I když trpěli, přišli o blízké i majetek. Příběhy sudetských Němců, kteří nesympatizovali s Hitlerem
Když byly v roce 1938 po Mnichovské dohodě odtrženy od Československa pohraniční oblasti, většina Němců, kteří v nich žili, to nepochybně vítala. Většina ovšem nikdy neznamená všichni. Mnozí sudetští Němci necítili a neprojevovali sympatie k Adolfu Hitlerovi, mnozí byli aktivními odpůrci nacismu a patřili k jeho prvním československým obětem.
V Čechách se o jejich osudech dlouho příliš nemluvilo – převládalo pojetí kolektivní viny, o něž se opíralo poválečné zabíjení a vyhnání miliónů lidí německého jazyka, převládal generalizující politický a ideologický pohled na české a moravské Němce jako na jednolitou hajlující masu národních nepřátel.
Němec jako Němec. Příběhy Herty Sedláčkové, Alexandera Stefanescu a Eriky Bednářové
Snaha vytloukat ze sudetoněmeckého tématu politický kapitál u nás dodnes nezmizela, ale to by bylo jiné téma.
V knize Zapomenutí hrdinové – němečtí odpůrci nacismu v českých zemích, kterou v roce 2008 vydalo muzeum v Ústí nad Labem, stojí: „Mezi německy hovořícími občany bývalého Československa byli též odpůrci nacismu. Vystupovali jako protivníci henleinovců, v době ohrožení republiky v roce 1938 prokazovali ochotu ji bránit, během nacistické okupace se doma či v emigraci zapojili do odbojové činnosti, mnozí z nich byli nacistickým režimem vězněni nebo popraveni.”
„Z největší části se jednalo o sociální demokraty a komunisty, mezi německými antifašisty najdeme ale i nesocialistické a politicky neorganizované odpůrce Hitlera, například katolické duchovní. Tito lidé se po válce zpravidla nedočkali zaslouženého uznání, ale byli naopak jakožto příslušníci ‚provinilého’ německého národa vystaveni nenávisti a znovu perzekvováni.”
Kniha vycházela z dokumentačního projektu, který v roce 2005 iniciovala česká vláda a zpracovávaly jej pak různé odborné instituce. Autoři projektu nám tehdy poskytli nahrávky rozhovorů s posledními německými pamětníky – například záznam rozhovoru s Hertou Sedláčkovou (rozenou Stachovou), která zemřela 30. prosince 2012.
Rodinný odboj Stachových
Herta Stachová-Sedláčková se narodila 21. dubna 1923 v Odrách na severní Moravě. Rodiče pracovali v gumárenské továrně Optimit: otec Hermann Stach působil v dělnických spolcích a roku 1921 v Odrách spoluzakládal komunistickou stranu, matka Elisabeth (Elsa) byla rovněž veřejně činná, do strany vstoupila v roce 1938, podle Herty „ze vzdoru“.
Stachovi byli znechuceni Hitlerem, nacismem i Henleinem. „V osmatřicátém přišli naši osvoboditelé,“ vzpomínala Herta Sedláčková na příjezd německých vojáků 10. října 1938: „Seděli jsme tam nahoře, jak se díváte na ten kopec, kde jsou dnes chaty, a pozorovali jsme, jak přijeli Němci na náměstí. Byli tam vítáni a my jsme brečeli.“
Rodinný odboj
Stachovi měli v Odrách od počátku politické problémy a už týden po německém záboru zatklo gestapo Hertinu matku Elsu, zatím jen na pár dní. Hermann Stach záhy založil spolu s manželkou a dcerou malou „rodinnou“ odbojovou skupinu.
Příběh Františka ze Šumavy: Osvětimi se vyhnul píchnutím mléka do žíly, pak se ale přihlásil sám
Číst článek
Obstarávali a nosili jídlo příbuzným uvězněných lidí a začali pomáhat také polským, britským a sovětským vojenským zajatcům z táborů v okolí.
V červnu 1944 obstaraly Elsa a Herta několika sovětským vojákům potraviny a zbraň a zásadně přispěly k jejich útěku. Sovětští vojáci se pak skrývali v okolí Oder, počítalo se s tím, že odejdou k partyzánské skupině do Beskyd.
„Jenomže jim se dařilo dobře, protože jsme jim nosili jídlo do lesa, měli to bez práce a bez starostí, a tak se furt zdržovali tady. A to už začali naši být nervózní,“ líčila Herta Sedláčková.
V té době musel Hermann Stach narukovat do Kielu k námořnictvu. Němci uprchlé Rusy zanedlouho chytili, ti prozradili, kdo jim pomáhal a Herta s matkou byly ještě v létě zatčeny.
‚Spadla klec’
„Odvezli nás do Nového Jičína, dali dohromady asi osm vězeňkyň, postavili nás do řady a v místnosti stáli ti dva Rusi. A teď jsme musely chodit a oni museli ukazovat, kdo jim dával věci. A oni vždycky ukázali na moji matku. Tak jsme to měly zpečetěné. Spadla klec. Potom zavřeli tátu v Kielu, přišel do námořnické vojenské věznice, a pak ještě v listopadu nebo v prosinci před Vánocemi sebrali babičku a tetu, takže rodina byla komplet zavřená.“
Připravoval se proces, který se měl konat v Berlíně a v němž byla Elsa Stachová hlavní obžalovanou. Ještě před uzavřením vyšetřování však příslušníci gestapa Hertě Stachové oznámili, že její matka, držená na jiné cele, spáchala sebevraždu.
Herta o tom měla pochybnosti, nevylučovala, že matku zabili. „Strčili mě do maminčiny cely, hodili mi její šaty, že jí je můžu oblíct. Tak jsem ji oblékla a sama dala do rakve. Bylo to otřesné.“
Soud se už nekonal, Herta byla podmínečně propuštěna ještě před osvobozením. Přežily i její babička a teta, a také otec Hermann Stach, který padl na Baltu do zajetí a vrátil se domů na jaře 1946. Po válce získali Stachovi status antifašistů a nebyli zařazeni do odsunového transportu. Přišli však o dům a v řadě ohledů se s nimi zacházelo jako s občany druhé kategorie.
Vyhnout se službě v SS
Alexander Stefanescu se narodil v Šumperku roku 1924. Maminka byla herečka a pocházela z tamní německé rodiny. Tatínek byl Rumun, obchodník, který si v Šumperku založil středisko motoristických služeb.
Nevedlo se mu moc dobře: vsadil sice na automobilismus jako na progresivní odvětví, nicméně ho zasáhla hospodářská krize, politické změny i rodinná tragédie, dobrovolná smrt manželky, Alexanderovy matky.
Při sčítání lidu v roce 1930 byl Alexander přihlášen k německé národnosti. Po matčině smrti ho vychovávala především německá babička, vyznamenaná takzvaným mateřským křížem, neboť porodila čtyři děti (a na rozdíl od otce sympatizovala s nacisty).
V Šumperku chodil Alexander Stefanescu do gymnázia, pak přestoupil na strojní průmyslovku. Na samém počátku 40. let se dostal do branného tábora – a poprvé tu byl jako mladý Němec konfrontován s náborem do SS.
„Ten tábor se konal v Andělských horách pod Pradědem a byl jsem tam povinně vyslán ředitelem průmyslové školy. Všichni instruktoři byli příslušníky zbraní SS. Byl tam velmi nepříjemný moment, kdy na závěr shromáždění měl závěrečnou řeč hlavní vedoucí a vyzval účastníky, aby se do SS na místě přihlásili.“
Alexander to odmítl, protože se mu nacismus hnusil – uchýlil se ke lsti, prohlásil, že nemůže nastoupit k SS, neboť se chce stát letcem.
Přechod k rumunské národnosti
Na několik let měl klid. Po maturitě se přihlásil na německou techniku v Brně, kde absolvoval dva semestry. Začátkem roku 1944 však začaly další potíže: aby mohl dál studovat, musel získat dobrozdání z německého studentského spolku, které však nemohl získat, pokud nepředloží důkaz, že o něj armáda nemá zájem.
Za nacistů byl vězněn, po válce se stal komunistou a vedl uranovou šachtu plnou politických vězňů
Číst článek
Pokusil se tedy vyhnout tlaku (a hrozícímu odvodu do Wehrmachtu) tím, že se přihlásil k rumunské národnosti a k rumunskému občanství, na něž měl díky otci nárok.
Začal se také učit rumunsky, aby úspěšně prošel případnou zkouškou. To už se na něj ale německé úřady zaměřily důsledně, a aby unikl pozornosti, domluvil mu otec zaměstnání u továrníka, který měl židovskou manželku a tudíž i pochopení pro mladíkovo úsilí. Zaměstnal ho jako zastupujícího inženýra v Hanušovicích – a tak se Alexander ztratil z Brna i ze Šumperka.
Úřady si ho zanedlouho našly. V Brně po něm pátrala bezpečnostní služba, a když její příslušníci zjistili, kde žije, předvolali ho v Šumperku k jakési komisi, která zkoumala, jak je to s jeho vojenskou povinností v Rumunsku (tam byl předvolán k odvodu, ale nedostavil se – a zdálo se, že ho nikdo nepostrádá).
Záhy dostal Alexander Stefanescu rozkaz, aby narukoval ke zbraním SS do Vratislavi. Nikam nejel, poslal jen dopis, že jde patrně o omyl, protože je rumunským občanem. Pokusil se získat dokument, který by potvrzoval, že je nepostradatelný pro zbrojní výrobu, ale neuspěl.
Unikal až do konce války
Vydržel unikat až do ledna roku 1945. „A pak jsem jednoho dne dostal povolávací rozkaz k rumunskému oddílu zbraní SS u Vídně. Bylo to začátkem ledna, to už jsem nechodil do práce, protože zaměstnavatel řekl, že když mám povolávací rozkaz, nemůže mi práci dál dávat…Potom přišli k otci dva gestapáci, jeho zákazníci, a řekli mu, abych příští den přišel na gestapo. Otec se ptal, o co jde, a oni mu jen sdělili, že mě nehodlají zatknout.“
Když se však Alexander dostavil, oznámili mu, že bude umístěn do ochranné vazby a poté poslán do koncentračního tábora, neboť se vyhýbal vojenské povinnosti, hlásil se k cizí národnosti a „zneužíval nacistická zařízení“.
Jaká nacistická zařízení měl zneužívat, to se prý Alexander Stefanescu nikdy nedozvěděl – napadlo ho jen to, že v Brně na německé vysoké škole chodil do menzy. Zůstal ve vězení, prožil asi měsíc v takzvané robotárně, tedy v jakémsi pracovním táboře s mírnějšími podmínkami. Do koncentračního tábora už ho nestihli deportovat, válka mezitím skončila.
Alexander Stefanescu tedy nakonec dosáhl svého. Po osvobození se přestěhoval do Prahy, kde se oženil a dokončil vysokou školu. Poté pracoval ve svém oboru, ale protože byl po matce Němec, byl mu krácen plat.
V Šumperku zůstala jeho babička, kterou zachránil před odsunem a otec s novou rodinou. Šumperská vila včetně přilehlého obchodu byla rodině zkonfiskována a nakonec zbourána.
