I mezi velkými zvířaty jsou simulanti, nechce se jim makat, směje se autorka knihy Veterinářka vypráví
Věnuje se terénní diagnostice koní, chirurgii, stomatologii, od roku 2014 je veterinární lékařkou v zoologické zahradě Děčín. Lýdia Suková zážitky ze své praxe napsala do knihy Veterinářka vypráví. „Když uděláte všechno a majitel nedodrží vaše instrukce, tak to nikam nevede. Veterinář se musí naučit pracovat s lidmi, aby mohl pomoct zvířeti,“ říká Suková v rozhovoru s Lucií Výbornou na Radiožurnálu.
Vaši knihu jsem přečetla jedním dechem, bavila jsem se u toho a říkala jsem si, že asi hodně klíčová věc, kterou musí veterinář umět, je ovládat uspávací pušku nebo foukačku? V mnoha příbězích v knize totiž hrála zásadní roli…
Ano, v terénu a u zoo zvířat je to velká nutnost. Takže když jsem přemýšlela, jak rozšířit běžnou praxi, tak jsem si šla udělat zbroják — jsem extrémista, když už, tak pořádně. A chtěla jsem pušku, která něco dostřelí, ne nějaké flusátko na pět metrů. Pořídila jsem si výkonnou pušku.
Veterinář se musí naučit pracovat s lidmi, aby mohl pomoct zvířeti, vypráví zvěrolékařka Lýdia Suková
Ale do toho foukáme v zoologické hodně foukačkou. Tipujeme, která vzdálenost je pro zvíře lepší, jestli pušku nebo foukačku. Když neodhadnete ten tlak, tak to do zvířete udělá docela velkou díru, takže musíte přemýšlet, na jakou vzdálenost budete střílet.
V knize jsou popsány i stinnější stránky medicíny, bavila mě třeba marocká škola života. Jak vypadala marocká škola veterinářky?
Maroko je krajina plná protikladů, vidíte bohatý palác a ulice chudých lidí. A stejně to vypadá i se zvířaty. Každý den potkáváte osly, muly vyhublé na kost, a pak vám přijde arabský plnokrevník.
Nebo je tam stáj sportovních koní bohatých lidí, kteří s nimi závodí. V Maroku jsem se naučila ještě více obdivovat sílu zvířat, protože to, co zvíře dokáže přežít, je neskutečné…
„V Maroku jsem se naučila ještě více obdivovat sílu zvířat. To, co zvíře dokáže přežít, je neskutečné“
Lýdia Suková
Jela jsem tam s tím, že jsem nadějný veterinář s egem na strop, ale tam jsem přišla o hřebínek, který mi spadl. Člověk zjistil, že teoretická dovednost ze školy je odlišná od praktické, a že lidi podceňujeme.
Například místní veterinární technik by půlku našich doktorů strčil do kapsy, a to neměl ani střední školu. Snažila jsem se mu vysvětlovat, že tohle a tohle dělá špatně, ale postupně jsem přicházela na to, že měl ve většině případů pravdu. I bez vysoké školy mě přebil vědomostmi, pílí a zkušenostmi. Vždycky je to o lidech.
Práce s lidmi
Učí se na veterině psychologie?
Bohužel ne, ale já bych ji rozhodně do osnov zapojila, protože je to víc než potřeba. Jednak kvůli tomu, aby se člověk naučil pracovat s lidmi. Můžete ošetřit zvíře, jak dobře chcete, můžete udělat první a poslední, ale vždycky to stojí a padá na majiteli.
Žena ze svého Airbnb udělala zvířecí nemocnici. Za pomoc tisícům zvířat získala i ocenění
Číst článek
Když uděláte všechno, a majitel nedodrží vaše instrukce, tak to nikam nevede. Takže veterinář se musí naučit pracovat s lidmi, aby mohl pomoct zvířeti.
A druhá věc, kvůli které by psychologie byla potřeba, je, že když máte empatii vůči zvířatům, tak je těžké se držet dál, protože osudy zvířat vás zasáhnou. Můžete si říkat, jak to máte zpracované, ale pokaždé přijde nějaký případ, který vás zasáhne a rozebere.
Že mezi kočkami a psy jsou simulanti, to víme, ale mezi velkými zvířaty?
Není to tak časté, ale jsou. Jednak jsou to simulanti, kterým se nechce makat. Znám jednoho koně, kterého jsme řešili na kulhání. Přišla jsem, vytáhli jsme koně, strašně kulhal na pravou nohu. Pak se rozeběhl, kulhal na levou nohu, pak se na nás podíval, začal kulhat na pravou nohu.
Šití ran nebo vyšetření per rectum. Studenti veteriny v Brně mají nové výukové centrum
Číst článek
Tak jsem si říkala, že má problém v obou, ale neměla jsem s sebou rentgen. Domluvili jsme se, že příště si uděláme kompletní diagnostiku, pustili jsme ho do ohrady a tradá, kůň nekulhal. Jak viděl, že se nebude nic konat, tak byl zázračně vyléčen.
Ale tak jsem tam jela znova ho diagnostikovat, nic jsem nenašla, a opakoval se stejný scénář. Majitelka mi pak volala za měsíc, že to vydržela – když přišla a nasedlala ho, a on nosil nožičku ve vzduchu, že nemůže, tak neslezla a neodvedla ho zpět do stáje, ale donutila ho pár kroků jít.
A on fungoval naprosto v pořádku. Nestává se to tak často jako u menších zvířat, ale znám i koně simulanty.
Co obnáší veterina velkých zvířat? A co všechno Lýdia Suková jako veterinářka zažila v Maroku? Poslechněte si celý rozhovor v nahrávce nahoře.
