I Breivik má víc práv než biologičtí rodiče, hodnotí Michaláková zamítnuté odvolání
ROZHOVOR. "Nemám slov. Proč může mít masový vrah Breivik víc práv, než mají biologičtí rodiče?" ptá se v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu Eva Michaláková. Krajský soud v Oslu totiž odmítl projednat její odvolání, není prý důvod. Česká matka tak ztrácí rodičovská práva k oběma synům, které jí tamní sociální úřad Barnevern odebral před pěti lety.
Soud o odvolání, které česká matka podala v září, rozhodl v pondělí 28. listopadu. Michaláková v rozhovoru tvrdí, že svůj "boj", jak o sporu s Barnevernem mluví, nikdy nevzdá. Nyní prý podá dovolání k norskému nejvyššímu soudu a poté se obrátí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Jak hodnotíte aktuální rozhodnutí norského soudu, který se odmítl zabývat vaším odvoláním? De facto tak potvrdil, že ztrácíte práva k oběma synům.
Nemám slov. Nechápu, jak mohou být Norové tak bezohlední a nebrat v úvahu právo biologických rodičů. I když se snažím, studuji a v práci - tedy ve škole - se starám o postižené děti, které mají Touretteův syndrom nebo epilepsii. Mám specializaci a i to o něčem vypodívá. Stejně to k ničemu nevede, ať dělám, co chci. A když potom čtete článek o Breivikovi (Anders Breivik, norský masový vrah; pozn. red.), že má přístup na internet a komunikaci s rodinou... Jak může mít několikanásobný masový vrah víc práv, než mají biologičtí rodiče odebraných dětí? To mi nejde do hlavy.
Překvapilo vás to rozhodnutí?
Ano i ne. Je mi čím dál víc jasné, že Barnevern ani pěstouni nikdy nepočítali s tím, že by Denise nebo Davida vrátili zpátky do mé péče. Bojuji o ně a vyžaduji soud, už jen to je obtěžuje. Navíc vidím, že nerespektují ani dopisy, žádosti nebo intervence z českých úřadů. Pouze je odkládají, případně odepíšou strohými větami, které odporují zdravému rozumu. Čekala jsem, že nařídí alespoň soudní jednání a že se norské úřady budou tvářit tak, že se případem zabývají.
Norský soud smetl odvolání Michalákové, řešit ho nebude. Česká matka ztrácí práva k oběma synům
Číst článek
Věřila jste, že ve vašem případu nastane zvrat?
Naděje na úspěch umírá poslední a já boj o děti nemíním vzdát. Myslela jsem si, že v norském systému narazím na někoho, kdo má srdce a rozum. Zatím se ale ukazuje, že ten systém takový není. Logicky, když děti podstoupily důkladné lékařské prohlídky, které vyvrátily zneužití, a policie i zdravotní sestra vyloučila jakékoli jejich zneužití, tak bych očekávala, že po výsleších dětí u policie se bude pracovat na tom, aby se vrátily do biologické rodiny. To se nestalo, byly neustále drženy u pěstounů.
Stále trváte na tom, že ve vaší rodině v minulosti nenastaly takové události, které by mohly vést k odebrání dětí? Podotýkám, že Barnevern ani norská justice se k věci - s ohledem na věk dětí a citlivost případu - od počátku nevyjadřují. Informace máme jen z jedné strany.
Ano, proboha, vždyť to potvrdila i policie a lékaři. A Barnevern své argumenty mění podle toho, jak se to právě hodí. Nechápu, že kluky po tak jasném vyvrácení všech podezření zadrželi u pěstounů, a dokonce bez jakéhokoliv vysvětlení rozdělili. Pokud nějaká podezření stále mají, proč je nevyšetřují? Proč mi nikdo neodpovídá na stále opakovaný dotaz, co mám podle nich dělat, aby mi byli ochotní děti vrátit?
Čím si ale vysvětlujete, že úřady, potažmo soudy prozatím vždy rozhodly ve váš neprospěch?
Dnes už jsem přesvědčená o tom, že důvodem jsou hlavně pěstouni Davídka. Chtěli adoptovat nějaké dítě, doslova řekli, že třeba z Afriky, a byli tak neodbytní, až jim Barnevern nějaké sehnal tam, kde čekal nejmenší odpor - tedy u cizinců. Následně (úřad) kluky rozdělil, protože Davidovi pěstouni chtěli jen jedno dítě, proto Denis musel jinam. A teď nikdo nechce přiznat chybu a pěstouni Davida se ho nechtějí za žádnou cenu vzdát. Strašně se bojím, že důvodem můžou být i problémy Deníska u pěstounů, ale o tom nemůžu a nechci mluvit, vůbec nevím, v jakém je stavu.
Kdy se s chlapci uvidíte, respektive kdy jste se nimi viděla naposledy?
Před rokem a půl s Davidem, bylo to nádherné, po setkání jsem se ale málem zhroutila, ani nechci myslet na to, co běželo hlavičkou malému. O Denisovi už nic tři roky nevím. Schůzky Barnevern pod různými záminkami stále odkládá nejen mně, ale brání v nich i mému tatínkovi. Dřív přitom (Barnevern) do dokumentů psal, že kluci na dědečka vzpomínají. Ale byl to jen papír, kluky vidět nesmí. Po rozsudku nemám nárok na žádné schůzky.
Jak budete ve věci dále postupovat?
Teď se musejí poradit moji právníci, ale doufám, že už brzy podáme stížnost do Štrasburku. Pokud vím, žalob proti Norsku je tam stále víc.
