Pořád žiju v rytmu samby. Vášnivě jsem se ale zamiloval i do skla, přiznává hudebník Miloš Vacík
Bubnovat toužil už jako malý kluk. Naplno k hudbě ale vystudovaný výtvarník Miloš Vacík zběhl, až když objevil krásu brazilské samby. Pestrost jejích rytmů studoval přímo v Brazílii. Jeho orchestr Tam Tam Batucada brzy oslaví 25 let existence, jeho škola samby 20 let. Proč se může sambu naučit každý? Proč může samba i léčit? A čím Miloše Vacíka uhranulo sklo?
Nastává podzim. V jakém rytmu teď žijete?
Neustále je to samba. Já jsem kdysi řekl, že mé srdce tepe v rytmu samby, samby batucady, podle které se jmenuje náš bubenický orchestr Tam Tam Batucada. Hraji ale i s kubánskými kapelami, mám je moc rád, jako korepetitor ve škole na konzervatoři hraji hodně na kachony i na bicí soupravu, takže ten život v rytmu je vlastně skoro dennodenní.
Samba je pro všechny. Není to jenom hudba. Je to i léčebný proces, popisuje perkusista Miloš Vacík
Jaký rytmus je vlastně samba?
Samba je název pro obrovské množství dalších rytmů. Samba batucada je rytmus z Rio de Janeira, který je velmi rychlý. Ovšem v Riu de Janeiru je také rytmus partido alto nebo pagode, který je pohodový, lidový.
Ve státě Bahia jsou rytmy jako samba reggae, timbalada, ilê aiyê. Dál na sever je to marakatú. Když sambu batucadu zpomalíme na nejvyšší možnou, dostaneme bossa novu, což je rytmus, který vznikl v 50. letech minulého století a byla to vlastně reakce bílých muzikantů na divokost rychlé samby. Škála, barevnost a pestrost samby je obrovská.
Zajímavé také je, že samba je mix západní Afriky, významnou roli ale hrají i portugalské vojenské kapely. Takže my tam slyšíme malé vojenské nebo pochodové bubínky. Velká surda jsou pozůstatek velkých vojenských bubnů, ale jsou tam i činely, které hrají o sebe. Evropský vliv je tedy v sambě značný.
Aktuální je výstava Umění za hudbou v Lapidáriu Betlémské kaple. Je to výstava čtyř umělců. Co mají společného Matěj Homola, Miloš Vacík, Ivo Rafan Traxmandl a Maťo Mišík?
Všechno jsou to muzikanti, ale jak název napovídá, je tam nadstandard v podobě umění. Matěj Homola z Wohnoutů tam představuje velké množství dřevěných soch. Rafan vystavuje velká barevná plátna, což je mi blízké.
Maťo Mišík prezentuje svoji grafickou práci, hlavně obaly desek. No, a já jsem vystudovaný výtvarník, který zběhl k hudbě, ale vždycky jsem své hudební projekty propojoval s výtvarnou prací, ať už to byly obaly desek, kostýmy nebo atmosféra.
Láska k perkusím, k bicím... já vlastně tónům říkám barvy. Je to obrovská škála barevnosti, pestrosti zvuků a barev, protože etnika, která studuji, nejsou jenom o hudbě a rytmu, ale je to také o tanci, zpěvu a výtvarném doplnění.
V Betlémské kapli tedy konkrétně představuji barevná plátna a před pěti lety jsem začal dělat se sklem. Do skla jsem se úplně zamiloval. Kdyby bylo na mně, rád bych svoji energii věnoval sklu a výtvarné práci. Návštěvníci tedy mohou vidět moje vázy a svítilny. Některá díla bude možné i zakoupit, protože to bude i dobročinná akce.
Jak se hraje na karnyx? Váží tři a půl kilogramu a drží se kolmo nad hlavou, vysvětluje hudebník Glogar
Číst článek
Čím je pro vás sklo tak vzrušující?
Je fascinující mnoha způsoby. Obsahuje v sobě všechny čtyři elementy. Je tam země, protože sklo je písek, který se přidává do pecí. Je tam vzduch, protože skláři tvarují sklo pomocí vzduchu. Je tam oheň, který to taví, a je tam i voda, která chladí píšťaly. Vedle této symboliky jsou tam barvy.
Vy nikdy nevíte, jak to dopadne. Je to dobrodružství, protože vy když děláte skleněný objekt, tak ho musíte začít, ale i dokončit. Nejde se k tomu vrátit jako třeba k obrazu. A taky se může stát, že třeba dvě hodiny děláte vázu, a ona vám praskne.
Orchestr Tam Tam Batucada oslaví 25 let. Stále vedete školu samby? A k čemu je dobré naučit se hrát na buben?
Ano. Škole už bude 20 let. A proč bubnovat? Nechci mluvit o nějaké šamanské cestě, protože já touto cestou nejdu. Ale myslím si, že bubnování je i léčebný proces. Není to tak, že člověk přijde a jenom bubnuje s ostatními a je součástí něčeho velkého, co duní. My k rytmům kromě choreografie přidáváme i výkřiky, třeba hej.
A kde si dneska člověk může opravdu spontánně a naplno zakřičet hej? Ze začátku se žáci většinou stydí, ale když pak křičí dvacet bubeníků, je to další level, překročení vlastních limitů. Lidem to pomáhá.
Může hrát na buben i člověk, který nemá rytmus? A jakou ilustraci teď Miloš Vacík chystá? Poslechněte si celý rozhovor.
