Holubová: Vždyť je jedno, co si o nás kdo pomyslí. Lidi neblbnou, dění ve světě by se měli smát
Tváří v tvář špatným zprávám se Eva Holubová upíná k šibeničnímu humoru. Mimo jiné u čelních představitelů státu postrádá schopnost se uvolnit. „Lidi se snaží napodobovat a už prostě neblbnou. A my jsme přece měli strašný smysl pro humor,“ mrzí herečku, která „blbne“ s projektem Psychohrátky. Jak překonat ostych? A jak se režíruje neřízená střela typu Petr Čtvrtníček, kterého obsadila do své komedie Mě nezadusíš?
Jak se režíruje takový člověk, jako je Petr Čtvrtníček?
On je docela poslušný. Když už si obsadíte Petra Čtvrtníčka, tak předpokládáte, že vám něco přinese ten Petr Čtvrtníček a že ho spíš budete jenom inspirovat, krotit – ale on si stejně udělá, co chce.
Ať je mír, ať si nenecháme vzít demokracii a abychom nespadli do nějakých blbostí, přeje si do nového roku Eva Holubová
On má čich na fóry, aby nebyly prvoplánový, nebo aby byly tak hezky blboučký. A je to místy vážné téma, takže je i místy i dojemný. Když neberete na zřetel ty jeho kecy...
Ale při představení nezlobí?
Nezlobí. On nezlobí ani při tom zkoušení, on jenom vždycky něco prostě kvákne, třeba z ničeho nic: Tak jsem udělal zase 20 kilo těch klobás.
Anebo přijde a řekne: hele, teď bude pauza. Já říkám, že jenom něco dopovím a on říká: tak mi to řekneš potom, já jdu vydávat. On s sebou nosí várnici, talířky a lžíce a vaří nám. A tam stojí všichni ve frontě – zvukaři, osvětlovači, herci, kulisáci – a jeho v tu chvíli vůbec nezajímá, že jsme nestačili nazkoušet druhé dějství, ale jaký to bylo, jestli to bylo dobrý.
Já ho znám strašně dlouho, od nepaměti, vlastně z filmu Kouř Tomáše Vorla, kde hrál takového mladého pankáče. Pak jsem s ním hrála Na Zábradlí, pak jsme se ztratili. Teď s ním hraju tady a pak v televizi máme jednu rodinu, kde hrajeme milence.
Vy jste si prostě souzeni.
Jednou jsem si říkala, jé, tady bude hrát Čtvrtňa, to bych chtěla s ním – ale nevím, jestli už on to nezařídil. Natáčíme totiž takové věci, jako že hrajeme na schovku nebo lítáme po nemocnici v červených župáncích s ohnivým drakem na zádech – v tom já docela cítím čtvrtníčkoviny. Je to radost. Mladí herci ho všichni mají taky rádi a on má rád je. Teď budeme s tím představením jezdit vždycky na tři dny na Slovensko, tak se všichni strašně těší.
Já jsem se jenom přišla zeptat, jestli máte nominaci na Oscara. Rekordní tváře a hlasy českých filmů
Číst článek
On je prostě... já nevím, jestli je to vhodné to, co řeknu jo, ale to je přesně on. Jedna naše kamarádka měla těžkou operaci prsu a napsala mu 2-1 = 1. A on na to napsal: to je nic proti tomu, jak hrála Sparta se Slavií. A té holce to tenkrát strašně pomohlo. To je jeho humor.
Já si čím dál víc myslím, že by se lidi měli smát, jít proti tomu všemu, dělat si klidně šibeniční humor z toho, co se ve světě děje, co se děje tady. Proto my taky jezdíme – máme takovou agenturu – říkáme tomu Psychohrátky. Máme tam teda odborníka, dokonce teď dělá doktorát v Americe, ale jinak jsme jenom laici. Naší ambicí je lidi pobavit, uvolnit a zbavit je stresu a té blbé nálady. Žádný umělecký úkol, vyloženě lidský.
Uvolnit se
Já vás čtu na Instagramu, takže psát umíte.
To jsou výhřezy, když nemůžu spát. Už léta smolím před spaním úplně skvělý historický román a vždycky kolem třetí kapitoly usnu. Když to začnu psát, tak je to špatně, ale když usínám a představuji si to...
Já bych chtěla, aby mě naučil někdo psát, nějakou kostru. Zatím jsem si našla Jak nepsat hru, to je od nějakého Američana z 60. let, takže tam trochu cenzury bude. Patrik Hartl mi říká, tak začni – ale zase na to zatím nemám čas, protože jsme právě udělali ty Psychohrátky, což pro mě bylo důležitý, protože jsem měla pocit, že hrajeme.
Jak řekl Oscar Wilde, herec je buď sluha boží, nebo paňáca. O sluhu božího nemá nikdo zájem – a paňáců nás je.
Teď jsem viděla, že jsou ti lidi zmatený, že se bojí, že jsou smutný. Třeba moje děti žily šest let v Anglii, studovaly tam, pracovaly. Syn žije v Bruselu, já jezdím na Sicílii a tam si všichni hrají, všichni tancují, všichni zpívají, všichni jsou pro jakoukoliv blbinu. I ty anglické rodiny, když jste v muzeu Viktorie a Alberta, tak tam nějací černoušci tancují a ony začnou hned podle nich.
Neumíme se uvolnit?
No, no, no.
Proč to tak je?
Já si myslím, když to soudím podle sebe, když jsem se neuměla uvolnit, tak to bylo vždy, když jsem měla mindrák, co si kdo o mně pomyslí – aby si nemyslel, že jsem trapná.
To je ten hlavní vzkaz Psychohrátek? Vždyť je to jedno, co si o kdo pomyslí?
Ano, ano, ano. To je hlavní.
Taky, Matěj Paprčiak studoval v Anglii a má takovou hlasovku, která je i na uvolnění, lidi vstanou a dělají to s námi. A někteří lidi tak jenom stojí, bojí se si sednout, ale nedělají to. A někteří to dělají a chechtají se, pak se uvolní a jsou úplně jiní.
Proč se podle Evy Holubové český smysl pro humor ztratil? A u kterých politiků obzvlášť si všímá strojenosti? Poslechněte si celý rozhovor výše.
