Bývalého továrníka komunisti věznili 7,5 let. Pak mu dali 200 korun jako odškodné, vzpomíná jeho syn
Viktor Frič si vždy přál malovat a dělat restaurátora, ale narodil se do rodiny „nepřátel lidu“, protože tatínek provozoval menší továrnu v pražské Libni. Komunisté ho zavřeli na 7,5 roku. „Když ho v 70. letech pustili, tak jsme zjistili, že vše, co zabavili, tak všechny doklady byly shromážděny na Praze 9. A ten archiv kompletně vyhořel. Tehdy byla taková doba, kdy z ničeho nic archivy, a s tím i veškeré informace, zmizely,“ říká Frič.
„Otec pak dostal odškodnění. Za celou tu dobu mu dali 200 korun československých. Dodnes si pamatuju, jak jsme si říkali, že se nám to snad jen zdá. Otec nad tím mávnul rukou, protože pochopil, že ty hrůzy, které zažil ve věznicích, by mu žádné peníze nevrátily. A tím, že archiv shořel, tak se ani nebylo o co opřít,“ dodává Frič.
Když vzpomíná na den, kdy si pro otce „přišli“. „Dodnes, když si na to vzpomenu, tak to byl pro mne opravdu šok. Chodili jako gestapo, nejraději brzy ráno kolem páté hodiny a chovali se tak, že si s nimi skutečně nezadali. Prakticky vše, co jsme měli doma, zabrali, i cenné věci, a odnesli. V tom soupisu se ale cennosti už neobjevily. To už si asi někde po cestě rozebrali. Ale jako devítiletý kluk jsem to absolutně nechápal a považoval jsem to za neuvěřitelnou věc, se kterou jsem do té doby neměl žádnou zkušenost.“
Přátelé zmizeli do týdne
Otec měl plno přátel a kamarádů, kteří zmizeli jako první. „Během prvního týdne, možná čtrnácti dní, nás všichni opustili a zůstali tak dva, kteří byli ochotni i pomáhat.“
‚Kulacké‘ děti dřely do úmoru na poli. Život Marty Zápotočné ovlivnilo odsouzení jejího otce
Číst článek
Nikdo tehdy Viktoru Fričovi nedokázal odpovědět na otázku, kde všichni ti strejdové a tety najednou jsou, což pochopil až daleko později. Pro matku, která musela uživit i jeho sestru-dvojče, to znamenalo najít si zaměstnání.
„Práci nemohla dlouho najít, až se jí za dramatických okolností podařilo dostat do fabriky, kde pak léta dělala v brusírně nějakých pil. Bylo evidentní, že jim šlo o to dostat ji do stavu, aby paní továrníková pochopila, co to je ta dělnická třída,“ popisuje.
Pracovala ale dobře – s cílem našetřit na odkoupení jejich srubu v údolí řeky Šembery, kde Viktor Frič a jeho sestra prožili krásné dětství a kde se oba narodili.
„Po velkých tahanicích mamince nakonec soud povolil, že si srub může laskavě koupit zpátky. Takže jsme asi po deseti letech měli zas i svou starou chatu a mohli jsme tam jezdit na prázdniny a dovolené.“
Trempování má Frič v krvi dodnes, a to je mu už přes 70 let, ostatně – tuto trempskou osadu jeho rodiče spoluzakládali.
Otec dřel od rána do noci
Když se vrací do minulosti, když jezdili za otcem do věznic, vzpomíná Frič na nesmírně tvrdý režim, který platit i pro návštěvy.
Nečekaný objev v Praze na Letné. Vědci tam našli pozůstatky pracovního tábora pro ‚pétépáky‘
Číst článek
„Museli jsme stát a otce jsme mohli navštívit maximálně na 15 minut jednou za půl roku. Nesměli jsme se ho ani dotknout. V rohu místnosti stáli bachaři, a kdybyste se i jen nepatrně nevhodně zmínili, návštěvu hned ukončili. Bylo to fakt tvrdé a chovali se opravdu strašně.“
Špatně to snášel i otec Frič, který musel dřít od rána do noci. A když nesplnil normy, neměl návštěvy, případně nedostal balíček od rodiny.
„Bylo na něm vidět, že to psychicky nese dost špatně, protože on vlastně nic neudělal. Chovali se k němu přitom jako k těm nejhorším zločincům. Pak i vyprávěl, že ti, kteří tam byli za vraždy a podobné věci, s nimi nechtěli nic mít. Protože oni byli ti političtí.“
Viktor Frič si od dětství přál dělat restaurátora, bavila ho keramika, historie a rád maloval. „Měl jsem vlastně štěstí v tom, že když jsem se musel učit na malíře pokojů, tak naši mistři byli opravdoví řemeslníci. Ti opravdu něco uměli, a to už z první republiky.“
To, co se dnes už považuje za restaurátorské práce, tak tito mistři dělali běžně. „Běžně se zlatilo, dělaly se krásné nástěnné malby, takže u nich jsem se dostal k freskám a dalším zajímavým věcem,“ dodává. Tato profese se pak stala i jeho koníčkem.
Celý rozhovor Vlastimila Ježka, kde se dozvíte, jak se Frič dostal k opravám Obecního domu, Pražského hradu a mnoha dalších památkových objektů si poslechněte v audiozáznamu.
