Třetí díl Šikmého kostela míří na pulty knihkupectví. ‚Emocionálně byl pro mě nejobtížnější,‘ říká Lednická

Historie se možná odehrávala trochu jinak, než tušíme – i to souvisí s úspěchem karvinské trilogie Šikmý kostel, jejíž závěr vyjde 18. dubna. „Třetí díl byl pro mě emocionálně nejobtížnější. Dvakrát jsem se dostala do stavu, kdy jsem začala pochybovat, zda to vůbec budu schopná dopsat,“ přiznává pro pořad Mozaika na Vltavě spisovatelka Karin Lednická. Vyprávění ze Staré Karviné ukončí těsně před tragédií na dole Dukla v roce 1961.

Rozhovor Praha/Karviná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karin Lednická

Karin Lednická | Foto: Alexandr Satinský | Zdroj: MAFRA / Profimedia

Třetí díl Šikmého kostela navazuje tam, kde skončil ten druhý, tedy v červnu roku 1945. Měli bychom se před začátkem čtení vrátit k prvním dvěma dílům?
Netroufla bych si dávat někomu doporučení k četbě. Vím, že jsou čtenáři, kteří si předchozí dva díly schovávají, aby si mohli přečíst celou trilogii naráz. Jsou takoví, kteří se chystají k opakované četbě předchozích dílů. A všimla jsem si na internetu, že někteří čtenáři se pídí po souhrnu prvních dvou knih. Takže každý k tomu přistupuje trochu jinak.

Přehrát

00:00 / 00:00

S těmi lidmi žiju velmi intenzivně osm let. Osm let je mám den co den ve svém životě, říká Karin Lednická

Můžu ale zmínit, že na podsádce třetího dílu bude rodová tabule, která odpovídá stavu na konci druhého dílu. To by mohlo být nápomocné. Také bude ve třetím díle prolog, ve kterém mohou čtenáři najít retrospektivy.

Jak jste se rozmýšlela, které linky budete ve třetím díle rozvíjet?
To souvisí s koncepcí celé trilogie. Každý z dílů má ústřední téma, které tehdy nejzásadněji ovlivnilo to, co se na Staré Karviné dělo. V prvním díle to byl nástup uhelné těžby, ve druhém nacionalismus. A co znamená rudá barva na obálce třetího dílu, je nasnadě.

Občas spisovatelé přiznávají, že jim postavy ožívají během tvorby pod rukama a nakonec dělají něco jiného, než původně autor zamýšlel. Dělo se vám to taky a máte konkrétní příklad?
Vzhledem k tomu, že kostra celé trilogie a každého dílu je pevně daná historickými událostmi, tak si úplnou fabulaci nemůžu dovolit. Ale je pravda, že ve třetím díle už jsem se občas pustila i tam, kam jsem si nedovolila v předchozích dílech zajít.

Takže občas se mi to děje. Například nechávám jednu svou postavu nacházet vyústění z obtížných životních situací tím, že si v hlavě sepisuje divadelní scény, které jí mají pomoci, jak se v tom vyznat.

Nesoudit

Ve třetím díle se čtenář potká se starými známými. Se Ženkou, kterou polský odsun připravil o Štěpána. S Halkou, kterou po osvobození znásilnil voják Rudé armády. Je možné si u takové ságy oblíbit, nebo neoblíbit některou z postav víc než jinou?
Jeden z nejvýznamnějších imperativů, které jsem si jako autorka dala, je to, abych nikoho nesoudila. Abych neodsuzovala, ale spíš nacházela motivace a důvody, proč někdo začne dělat něco, s čím já jako člověk hluboce nesouzním.

Některým lidem na Karvinsku se za socialismu žilo lépe. Mluvme o tom a neohrnujme nos, říká Lednická

Číst článek

Uvedu to na příkladu. Mám postavu šovinisty, militantního nacionalisty, který jde daleko za hranice toho, co já považuji za správné nebo morální. Bylo by jednoduché říct, že je ten člověk špatný a dělá špatné věci, ale jako autorka k tomu musím přistupovat jinak a hledat jeho motivace.

I když je to pro mě mnohem obtížnější než porozumět postavě, se kterou víc souzním a která nedělá věci, které považuji za nemorální.

Jak jste se rozhodovala, co která postava dostane naloženo? A rozkreslovala jste si vzájemná propojení postav, jejich cesty a myšlenkové mapy?
Ne, takhle vůbec nepracuji. Tento technicistní způsob tvorby mě rozčiloval. Celou dobu to nesu v hlavě.

Žiju s těmi lidmi velmi intenzivně osm let, den co den je mám ve svém životě. Takže by bylo zvláštní, kdybych si nepamatovala, kdo je kdo, kam směřuje, jak se chová, jakou má povahu a co se mu stalo.

Poznamenat jsem si ale musela data narození, úmrtí a sňatků. Toho bylo opravdu hodně.

Nebylo těžké tyto postavy po osmi letech opustit?
Musím se přiznat, že třetí díl byl pro mě emocionálně zdaleka nejobtížnější. Dvakrát jsem se dostala do stavu, kdy jsem začala pochybovat, zda to vůbec budu schopná dopsat.

Samozřejmě pro mě bylo těžké to opustit a ještě zdaleka z toho nejsem pryč. Loňský i předloňský rok jsem strávila v 50. letech a musím říct, že z toho ještě vybředávám.

Z 50. let ještě vybředávám

Před časem jste řekla, že mnohé z událostí z třetího dílu nejsou tolik známé a že někteří čtenáři o nich možná uslyší poprvé. Byla jste při rešerších historických událostí sama překvapená a čím?
To bychom tady seděli dlouho, kdybych měla vyjmenovat všechno. Mnohokrát jsem byla zaskočena a rozčilena – a zpětně se omlouvám všem archivářům v badatelnách, kteří museli poslouchat moje mimoděk pronesené vulgarismy.

Za jednoho nacistu deset polských občanů. Román Životice Karin Lednické vypráví o pomstě na Těšínsku

Číst článek

Samozřejmě víme, co se stalo. Známe důsledky. Ale někdy okolnosti toho procesu, vnitřní a skryté motivace, které jsem si neuvědomovala, mě překvapovaly.

Ale ptali jste se na příklad. V knize jsou situace, kdy jsem si uvědomila, jak pracovala propaganda. Třeba jsem narazila náhodou na inzerát, ve které firma Baťa v době, kdy je absolutní nedostatek obuvi a šatstva, děkuje drahým zákazníkům, že jim zachovali přízeň, přestože většinu produkce vyvážejí do zahraničí.

To podprahové sdělení je poštvat lidi proti tomu, kdo domněle tento inzerát vydává. Ale lidé tuto okolnost neznali a obrátili svůj vztek proti firmě, která brání tomu, aby lidé měli nové boty.  A takhle bych mohla pokračovat.

Také mě překvapila vyhláška k hromadným odběrům všech osob od 15 do 40 let. Byla totiž epidemie syfilidy, o čemž jsem do té doby nevěděla. Byla to masivní akce na začátku 50. let, takže to asi muselo být velmi závažné. A režim lavíroval, protože to musel udělat, ale zároveň to nemohl připustit, že se děje něco špatného. Kličkování mezi tím bylo až úsměvné.

Před tragédií na Dukle

Šikmý kostel 3 končí v roce 1961, krátce před tragédií na dole Dukla. Jak jste se rozhodla, kde příběh uzavřete?
Takhle jsem se rozhodla úplně na začátku. Přesně jsem věděla, k čemu směřuji a kde to skončí. V roce 1961 ukončuji tři různé dějové linie, které se táhnou od prvního dílu. Myslím, že vnímavý čtenář postřehne, proč to končí právě tehdy a co to znamenalo v prvním díle. Ale nebylo by fér to teď vyzrazovat.

Před 60 lety došlo k tragédii na dole Dukla. ‚Popisovali, jak horníci řvali, když byli zazdění,‘ říká vdova

Číst článek

Budete v práci ještě pokračovat?
Ne. Šikmý kostel byl zamýšlen jako trilogie a trilogií zůstane. Nejsem autor, který by z toho udělal marketingový kalkul.

Nebylo by o čem psát, bylo by to monotematické. Už bych jen psala souhrn domů ve Staré Karviné, které zase musely být zdemolovány kvůli poddolování, kolik lidí muselo opustit své domovy.

Normalizace je úplně jiný příběh z úplně jiného prostředí. A je už mnohem známější. Vlastně je to ten obrázek, který mylně považujeme za historii celého toho území. Myslím, že už se tomu věnovali jiní.

Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.

Šárka Jančíková, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme