Systému věří silněji, než jiní příznivci konspiračních a dezinformačních příběhů. Jsou prodemokratičtí, ale zároveň u nich i mnohem častěji zaznívá, že by se za určitých okolností nebránili ani vládě pevné ruky. To jsou mírní příznivci konspirací zaměření na migraci. Ve společnosti tvoří asi desetiprocentní skupinu a byli velmi viditelní třeba během migrační krize v roce 2015.

Společnost nedůvěry Praha 7:00 11. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V posledním textu seriálu Společnost nedůvěry hráli hlavní roli takzvaní silní příznivci konspirací, kteří žijí ve světě, který je prakticky zcela vytvořený konspirativním smýšlením. V důsledku toho nevěří ničemu, co je oficiálně spojováno se státem, společenským systémem a jeho pravidly. Pro mainstreamová média či oficiální složky státu je tak proto téměř nemožné tuto skupinu oslovovat a pracovat s ní.

To ale není případ další, asi dvaadvacetiprocentní skupiny takzvaných mírných příznivců konspirací, které výzkum dělí na dvě skupiny podle míry souhlasu s konspiračními narativy o covidu-19 a migraci.

Podle sociologa CVVM, který se na výzkumu podílel, Matouše Pilnáčka je mezi oběma skupinami ale rozdílů více. Na konspirační narativy o migraci se zaměřují spíše muži, ty o covidu-19 vyhledávají zase ženy.

Významnou roli při dělení obou skupin hraje ale i zájem o veřejné dění a politiku, kde dominuje právě skupina příznivců konspirací o migraci. „Je mnohem více politicky angažovaná a na všechny testované narativy má názor. Věří zejména těm, které se týkají kulturního ohrožení Evropy. A zbytku věřit vůbec nemusí,“ popisuje skupinu sociolog.

„Kulturní ohrožení“ je podstatou konspiračních příběhů, se kterým tato skupina nejčastěji souhlasí. Navzdory jejímu názvu totiž u ní nefungují zdaleka všechny migrační narativy, upozorňuje vedoucí CVVM a členka výzkumného týmu Paulína Tabery.

„Ve výzkumu jsme testovali i souhlas s narativy o přijímání ukrajinských uprchlíků. A v této otázce se ukazuje, že těmto lidem nevadí přijmout ukrajinské uprchlíky na nezbytně dlouhou dobu,“ říká s tím, že konspirační narativ o migraci v této skupině tedy směřuje výhradně na uprchlíky z jiných kulturních okruhů, jako je Asie či Afrika.

Pevná ruka

Nadprůměrný souhlas s vybranými migračními narativy ale není to jediné, co příslušníky této skupiny odlišuje od dalších lidí, kteří konspirační příběhy vyhledávají a sdílejí.

„Mírní příznivci konspirací o covidu-19 mají poměrně velkou důvěru v politický systém, příliš se od něj nevzdalují. A mnohem systémovější jsou i jejich názory. Když se ptáme na jejich postoje k českému členství v NATO a Evropské unii, je jejich spokojenost poměrně vysoká,“ popisuje Tabery.

Podle politologa Jana Charváta z Univerzity Karlovy, který se zabývá českou extremistickou a antisystémovou scénou, není spokojenost s členstvím v NATO či s demokratickým státním zřízením u těchto lidí příliš překvapivá.

„Lidé, kteří jsou proti islámu, vždy zastávali podobná stanoviska. Důvěřují Severoatlantické alianci, protože je ochrání. Věří v demokracii, protože je pro ně nejlepším zřízením. Stanovují si ale v jejím fungování specifické podmínky,“ upozorňuje politolog.

A s čím tyto podmínky souvisí? S tím, kdo se smí podílet na demokratických procesech v zemi. „Neříkají, že do Česka nesmějí přicházet Arabové, protože to zní příliš jako rasismus. Ale když označí tuto skupinu lidí termínem ‚nekompatibilní kultura‘, tak to je najednou něco úplně jiného. Ergo to uvažování je, že se demokracie mohou účastnit jen lidé, kteří jsou ideologicky v pořádku, což podle těchto lidí muslimové nejsou,“ vysvětluje přístup skupiny Charvát.

Tím se u skupiny projevuje další charakteristický rys – sklony k autoritářství. „Převažující názor na demokracii v této skupině je, že jde o nejlepší způsob vlády. Zároveň v ní ale také nejčastěji zaznívá, že za určitých okolností může být autoritářský způsob vládnutí lepší,“ vysvětluje Tabery.

Podle Pilnáčka to u skupiny pramení z touhy po větším řádu ve společnosti, zejména během krizových okamžiků. „Je to skupina, která preferuje vládu pevné ruky, klade velký důraz na pořádek. Tito lidé jsou proto velmi nespokojení s celoevropským politickým směřováním, a to tak, že jsou ochotní souhlasit s vybranými typy konspiračních příběhů,“ popisuje Pilnáček.

Voliči parlamentních stran

Spokojenost s demokracií a celkově větší důvěra v systém – oproti jiným příznivcům konspirací – spočívá u této skupiny podle výzkumníků třeba i v tom, že jejich názory zaznívají na půdě mainstreamové politiky a v médiích.

„Lidé, zaměření na konspirace o migraci volí většinově hnutí ANO. Výrazně častěji než ostatní volili v roce 2021 například i koalici Trikolora, Svobodní a Soukromníci (TSS). Ale zároveň se většinou vyhýbají hnutí SPD,“ popisuje sesbíraná data Pilnáček.

Z toho podle sociologa vyplývá, že tito lidé nemají potřebu volit politický extrém. „Některé z jimi preferovaných narativů jsou totiž akcentovány širším spektrem politických stran,“ doplňuje důvod Tabery.

To potvrzuje i politolog Charvát, který antiimigrační scénu sleduje od jejího vzniku v roce 2015. Jak vysvětluje, v té době nezněly pro řadu lidí požadavky hnutí Islám v ČR nechceme radikálně, protože tuto rétoriku přejímaly i mainstreamové strany.

„Řešilo se, jestli je islám civilizace, nebo jestli je to totalitní ideologie. To se teď chápe jako jeden z možných konspiračních narativů, který zkoumáte třeba i ve vašem výzkumu, ale tehdy byl podobný přístup spíše výjimkou, protože se naprostá většina politických stran postavila na antiimigrační stranu,“ popisuje situaci před osmi lety.

Přehlížení problému

I z toho důvodu byly podle Charváta protiimigrační protesty méně vyhrocené a navštěvované než ty, které pořádaly nejrůznější spolky o několik let později proti covidovým opatřením a které v současnosti pořádá antisystémová scéna proti politice vlády Petra Fialy (ODS) a její podpoře Ukrajiny.

„Za migrační krize to ještě úplně nefungovalo. Například Martin Konvička si jasně stanovil, že nechce být spojovaný s neonacisty, protože opravdu není rasista. Líbilo by se mu, kdyby na demonstraci vystoupil Ortel a vedle něj stáli Romové, to ale ze zřejmých důvodů nevyšlo, protože ne všichni jeho příznivci to vnímali stejně,“ vysvětluje Charvát s tím, že i proto nedokázal spojit na demonstracích dostatečné množství lidi.

Přesto právě přístup politiků během migrační krize a jejich podpora vybraných konspiračních a dezinformačních narativů vytvořily podle politologa podhoubí pro rozvoj radikálnější antisystémové scény, která se začala projevovat při následujících krizích.

Během migrační krize se totiž v zásadě nedělo to, že by nějaká autorita vysvětlovala, že lidé mezi sebou šíří nepodložené nesmysly, které mohou být dokonce v rozporu se zákonem.

„Část z nich byly dokonce otevřeně rasistické výroky, jiné se už tehdy prolínaly s antisemitismem. Nezabránili tomu ani vůdci těchto skupin, kteří se podobné rétorice často bránili,“ vysvětluje politolog genezi problému.

Tak podle něj vznikl třeba ekosystém mírných příznivců konspiračních narativů o covidu-19, kteří jsou ve svých názorech a nedůvěře vůči společenskému systému o poznání radikálnější a kteří mají názorově blízko k silným příznivcům konspirací, což ostatně dokládají také data z výzkumu Společnost nedůvěry.

„Když lidé začali přecházet na tu tvrdší, antisystémovou pozici, tak vláda najednou zjistila, že už to není schopná nijak ukočírovat. A když teď většina tohoto systému stojí na protiukrajinské pozici, tak na to už politici neumí reagovat,“ hodnotí situaci Charvát.

To je podle politologa i jeden z důvodů rozdělení scény příznivců konspirací. „Během pandemie se někteří bývalí vůdci antiimigračního tábora dostali do rozporu se zbytkem dezinformační scény, když podporovali proticovidová vládní opatření. Většinově se ale dezinformační scéna postavila proti těmto opatřením, čímž došlo k rozkolu, který trvá v zásadě dodnes," uzavírá Charvát.

Tomáš Pika Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít