Nejsem na happyendy. Píšu o domácím násilí, znám ho, přiznává spisovatelka detektivek Trpková
Stvůra, Vesnice a Vetřelec. To jsou názvy jednotlivých dílů detektivní trilogie, kterou v krátké době napsala Kristýna Trpková. Spisovatelka, která byla ještě do nedávna pouze vášnivou čtenářkou, začala psát až při čekání třetího potomka. A hned za svoji prvotinu získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku. „Nejsem na happyendy. Píšu o domácím násilí, které znám z vlastní zkušenosti,“ přiznává pro královéhradecký rozhlas.
Během asi roku a půl jste napsala šest knih. A teď je na světě další detektivka. Píšete doslova vražedným tempem!
Teď už tolik ne. Děti povyrostly, to se změnilo. Už nikdo odpoledne nespí, takže to mě docela při psaní brzdí. Také bych měla asi přiznat, že už uvnitř mě trochu vychladl onen prvotní zápal. A bez toho zkrátka už to vražedné tempo úplně udržet nejde.
Ale to není podstatné. Tak jste prostě nasadila jiné tempo.
Je to tak. Tuhle poslední knížku už jsem nepsala dva a půl měsíce jako předtím, ale měsíců šest, tedy půl roku. Stále mi ještě přijde, že je to docela dobrá rychlost. Na to, že mám tři děti.
První Stvůru jsem napsala za 3,5 měsíce, Vesnici za 2,5 měsíce a Vetřelce za 1,5 měsíce. Ale to bylo opravdu tím, že se mi blížil termín porodu. Vždy říkám, že mě tlačil čas a tlačilo mě i břicho, tak to už šlo tak nějak samo.
Bylo to tak, že když byl tatínek doma s dětmi, tak jsem se sebrala a šla jsem psát k mámě. Od devíti desíti dopoledne až třeba do osmi hodin večer.
Byl klid na tvoření. Nebylo to tak, že bych si sedla na hodinku nebo dvě, když děti po obědě usnuly, a jen tak si vyšvihla detektivku. To ne. Psala jsem tři čtyři tisíce slov denně. Když si vzpomenu, jak jsem z toho byla vyčerpaná, tak je to model, ke kterému bych se nechtěla už úplně vracet.
Své vydané knihy nečtu
Někdo z nás, tak se jmenuje váš aktuální titul. Pojďme ho představit.
Musím trochu opatrně našlapovat, protože mám talent prozradit hlavní zápletku ve dvou větách. Už se mi to nechtěně povedlo na jednom knižním křtu v jednom souvětí.
Někdo z nás je jiná kniha než hlavní hrdinové mé detektivní trilogie, Laura s Adamem. A není to klasická detektivka, spíše kriminální psychothriller. Vyšetřování tam tedy je, ale upozaděné.
Slovo feminismus nepoužívám, pro některé je to jako červený hadr, říká spisovatelka Denemarková
Číst článek
Největší prostor dostává jedna rodina, pět sourozenců a jejich matka. Rodina je poznamenána domácím násilím, otec byl násilník a členové rodiny mají jisté tajemství s tím spojené. A při oslavě narozenin nejmladšího ze sourozenců se na zahradě něco objeví. A tady už bych to zastavila, abych neprozradila příliš.
Jaký je to pocit, když už držíte svoji novou knížku v ruce? Půl roku jste na ní pracovala a žila s ní.
Byl to porod. Řeknu, že je to podobný pocit, jako když mi poprvé přivezli po porodu děti na pokoj. Ale ono to tak úplně stejné není.
Když už potom držím hotovou knihu v ruce, tak jsem ráda, že to mám za sebou, že je kniha na světě. A hlavně že už ji nemusím číst. Nikdy jsem si nepřečetla své už vydané knihy. Ani jedinou.
Ty texty už člověk procházel tolikrát, při samotném psaní, než odeslal do nakladatelství finální verzi a pak při korekturách, které také procházím. Potom už pozoruji na sobě téměř averzi vůči těm knihám a jsem ráda, že je nemusím znovu číst. Už je nemohu ani vidět.
Jak vlastně takový příběh vzniká? Nosíte v hlavě dějovou linku, nutkavé myšlenky, než tu knížku napíšete?
Je pravda, že jsem za poslední rok od této knížky, co jsem ji dopsala, ušla docela velký kus cesty. Když jsem psala Někdo z nás, tak už jsem do toho byla tak ponořená a zažraná, že už to obtěžovalo i můj běžný život.
Severokorejský kádr stojí před tebou a ty ho nesmíš soudit. Tak jsem se učila pochopení, říká Špitálníková
Číst článek
Člověk třeba večer hůř usíná, protože nad tím stále přemýšlí. A když se dostanu při psaní za polovinu knížky, tak si ty postavy, těch pět sourozenců, začnou dělat, co ony chtějí.
V hlavě mi běží dialogy, jejich hádky a občas mi to už dělalo problém vše ukočírovat.
Snažila jsem se být s dětmi nebo jsem se věnovala něčemu jinému, odpočívala jsem si od psaní, šla jsem třeba vařit nebo péct, to mi vždy pomáhalo. Ale už i tyto mechanismy selhávaly, pořád mi to v hlavě strašilo.
Byla jsem už na sebe naštvaná, duchem nepřítomná, žila jsem víc v hlavě s těmi postavami než doma s dětmi a s manželem. Takže jsem si řekla stop, to už nechci. Zpomalila jsem tempo a vnímám to svým způsobem kladně. Je to pro mě pozitivní.
A když už je potom knížka hotová, tak odchází z hlavy?
Ne tak úplně. Vždy když knihu dopíšu a několikrát si ji po sobě přečtu, říkám si, že je to verze, se kterou jsem spokojená natolik, abych ji poslala do nakladatelství. Pak mám asi hodinu až dvě docela dobrý pocit, že je po všem.
A pak na mě dolehne, co mě ještě čeká. Protože než knížka vyjde, než projde všemi redakcemi a korekturami, tak to trvá třeba dalšího tři čtvrtě roku. Následuje vymýšlení obálky a další takové věci... To mi pokazí radost.
Než postavy a celý příběh dostanu úplně z hlavy, než se z toho vyléčím a vystřízlivím, tak to trvá třeba dalších čtrnáct dní až měsíc. Já se s postavami sžiju a opustit je, to není úplně snadné.
A navíc nejsem úplně na happyend. Takže knihám nedopřávám úplně ty nejšťastnější konce.
Slyšel jsem, že konce vašich knih jsou docela surové až drsné.
Není to tak, že já bych byla sama surová a drsná. Mně je ve finále těch lidí líto. Píšu třeba o domácím násilí, které znám z vlastních zkušeností, takže vím, jak dokáže člověku život rozbourat.
Když ho rozbourám i svým literárním postavám, tak mám ze sebe výčitky a špatný pocit, jestli jsem jim to neměla udělat spíš hezké.
Nápady jsou
Už máte v hlavě další námět na román?
Nápady jsou. Dopsala jsem před Vánocemi další psychologický thriller. Po trilogii a teď po Někdo z nás jsem si potřebovala odpočinout od vyšetřovatelských postupů a pitev.
Mám tedy dopsaný thriller, kde žádné vyšetřování není. Je to psané z pohledu několika lidí, kterým se děje něco na vesnici, někdo jim tam tráví psy. Nechci moc prozrazovat.
Ale je pravda, že to byla první knížka, od které se mi odcházelo docela dobře. Byla to dobrá terapie. Ujasnila jsem si, že postavy nechci v hlavě tak často. A dokázala jsem psát třeba jen dva dny v týdnu a odejít od textu, aniž bych měla výčitky. To bylo příjemné.
Kdy tato kniha vyjde?
Už mám dokonce rozepsanou další. Pokud nezačnu vyšilovat a nerozmyslím si to, v jakém pořadí mají vyjít, tak tahle zmiňovaná by mohla být venku příští rok na jaře.
