Prezidentská koalice v čele, za ní sjednocená levice a třetí krajní pravice se silným mandátem. Zatímco třenice mezi centristickým blokem a levicovou unií se očekávaly, nárůst z osmi na 89 poslanců za stranu Marine Le Penové je překvapením. „Objevila se situace, na kterou nejsme ve Francii zvyklí. Zpochybňuje i institucionální nastavení,“ hodnotí pro server iROZHLAS.cz akademička Eliška Tomalová z katedry evropských studií Univerzity Karlovy.

Rozhovor Praha/Paříž 19:30 20. června 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Poněkud hořko-sladké vítězství pro prezidentskou koalici. Dostala sice nejvíce hlasů, na počet mandátů ale neobhájila absolutní většinu. Co to pro ni znamená?
Výsledek je pro ně velmi křehký. Následovat budou jednání o tom, koho seženou jako spojence, bez kterého to nepůjde. Je pravda, že situace byla nahnutá už okolo prezidentských voleb a je s podivem, že nenastala větší mobilizace nebo investice do toho, aby byla víc pojištěna většina v dolní sněmovně.

Macronova koalice vítězí, na absolutní většinu ale nedosáhla. Krajní pravice si připsala historické zisky

Číst článek

Určitě to lze označit za velmi nepříjemnou situaci pro prezidentskou většinu, která zůstává nadále většinou, ale hlasy na pohodlné prosazování agendy jí samozřejmě nestačí.

Kde budou hledat podporu? Nabízela by se spolupráce s umírněnou pravicí – Republikány, ti však chtějí zůstat v opozici…
Bude zajímavé, jak se zachovají Republikáni. Jejich šéf už oznámil, že odchází do opozice. Ale je otázka, jestli se nějakým způsobem rozdělí. Macronova koalice se může pokusit vyzobávat jednotlivce, nebo se vynasnaží o systémovou spolupráci s celým politickým subjektem.

Kdo by připadal v úvahu? 
Kdyby šli pouze po osobnostech, tak by se i v levicovém bloku dalo najít několik jednotlivců, kteří mají k prezidentovi rezervované sympatie. Ale rozhodně nelze hovořit o něčem větším, o nějaké masivní podpoře.

Není jednoznačná síla, která by ho mohla podpořit. Což ale třeba řada francouzských komentátorů označuje jako zdravou situaci. Protože prezident bude muset vyjednávat. To je praxe, která nebyla během prvního mandátu běžná. Bude se muset naučit hledat kompromisy. Macron byl zvyklý, že měl relativně silnou pozici – ovšem politicky. Třeba průzkumy veřejného mínění to tak neukazovaly, ale co se týče politického zastoupení, měl o koho se opřít.

Současná situace je tak trochu novinka a do určité míry to zpochybňuje nastavení systému. Trošku to začíná naznačovat křehčí, skoro kohabitaci, které se Francie chtěla vyhnout tím, že sladila prezidentský a parlamentní mandát. Najednou se utváří silná opozice a dokonce se profilují její ambice na vyšší posty a postavení. I voliči volali potom, aby tato protiváha vznikla. Jednoznačnost politického nastavení a silného dominantního proudu není příjemná a kredibilní ani pro Francouze.

Nehrozí pat vyjednávání nebo zablokování parlamentu?
Bude velmi těžké vládnout, ještě těžší se dohodnout. Ale určitě nepřipadá v úvahu, že by někdo rozpouštěl parlament. Protože teď by to nedopadlo jinak. Každopádně se vyskytují určité spekulace, že třeba za rok – podle vývoje situace – už o tom Macron uvažuje. Nicméně já tomu zas tolik nevěřím.

Vykradený terén

Chtěla bych se ještě zastavit u Republikánů. Ti ztratili víc mandátů, než kolik získali. Jak hodnotit tento jejich propad? Že se nenachází v dobré kondici, je patrné už od prezidentských voleb, které nebyly úplně zdařilé pro jejich kandidátku Valérie Pecrésseovou. Oproti volbám před pěti lety ztratili podporu 15 procent voličů. Jaký vzkaz vysílají občané pro tuto tradiční stranu?
U nich se zdá, že následují scénář socialistů. Mizí velké strany. Jejich úbytek je velký. Pravděpodobně nakonec budou doprovodnou silou pro vládní většinu a je otázka, jestli jim to spíše pomůže, nebo ubere nějaké politické body. Oni mohou posílit aktuální vyjednávací pozici, kterou následující dny narýsují.

V prezidentských volbách pro ně byla porážka zdrcující, opravdu to nečekali. Když se to odvážím hodnotit, tak Valérie Pécresseová si takovou porážku snad ani nezasloužila, je to zkušená politička. Je otázka, jestli dokáží oslovovat standardní konzervativní pravicové voliče ve chvíli, kdy se Národní sdružení stalo hnutím, které je přístupné a akceptovatelné pro širší vrstvy. Konzervativcům v podstatě vykradli terén.

Francouzi sčítají hlasy z prezidentských voleb. Odhady posílají do druhého kola Macrona a Le Penovou

Číst článek

Ale jsou ještě docela úspěšně zastoupeni na regionální úrovni, což je pro ně kotva, zda ji udrží, to je otázka do budoucna. (O výsledcích regionálních voleb jsme psali zde.)

Jak se ale ukazuje, propad je nezastavitelný, bude pokračovat, otázka jakou rychlostí. Vidíme to na socialistech, kteří nejsou schopní fungovat jinak, než ve větším levicovém uskupení.

Právě sjednocená levice výsledek voleb oslavovala. Nepodařilo se jí však zmobilizovat dostatek voličů, aby sesadila dosavadní vládu. Každopádně: co se může snažit vytěžit ze své pozice? Bude postupovat dál jednotně, nebo se rozdrobí na její části a strany si v parlamentu vytvoří vlastní politické kluby?
Levice zaznamenala ohromný vzestup. Ze zhruba 60 křesel na necelých 150 – to je velký posun, velmi dobrý výsledek, i když se jim nepodařila většina. Navíc sjednocená levice teď nechce vytvářet celistvý klub, mají to být zvláštní kluby jednotlivých stran. Ale mohly by se spojit dohromady, aby vytvořily jádro opozice. Na levici už začíná ve své podstatě blok, který naznačuje určitou formu bipartismu. Oni to všichni zpochybňují, ale jak vidíme, vznikají velká uskupení, která se sjednocují nalevo nebo napravo.

Její představitel Mélenchon zvolen nebyl. Což vlastně asi není špatně, protože jeho osobnost je tak výrazná a pro ostatní strany limitující, že by teoreticky mohla zastínit jejich parlamentní práci. Aspoň se mohou soustředit na jiné věci.

NUPES je unie, která je konglomerátem několika stran a je evidentní rozdíl mezi těmi, které jsou etablovány pouze centrálně – jako třeba Mélenchonova Nepoddajná Francie, ale pak jsou tam strany, které mají silnou voličskou základnu v regionech. Kdyby se jim tohle podařilo propojit, čeká je slibná budoucnost.

Premiérské ambice

Jaká bude další role Jeana-Luca Mélenchona? Jedním z ultimátních cílů koalice NUPES bylo, že se právě on stane premiérem, jenže nezískala dostatek hlasů. Nicméně levicový lídr ani neusiloval o poslanecký mandát.
Mélenchon má letos velké ambice. Nejprve se chtěl stát prezidentem, a když se vyhlašovaly výsledky, vypadalo to, že doufá v to, aby jeho postup do druhého kola dopadnul. Následně si stanovil druhou metu, stát se premiérem. Mohli bychom mít ve Francii kohabitaci, ale já jsem tomu moc nevěřila a nevěřím ani teď.

Francouzská levice se pokusí vyjádřit nedůvěru vládě. Voliči podle ní vyslali Macronovi jasný signál

Číst článek

Teoreticky by mohla nastat situace, že by Macron jmenoval Mélenchona premiérem? Co by ho k tomu muselo dohnat? A existuje pro to nějaký precedens ve francouzské historii?
Nevidím důvod, proč by to dělal. Kdyby to byl lídr uskupení, které je názorově blízko prezidentskému proudu. Ale za tohoto rozpoložení je to naprosto bezprecedentní. Kdyby měl za sebou většinu z opoziční strany, ale v tomto případě tam není.

Situace je patová. Nicméně je to tak kvůli tomu, že na ni nejsme ve Francii zvyklí. V řadě zemí toho jsme svědky, vytvořily se tam mechanismy a nepsaná pravidla, která umožňují řešení. Francouzi jsou překvapení, že vůbec něco takového nastalo.

Tvář krajní pravice

Možná ještě větším překvapením byl volební výsledek krajní pravice. Strana Národního sdružení s předsedkyní Marine Le Penovou zaznamenala historický výsledek v počtu zvolených poslanců. Dokázala téměř ztrojnásobit zisky jejího otce a zakladatele strany, který v roce 1986 bodoval s 35 poslanci. Ve volbách před pěti lety měla strana osm zástupců, nyní jich bude mít 89.
Marine Le Penová je samozřejmě na koni. Hned zmínila, že navzdory volebnímu systému se může chlubit historickým okamžikem. Cítí se – asi právem – silná, což je ale z mého pohledu pro Francii nebezpečná situace. Mimořádně silnou pozici získalo v parlamentu populistické hnutí krajní pravice. A to navzdory malé kampani.

Le Penová nebyla příliš vidět a je zajímavé, že se do parlamentu dostali i neznámí kandidáti. Teď se ukáže, jak se dokážou prosadit i ve veřejném prostoru, jestli i neznámé tváře dokáží obsadit a zaujmout média, dát o sobě vědět.

V tuto chvíli je Le Penová hlavní tváří krajní pravice, třeba Éric Zemmour se úplně vytratil. Ukázalo se, že je tu pouze jeden pól extrémní pravice, o který voliči stojí a Zemmour tak pro svou stranu nezískal ani jediné křeslo. Je to pro něj velká prohra.

Pozici Národního sdružení považuji za hlavní moment voleb. Určitě bude znepříjemňovat vládě prosazování jejích návrhů hlavně v oblasti vnitřních reforem – ať už je to otázka kupní síly nebo důchodová reforma.

Co za nárůstem stojí? Silný mandát pro levici se očekával, ale krajní pravice zůstávala trochu stranou. Možná se očekávalo, že nastane obdobný moment jako při jiných dvoukolových volbách, ve kterých bývají politické extrémy nakonec vyřazeny.
Číslo křesel v parlamentu pro krajní pravici je překvapivé, ale nárůst samotný zas tolik překvapivý není. Bylo vidět už u prezidentských voleb, že tam tendence byla. Navzdory tomu zmiňovanému systému se jejich kandidáti dokázali prosadit. Ukazuje to, že jejich síla nabývá. Přispívá tomu i znejistění společnosti po covidu, ale také z pohledu současného zahraničněpolitickém kontextu – u nich je to ale spíše z pohledu otázek spojených s ekonomickou situací.

Voliči krajní pravice se cítili odstrčení a chyběl jim pocit cítit se ve Francii jako doma. Ten jim nabídla právě Marine Le Penová. Její ambicí bylo „zprůměrovat“ diskurz nastavený v dobách vzniku strany Národní fronty. Ale když se člověk podrobně podívá do programu, linie se neodklonila od dlouhodobého směřování krajní pravice. Nebezpečí antidemokratického a až xenofobního charakteru tam jsou stále. Toho se nezbaví.

Myslím si, že většina voličů, která vnímala Národní sdružení jako mainstreamovou stranu, by byla překvapena, kdyby si podrobněji přečetla program.

Odchod Le Penové? 

O prezidentských volbách jsme se zmínily několikrát, při hodnocení Le Penové je nemůžeme vynechat ani nyní. O Elysejský palác usilovala již třikrát, na jaře sice říkala, že po neúspěchu už to nebude počtvrté pokoušet, ale přesto, nemůže ji výsledek z parlamentních voleb motivovat? Anebo: pokusí se během poslaneckého mandátu vystavět jinou personu krajní pravice?
Má na to pět let. Ona už známou tváří je – a já si myslím, že se o to ještě pokusí, že ambice na nejvyšší pozice neztratí. Současná situace jí navíc hraje do karet. Teď nastane pravděpodobně fáze, kdy Národní sdružení bude mít šanci prosadit nějaké další osobnosti a obeznámit s nimi francouzskou veřejnost. Jde o to, aby vystoupili z veřejného vnímání, že jsou stranou Marine Le Penové.

‚Třetí kolo prezidentských voleb‘. Francouzi volí nové poslance a Macronovi hrozí, že ztratí většinu

Číst článek

Protože třeba na lokální úrovni to není pravda. Krajní pravice má některé regiony pod silným vlivem, ale celonárodně to tak zatím nefungovalo. Tam dosud fungoval tmel té jedné figury v čele strany. Pokud se jim to podaří spojit, myslím si, že to její pozici vlastně ještě posílí. Rozhodně se nyní nedočkáme jejího odchodu.

A co výsledky vypovídají o pozici současného prezidenta Macrona? V posledních týdnech se příliš nezapojoval do kampaně v regionech, přestože prakticky celá strategie Společně se odkazovala na spojení s ním. Místo toho například navštívil od začátku ruské invaze na Ukrajinu poprvé Kyjev. Neztratil na úkor zahraniční politiky absolutní většinu v Národním shromáždění?
Je to trochu paradox. Protože zahraniční politika nebyla hlavním tématem voleb – ani prezidentských ani těch parlamentních. Kontextuálně byla samozřejmě důležitá, přesto se na ni Macron zaměřil. Vytvořil tam volný prostor, který nebyl schopný zaplnit nikdo jiný z jeho koalice. Ani premiérka Élisabeth Borneová se neprofilovala jako výrazná politická osobnost. Plnila roli jakéhosi převaděče mezi druhým kolem prezidentských voleb a teď těch parlamentních.

Kromě toho tam bylo spousta drobných momentů, které neposílily důvěru v to současné uskupení. Třeba společenského charakteru – nezvládnutí fotbalové Ligy mistrů. Ministr vnitra to následně velmi schytal, všímali si toho i v zahraničí. (Blíže jsme o tom psali zde.)

Macron se v zahraniční politice evidentně našel trochu víc, než v té vnitropolitické kde mu ostatní francouzské strany šlapou na paty. Zdá se, že bude mít ambici se touto cestou vydat dál. V budoucnu asi bude aspirovat na významnější evropskou funkci, bude se snažit být tahounem evropské integrace.

Ale to celé se děje za situace, kdy jeho vnitropolitická pozice bude oslabena. Nemá ani dobrou koalici, co se týče Evropy, kdy musí vždycky vyjednávat kompromisy. Což ale není nutně špatně, jen pro něj to není příliš pohodlné. Možná ho to donutí komunikovat v širším spektru států a neorientovat se na ta tradiční velká spojenectví v unii.

Nicméně nemusí to tak nutně být. Pokud se domluví vláda širší koalice, bude klíčové, kdo doplní ten pomyslný trojúhelník prezident-premiér-ministr zahraničí. V této fázi může nastat rozkol mezi tím, co bude chtít Macron a jeho budoucí členové nového kabinetu. Je tam hodně otazníků, ale myslím, že v tom to bude zábavné. Situaci ve Francii bude zajímavé sledovat.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít