přežili jsme,” popsala.
Osobní věci: spálit
Jen to nejnutnější při urychleném odchodu z domova sbalil také pětačtyřicetiletý Dibo, kterého ještě předtím zatkli. „Když jsem se dostal z vězení, nemohl jsem chodit. Vážil jsem jen 30 kilo,“ popsal. Nyní chodí o berlích.
„Věci, které mám, jsem dostal od jiných lidí. Tyhle berle pro mě mají velkou hodnotu, dostal jsem je od jednoho člověka, který byl pro mě velmi důležitý. Dřív jsem chodil s dřevěnou holí. Když mě viděl, dal mi tyhle berle. Už zemřel, ale já na něj nikdy nezapomenu,“ vyprávěl Dido.
S rodinou žil v domě v Alleppu, v roce 2013 se válka rozšířila i tam. „Byla to strašlivá situace a vůbec nejtěžší okamžik. Všechno jsme tam museli nechat,“ vracel se ve vzpomínkách. Neví, jestli jeho dům ještě vůbec existuje.
S sebou si nevzal ani žádné fotografie. Jeho bratr, který z města utekl dříve, mu poradil, aby si nebral nic osobního ani soukromého. „Než jsme odjeli, všechny osobní věci jsem spálil. Mám jen fotografii svých rodičů,“ povzdychl si Dido.
Očekávání
Ve válce žijí oba už 11 let. Jejich výhled do budoucna se liší. Turkiya už si nedělá naděje, že by zažila svou rodnou zemi v míru. „Jediné, o čem přemýšlíme, je, do kterého tábora půjdeme, když budeme muset opustit tento. To je naše jediná myšlenka na budoucnost,” předjímala.
Dido má strach z budoucnosti hlavně kvůli svým dětem. „Obávám se, že se to všechno ještě zhorší. Bojím se, že budeme zase muset utíkat. Už toho bylo dost. Jsme unavení a jediné, co můžeme dělat, je doufat, že se všichni jednou vrátíme domů,“ vyslovil přání.
