Zemřela socioložka Jiřina Šiklová. Signatářce Charty 77 bylo 85 let
Zemřela socioložka a signatářka Charty 77 Jiřina Šiklová. Bylo jí 85 let. Radiožurnálu její úmrtí potvrdil její syn Jan Šikl. Celoživotní potřeba pomáhat všem, kdo na tom právě nejsou dobře, je podle Petra Pitharta hlavní charakteristika zesnulé socioložky. „Přímo vyhledávala, kde je nějaká situace, kdy je někdo v tísni a nějací lidé jsou potřební,“ řekl v sobotu.
Šiklová s Pithartem se znali přes 60 let a byli si velmi blízcí. „Často jsme dělali spolu leccos, co už dneska je nesrozumitelné nebo málo srozumitelné,“ uvedl Pithart s odkazem na doby nesvobody a disentu, kdy společně distribuovali do vlasti zahraniční i exilové knihy.
Podobně dlouhé přátelství pojilo se Šiklovou také Pavla Rychetského. „Úmrtí Jiřiny Šiklové je pro mě osobně i pro naši zemi citelnou a smutnou zprávou. S paní Šiklovou mě spojovalo dlouholeté přátelství ještě z dob, kdy se Jiřina podílela významnou mírou na posílání ilegálních tiskovin mezi disentem a našimi přáteli v zahraničí. Za to si zaslouží velký dík,“ řekl Rychetský.
Šiklová podle Pitharta dlouhá léta obsluhovala „nejsilnější pašovací kanál“, kterým se do Československa dostávalo množství exilové literatury. „Dostala se kvůli tomu i do vazby, protože jeden takový kamion byl kvůli zrádci odhalen a celkem deset lidí šlo do vazby. Čekali jsme, že z toho bude velký proces. Ale pak se stalo něco zřejmě v nějakých československých zahraničních kontaktech a oni je bez vysvětlení pustili domů,“ vzpomíná Pithart.
Jednou ze zásluh Šiklové bylo podle něj i to, že právě ona se přimluvila u tehdejší politické reprezentace, když se rozhodovalo o tom, zda stát vykoupí a nechá zbourat bývalý romský koncentrační tábor v Letech.
„V posledních letech pořád obvolávala své známé a ptala se: žiješ, chlapečku, potřebuješ něco? Tenhle instinkt v ní byl nejsilnější,“ vzpomíná na svou souputnici někdejší český premiér a předseda Senátu Petr Pithart.
‚Vždycky člověk aktivní‘
Jiřina Šiklová se narodila v Praze. Později tu také vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě tady pomáhala založit katedru sociologie. Od druhé poloviny 50. let se angažovala také v politice. Patřila k reformnímu křídlu komunistické strany.
„Zaprvé, bylo asi ve mně určité sociální cítění. A vedle toho tam taky určitě hrálo roli, že já vždycky byla člověk aktivní. A domnívala jsem se po dvacátém sjezdu v roce 1956, že se tady něco změní a že se v komunistické straně, když už se přiznalo, že Stalin byl vrah, když se přiznalo, že tam byly koncentráky, tak jsem si myslela, že se tady něco výrazného změní,“ popisovala své rozhodnutí Šiklová.
Komunistickou stranu opustila v roce 1969. Během normalizace pracovala dlouho na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze. Díky statečnosti kolegů mohla psát i knihy.
„Nejenom, že jsem psala různé výzkumné zprávy. Ale třeba mi půjčili jméno. Takže by se dalo vlastně říct, že odvahou a spoluprací řady lidí jsem mohla i v té době něco rozumného dělat a publikovat. Psala jsem knížky jako Stáří člověka, Podzim života, Naše babička, Co všechno snese žena.“
Mluvit dnes o normalizaci není adekvátní, říká socioložka a pamětnice Jiřina Šiklová
Číst článek
Jiřina Šiklová se hodně angažovala v disentu. Podepsala Chartu 77 a aktivně se podílela na distribuci zahraniční a exilové literatury do tehdejšího Československa. Později na toto období vzpomínala s humorem: „Automobil byl asi opravdu dobrý, protože toho vydržel hodně. Kdysi byl vyroben na pašování zbraní z Anglie do Irska. Takže tady bylo totálně mírové a kulturní využití tohohle auťáku, protože místo zbraní se v něm vozila literatura. Rukopisy ven a další knížky vytištěné se vozily sem.“
Na začátku 80. let se kvůli této činnosti dostala do vězení. Po listopadu 1989 se vrátila k pedagogické práci. Podílela se na založení Katedry sociální práce na Univerzitě Karlově a také Centra a Knihovny Gender Studies.
V roce 1999 ji tehdejší prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy prvního stupně.
