Postavy se mi nikdy nevymkly z rukou, ale objevuji v nich sama sebe, popisuje herečka Barešová
Herecká dráha Denisy Barešové začala v Dismanově rozhlasovém dětském sboru. Ačkoliv se nyní naplno věnuje filmovému a televiznímu herectví a brzo nastoupí do angažmá pražského Národního divadla, rozhlas neopouští. Natočila pro něj například podcastovou sérii Rozchod. „Dali jsme úplně pryč rozhlasový přednes a šli po autenticitě. Byla to krásná a hluboká práce,“ vzpomíná Barešová v rozhovoru pro Radiožurnál.
V kolika letech jste poprvé přišla do rozhlasu?
V devíti letech jsem dělala konkurz do Dismanova rozhlasového sboru, vyšlo to, a potom jsem byla „pečená, vařená“ jak ve Vinohradské, tak v Římské ulici a prožila jsem tam dětství.
„Začátky v rozhlase byly tvrdé, protože jsem strašně špatně četla nahlas. Vůbec mi to nešlo, ale i přesto mě do Dismanova sboru vzali,“ vypraví Denisa Barešová
Jaké byly začátky ve sboru? Co vám to dalo do uvažování o rolích, o tvarech, o vlastní expresivitě a ztvárňování rolí?
Začátky byly tvrdé, protože jsem strašně špatně četla nahlas. Vůbec mi to nešlo, ale i přesto mě do Dismanova sboru vzali. Pod taktovkou manželů Fleglových, kteří byli opravdu přísní, mi dal velkou disciplínu. Za to jim děkuji, protože chodím všude včas, což je v této profesi dost důležité.
Také jsem se rychle naučila být mezi dospělými lidmi. Dělali jsme rozhlasové hry, chodili na castingy, dabingy, konkurzy, takže jsem si našla spoustu blízkých přátel, které mám doteď.
Dismanův sbor ale nebyla vaše poslední rozhlasová kapitola. Připravila jste například společně s Janem Nedbalem a Šimonem Holým úspěšný podcast Rozchod. Jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám na to s obrovskou láskou. Bylo to specifické v tom, že jsme se od začátku podíleli na scénáři a vznikalo to improvizací. Režisér Šimon Holý nám dal kostru, my jsme si začali improvizovat a on to natáčel.
Točí film o rozhlase a sovětské invazi. ‚Tehdy se lidé začínali bavit, nemazali se s tím,‘ říká režisér Mádl
Číst článek
Kolikrát tam byla hluchá místa a bylo to blbý. Pak z toho ale vybral to dobré, sestavil scénář a asi o měsíc později jsme dva nebo tři dny v kuse natáčeli. Mohli jsme to pořád proškrtávat, zvětšovat, zmenšovat.
Byla to krásná, hluboká práce a vzpomínám na to ráda, protože to mělo velký úspěch a vysokou poslechovost. Doteď mi píšou lidé, že to s nimi hodně rezonovalo.
Vaše postava v něm skoro až obsesivně všechno nahrává a na zvuku je i vlastně podcast svým designem postavený.
Ano, je velmi audiofilní. Líbilo se mi, že jsme úplně dali pryč rozhlasový přednes a šli po autenticitě, což fungovalo. Někdy podezřívám tvůrce, že po autenticitě jdou, protože jsou trošku líní anebo se na to chtějí vymluvit. Tady to ale byl opravdu záměr, protože se příběh skládá z přímých, nebo dokonce i tajně nahraných rozhovorů.
V loňském roce jste hrála ve dvou úspěšných počinech Michala Blažka – v minisérii Podezření a ve filmu Oběť. Jsou to díla, která nemají úplně lehké náměty. Je to je psychicky náročná záležitost, když máte drama a obléknete na sebe roli, která je náročná? Daří se vám z ní doma rychle svléknout?
Daří. Myslím si, že mám dar, že se mi postavy a charaktery nikdy nevymkly z rukou, nikdy mě nepřerostly. Při hraní si také sama od sebe odpočinu a zároveň se nějak nově ohledávám, takže je to pro mě vždycky přínosné. Vždycky mě baví, když sama sebe něčím překvapím. A myslím si, že ta překvapení jsou v každém z nás nekonečná. Jsem hrozně zvědavá, co se ve mně děje.
Jaký je vztah Denisy Barešové ke studentským filmům? Jaká byla její cesta do Národního divadla v Praze? A jaký je rozdíl mezi rozhlasovým, filmovým a divadelním herectvím? Poslechněte si rozhovor v audiozáznamu.
