Ukrajinci jsou houževnatí, ale ani Rusové jen tak nepustí, co zachvátili, říká novinářka Klicperová
„Na nulové linii v Kreminském lese jsem zažila asi dosud nejhorší situaci. Byl to opravdu hluboký strach, až panika. Stejně jsem ale nemohla nic dělat, jen se uklidnit. Trošku mi pomáhalo, že jsem křičela nahlas a sprostě různé nadávky,“ popisuje fotografka, novinářka a šéfredaktorka magazínu Prima Zoom Lenka Klicperová v rozhovoru na Českém rozhlase Plus
„Tím křikem se asi člověk trochu uvolní, protože začne myslet na něco jiného a najednou slyší i hlas. Byla jsem tam sama, ticho tedy opravdu nebylo. Nejhorší byla asi samota, protože nebylo s kým sdílet emoce,“ doplňuje v pořadu Hovory.
Na frontě strávila den a noc s kamarádem Taylorem, který později ve válce zahynul. „Byl to český zdravotník, záchranář, který mě tam dovezl. V krytu jsem strávila celou noc víceméně sama, protože Taylor musel odvážet zraněné z boje.“
„Tehdy na nás byla soustředěna dělostřelecká palba a byly to krušné chvíle, byť já byla v krytém zákopu. Lítalo to kolem opravdu hodně, až se třásla zem, do toho strašný hluk,“ vzpomíná.
„Věděla jsem, že jít ven znamená extrémně velké riziko. Když jsem se další den musela věnovat své práci, chtělo to sebrat veškerou odvahu,“ dodává.
‚Přímo na bojové linie‘
O svých reportérských cestách na Ukrajinu napsala i svoji nejnovější knihu Nulová linie. Do války přitom odjela hned 24. února 2022.
Rusko jako impérium musí přestat existovat, pro mnoho aktérů je to ale nepřijatelné, míní expert
Číst článek
„Vůbec jsem nevěděla, do čeho jedu. To ostatně nemohl tušit nikdo, co se z toho vyvine. Doma jsem naházela do tašky pár věcí a počítala jsem s tím, že budu tři dny někde na hranicích točit uprchlíky a pak pojedu zpátky. Místo toho jsem na Ukrajině zůstala víc než tři týdny a místo uprchlíků točila o tom, jak se dostávám čím dál blíž Kyjeva, protože obklíčení Kyjeva bylo to hlavní, co se tehdy dělo,“ vzpomíná.
Ve válkou sužované zemi dodnes byla už asi dvanáctkrát. To, že nakonec půjde o dlouhý konflikt, reportérce Klicperové prý došlo už v květnu, při prvním návratu na Ukrajinu.
„Dostala jsem se poprvé přímo na bojové linie a bylo mi jasné, že Ukrajinci stojí proti opravdu silnému nepříteli. To byla ta doba, kdy se psalo jen o tom, jak Ukrajina zvítězí. Bylo by moc hezké, kdyby to tak bylo. Bohužel, realita to tak úplně nebyla a není,“ přibližuje.
Ukrajinec Ivancov se dostal z Azovstalu a neskončil v zajetí. ‚Týden jsem se schovával,‘ popisuje
Číst článek
„Dosud nejhorší situaci jsem asi zažila na nulové linii v Kreminském lese. Byl to opravdu hluboký strach, až panika. Stejně jsem ale nemohla nic dělat, jen se uklidnit. Trošku mi pomáhalo, že jsem křičela nahlas a sprostě různé nadávky,“ popisuje Klicperová.
Ukrajinci jsou podle novinářky opravdu houževnatí, mezi oběma národy v tom ale zas takový rozdíl nevidí. „I Rusové jsou strašně houževnatí a jen tak nepustí, co zachvátili,“ říká s tím, že při poslední ukrajinské protiofenzívě měla jen malinký stín naděje.
„V knize Nulová linie přináším svědectví o tom, jak rok a půl války, který jsem stihla začlenit, prožívali civilní obyvatelé i vojáci, se kterými jsem se setkala na frontových liniích. Jsou tam samozřejmě i české stopy.“
„Úvodní kapitola z frontové linie je hodně věnovaná Taylorovi, který byl zraněn jen pár dní poté, co jsem odjela, a za další dva měsíce zemřel na poranění, která utrpěl. Musím říct, že mě jeho smrt hodně zasáhla, dlouho jsem se s tím vyrovnávala. Vlastně ani nevím, jestli jsem se s tím už vyrovnala. Ale život jde dál, co se dá dělat,“ uzavírá Lenka Klicperová.
Co obnášela práce na reportážním svědectví o válce s putinovským Ruskem? Poslechněte si audiozáznam pořadu Hovory v úvodu článku.
