Ženské tělo je od určitého věku neviditelné, protože nenaplňuje ideál krásy, říká spisovatelka Vlasáková
Ovdovělá šedesátnice Marie vdává svou dceru a cítí, že o ni nadobro přišla. Román Kláry Vlasákové Těla řeší emancipaci, mateřství, pocit vlastní užitečnosti, porozumění blízkým i generační spory.
„Marie nemá být typizovaná figura své generace. Naopak jsem ráda, když mi čtenářky píšou nejen, že se s ní ztotožňují, ale i že ji nechápou a v nějakých věcech to mají úplně jinak,“ říká spisovatelka Klára Vlasáková.
Poslechněte si celý pořad Osobnost Plus v audiozáznamu. Moderuje Michael Rozsypal
Inspirací pro hlavní hrdinku jí byly zkušenosti žen z okolí. „Jedna moje kolegyně, která byla zhruba ve věku Marie, operovala s myšlenkou, že se od určité doby cítí neviditelná,“ popisuje. „Myslím si, že to hodně souvisí s tím, že ženskost je nejčastěji spjata s mládím a s typickou představou krásy.“
S konceptem těla a jeho vzhledu se musejí potýkat všechny ženy. Perspektiva se ovšem mění v závislosti na životní fázi. „Pro mě nastala změna s těhotenstvím a porodem, kdy jsem jednak sama zneviditelnění cítila. V okamžiku, kdy je břicho už hodně viditelné, jsem cítila, že najednou nejsem tím objektem, ale zároveň mi z toho vysvítalo hodně svobody,“ uvádí jako příklad.
Schopnost přivést na svět dítě zároveň ženě odhalí sílu jejího vlastního těla. Respekt by ale neměl být založený jenom na fyzičnu. „Každé tělo, každá lidská bytost, ať už je jakéhokoliv věku, formy, rasy, má své důstojné místo,“ apeluje Vlasáková. „Není se třeba snažit dostát nějakým standardům krásy. Důstojnost vyplývá jenom z toho, že jsme teď a tady na světě.“
Velká neznámá
Dalším velkým tématem, které se v knize objevuje, je pocit osamocení a vyloučení ze společnosti. „Pocit neužitečnosti je pro člověka, zvlášť v současné době, zásadní. A nevidíme to jen u starších ročníků, ale třeba i na sobě,“ domnívá se. „Pro lidi obvykle bývá jedna z největších ran, když třeba přijdou o práci a najednou cítí, že nejsou užitečnými členy společnosti, kteří dělají to, co se má.“
Pocit neužitečnosti je častý zejména u seniorů. „Západní společnost je posedlá výkonem a produktivitou. V okamžiku, kdy ji některé skupiny obyvatelstva nezastávají, tak nemají jednak takovou reprezentaci a zároveň se jim nedostává tolik prostoru,“ analyzuje.
Mileniálové jsou oproti svým rodičům méně ochotní uzavírat manželství a zakládat rodiny, ukázala studie
Číst článek
Typickým příkladem podle ní může být, že zájem o seniory je prakticky kumulován pouze do předvolebních období. Mezi jednotlivými generacemi tak roste nepochopení. „Nejsme zvyklí se tolik potkávat, ale myslím si, že rozdílů bude víc,“ srovnává Vlasáková. „Není to jenom o fyzické přítomnosti, ale je tam i technologický nebo sociokulturní skok, kdy naše generace měla jiné možnosti než generace našich rodičů.“
‚Bojím se stárnutí‘
Tento rozdíl Vlasáková využila i ve své knize. „Bylo pro mě hodně zábavné a osvěžující se na moji generaci podívat kriticky, protože pro Marii jsou to občas jenom takové správně řečené věci bez hlubšího prožitku,“ uvádí.
Stejně tak, jako je pro hrdinku její knihy nepochopitelný svět mladších lidí, je pro autorku vzdálená budoucnost a problémy stáří.
„Bojím se stárnutí, je to pro mě velká neznámá,“ přiznává Klára Vlasáková. „Já si to ze své pozice člověka, kterému je 33 let, domýšlím, jaké to asi bude, nicméně na zkušenosti lidí z rodiny je vidět, že je tam celá řada věcí, se kterými člověk nepočítá, ať už odchází zdraví, nebo chybí energie a člověk toho nezastane tolik jako dřív.“
Více podrobností o knize Těla, workoholismu nebo nevýhodách nukleárních rodin si můžete poslechnout v záznamu celého rozhovoru. Moderuje Michael Rozsypal.
