Krev obránců rozhlasu až na frontě. Paměť národa přivezla na Ukrajinu pomoc i vlajku ze srpna 1968
Už 21 měsíců se Ukrajinci brání ruské armádě. Od začátku je podporuje český projekt Paměť národa. Za necelé dva roky už poslala pomoc v hodnotě půl miliardy korun. Zatím poslední várku odvezli její dobrovolníci minulý týden. Tentokrát s sebou ale kromě polních lékárniček nebo plicních ventilátorů vezli i speciální předmět: vlajku namočenou v krvi těch, kteří padli při obraně Československého rozhlasu v srpnu 1968.
Československá vlajka, která minulý týden putovala po Ukrajině, patří dnes třiaosmdesátiletému skautovi Petrovi „Kimu“ Maišaidrovi. Ten se jako mladík vydal 21. srpna 1968 k Československému rozhlasu. Budovu se tehdy snažili Pražané bránit před sovětskými a dalšími okupačními vojáky.
Maišaidr se společně s dalšími pokoušel nejdřív převrátit tramvaj, aby vytvořili barikádu a zabránili tak průjezdu tanků. Následně, když vojáci začali střílet, ošetřoval zraněné.
„Já jsem tu vlajku namočil do krve čtyř lidí, kteří u rozhlasu padli a leželi v průjezdu domu v Balbínově ulici,“ popsal již dříve pro Český rozhlas.
Maišaidr později podepsal Chartu 77 a kromě toho vedl skautský oddíl, což bylo v socialistickém Československu, až na krátkou výjimku v letech 1968 až 1970, nelegální. Jeho skauti na vlajku s krví obránců rozhlasu skládali svůj slib ještě i po listopadu 1989.
Po stopách legionářů
V poslední době měli Maišaidrovi vlajku schovanou doma v kufru. A nejspíš by tam zůstala nebýt plukovníka Otakara Foltýna z Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který věděl, že vlajka existuje, a požádal Maišaidrovy o její zapůjčení.
„To je natolik symbolické a natolik to v sobě shrnuje to, že se ti lidé (v srpnu 1968 – pozn. red.) holýma rukama pokoušeli čelit tankům, úplně stejně jako ukrajinští civilisté v únoru loňského roku, že jsme si řekli: Tohle je přesně to, co dokonale ilustruje, v čem je společný osud Čechů a Ukrajinců, když čelí ruské agresi,“ vysvětluje Foltýn, který se výpravy s vlajkou také zúčastnil.
Český tým dobrovolníků putoval přes Lvov do Zborova, kde se v roce 1917 odehrála vítězná bitva československých legionářů. Cílem jejich cesty byl Kyjev, kde se setkali s ukrajinskými skauty. Ti k vzácné československé vlajce přidali svou stuhu.
„Byla v tom obrovská symbolika, protože tu stuhu vázali přesně na tom samém místě, kde dostala v roce 1914 svůj bojový prapor česká družina. Tedy prazáklad československých legií,“ zdůrazňuje plukovník Foltýn. Češi se tak symbolicky vrátili na místo, kde se zrodily jednotky, jež se podílely na vzniku samostatného Československa.
Česká výprava se s vlajkou, kterou skaut Maišaidr smočil v krvi padlých v srpnu 1968, zastavila ještě v Buče a Irpini a dovezla ji až na frontu poblíž Vuhledaru, kde se setkala s ukrajinskými vojáky.
„Teď bojují za nás, aby se rok 1968 neopakoval,“ vysvětluje symboliku cesty Martin Kroupa z Paměti národa. Nicméně dodává, že zájem Čechů o válku na východě upadá.
„V prvních fázích války jsme spolupracovali přímo s Ukrajinci, kteří pomoc vozili v sedmapůltunových autech. To probíhalo každý den. Postupem času to ale utichá. Veřejnost zkrátka začíná být trošku apatická. Veřejnost je unavená, je zvyklá na válku, takže bohužel už tolik financí nemáme k dispozici,“ uznává.
Co bude s vlajkou dál, není jasné. Zatím se vrátí manželce Petra Maišaidra, paní Bohdaně.
