Německá menšina byla v Československu frustrovaná. Podle historika to zničilo křehkou stabilitu státu
Po vzniku Československa žily na jeho území tři miliony Němců, kteří se ze dne na den ocitli v novém státě řízeném Čechy a Slováky. Zatímco Čechům přinesl 28. říjen 1918 nový stát, víru v budoucnost a nadšení, většina Němců na území ČSR pociťovala zklamání a frustraci. Vztah obou národů ve společné zemi byl od začátku komplikovaný, plný neshod a nedorozumění. Křehkou snahu o spolupráci rozbil vůdce nacistického Německa Adolf Hitler.
„V těchto dnech stalo se skutkem nejstrašnějším, co mimo válku mohlo nás postihnout. Byli jsme poraženi bez války. Československá republika jest osekávána a nepřátelské ruce za pomoci našich bývalých přátel rvou kusy z našeho živého těla,“ vysílal Československý rozhlas na podzim 1938, kdy muselo Československo podstoupit Německu pohraničí, v komentáři Josefa Martínka.
„Zásada sebeurčení byla obrácena naruby. Otázku třímilionové menšiny německé v Československu řešilo direktorium čtyř mocností vytvořením nové milionové české menšiny v Německu,“ zaznělo v rozhlasu.
Podepsáním mnichovské dohody se tak po dvaceti letech definitivně rozbila snaha o poklidné soužití Čechů a Němců v mladé republice.
Frustrace německé menšiny
„Když propukne 28. října to nadšení a skutečně vznikne nový stát, tak Němci to téměř neregistrují. Respektive registrují ale jako jednu z mnoha věcí, která se v té době děje,“ popisuje historik Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd atmosféru kolem vyhlášení Československa v říjnu 1918.
Bez legií by nebylo Československo. Jednotky byly během první světové války Masarykovým trumfem
Číst článek
„Stejně tak jako si Češi zakládají svůj stát, tak je přece evidentní, že my si taky založíme nějaký svůj stát. A pak už bude jenom na nás, v budoucnu až se to stabilizuje, jestli ho připojíme třeba k tomu Německu, co je tady za hranicemi, anebo k Rakousku, kde jsme vlastně byli zvyklý do teď existovat,“ demonstruje historik tehdejší myšlení sudetských Němců.
A dodává, že pak byli velmi překvapeni, že takhle Češi neuvažují. A Češi uvažují, že prostě budou součástí Československa.
Zatímco zástupci levicových politických německých stran o uznání nové republiky uvažovali, pravicové německé strany byly zcela proti. Už v roce 1918 Němci vyhlásili čtyři separatistické provincie. Dali tak najevo, že nechtějí být součástí Československa.
„To, že se to nestane, se rozhodlo až v září roku 1919, kdy byla definitivně podepsána mírová smlouva s Německem. A v jednom z mnoha bodů té smlouvy se stanovilo, že se ruší veškeré jejich ambice na jakékoliv území v zahraničí. A zástupci těch politických stran Němců museli připustit, že tedy budou toho součástí,“ popisuje Vojtěch Kessler.
Sudetoněmecká strana
Zklamání a frustrace německé menšiny v Československu se podle Vojtěcha Kesslera staly podhoubím pro vznik Sudetoněmecké strany v čele s Konradem Henleinem v roce 1933:
Masarykovo dílo je nyní k přečtení online. Jde i o obranu před dezinterpretací jeho života, říká historik
Číst článek
„Před rokem 1918 existovaly dvě síly – Češi a Němci, kteří se prostě praly o cokoliv ve státě, a nad nimi byl nějaký ten rozhodčí. To byl panovník a vláda kolem něj. Oni pořád čekali, že my tady přece děláme svůj národnostní boj, stejně jako Češi, a přijde někdo zvenčí a ten řekne, kdo vyhrál na body. Ale najednou Češi rozhodovali, kdo vyhraje,“ dodal historik.
Němci se ale během dvaceti let naučili, jak v demokratickém Československu žít a oslovit německé voliče.
„Byli schopni postavit stranu, která dopředu deklarovala, že je stranou všech Němců. Ten jejich jediný politický cíl byl, v prvních fázích jejich uvažování, aby se německý element v československém státě stal natolik silným, aby ho mohl ovlivňovat, ne-li rozbít. Což se jim nakonec vlastně povedlo,“ dodává historik Vojtěch Kessler.
