Venezuela byla v 50. letech čtvrtou největší ekonomikou na světě. Teď je na západní polokouli po Haiti druhou nejchudší zemí. „Působil jsem tam od roku 2015 a zdálo se mi, že toto je opravdu totální pád civilizace, že už se to musí zhroutit, ale nezhroutilo,“ komentuje své zkušenosti zahraniční redaktor Českého rozhlasu Eduard Freisler, který je i autorem knihy Venezuela: rozklad ráje.

Host Radiožurnálu Praha 23:30 24. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ve které éře měla Venezuela blízko k ráji?
To je těžká otázka. Tvrdí se, že ten ráj trval mezi 30. a 50. léty, kdy objevili ropu. Venezuela byla kdysi čtvrtou největší ekonomikou světa, lidem se v ní dařilo, díky ropným příjmům byly levné služby a výrobky. Nemuselo se tam tolik pracovat a za ropu si lidé mohli koupit všechno. Koupili si jak průmysl, tak zemědělství, a pak na to bohužel dojeli.

Jak byste popsal současný stav této země?
Jsem z něj trochu zmatený, protože v roce 2017 a 2018 to vypadalo, že dny Nikolase Madura, což je tamní diktátor, jsou sečteny. Ale to se nestalo. A dnes v roce 2023 to vypadá, že Nikolas Maduro příští rok obhájí další mandát a bude u moci nejméně patnáct nebo šestnáct let. Socialistická revoluce se tak možná dočká toho, že napodobí tu kubánskou, která letos oslaví 70 let.

Přitom tamější životní úroveň je pro nás nepředstavitelně nízká.
Určitě je nepředstavitelně nízká. Neexistují samozřejmě žádné statistiky. Venezuelští odborníci, zvlášť kritici Nikolase Madura, od revoluce tvrdí, že režim vytvořil informační černou díru. Takže nejsou třeba statistiky vražd nebo lidí, co se nakazili malárií. A ekonomická data neexistují.

Nemáme tak úplnou představu, ale nejrůznější západní organizace, které Venezuelu sledují, tvrdí, že 96 procent Venezuelanů žije na hranici chudoby. A pak máte čtyři procenta lidí, kteří jsou napojení na komunisty, kteří si žijí nad tamní poměry. Jsou to milionáři Jižní Ameriky.

Ale obyvatele Venezuely by si asi mohli žít všichni jako v ráji, protože mají největší naleziště ropy na světě. Proč je realita jiná?
Mají sice největší naleziště na světě, i když se o prvenství tahají se Saúdskou Arábií, ale s venezuelskou ropou je jeden zásadní problém: strašně těžko se dostává ze země, protože je hustá. Někdy na povrch vyplouvá i ve formě asfaltu, takže se musí ředit.

Spojené státy na Venezuelu uvalily ekonomické embargo, takže nemohou kupovat speciální ředidla, která tento asfalt rozmělňují, a pak se teprve může ropa vyvážet a prodávat. Nyní je proto dovážejí až z Íránu. To je jeden problém.

Druhý je, že ještě Hugo Chávez, který v roce 1998 revoluci založil, vyhnal všechny západní těžařské společnosti a s nimi i všechny jejich odborníky. Mimo jiné nevěděl, jak ropu ze země dostávat, ale hlavně mu chyběly technologie.

Další věcí, v porovnání třeba s ropou ze Saúdské Arábie, je, že venezuelské vrty jsou velmi mělké, takže je musíte dělat skoro každý druhý den. Když na to ale nemáte ani peníze ani technologie, tak to neuděláte. Pak může dojít k tomu, že ropu z vlastní země nemůžete dostat. To se Venezuele po sto letech od objevení ropy poprvé stalo v roce 2020 – Nikolas Maduro neotevřel jediný vrt.

„Pochopil jsem, že Venezuela je víc než zhroucený stát. Je to obraz společnosti těsně před jejím zánikem, společnosti, která samu sebe připravila o životní zdroje,“ napsal slovenský novinář Tomáš Forró v knize Zlatá horečka, Venezuela a pád civilizace. Dal byste mu za pravdu?
To je dost dramatické a přitom Venezuela jede dál. Působil jsem tam od roku 2015, než jsem se na začátku roku 2018 přestěhoval do Caracasu, zdálo se mi, že toto je opravdu totální pád civilizace.

Zabijeme tě, napsali mu na výlohu. Walid se bez dcery vydal na nebezpečnou cestu z Venezuely do USA

Číst článek

Když vidíte lidi, kteří stojí čtyři hodiny ve frontě, aby si z bankomatu vytáhli dva dolary. Pak stojí další hodiny na vodu nebo benzin. Můj kamarád mi říkal, že prakticky celý svůj život prostál ve frontě na nic. Říkal jsem si, že už se toto musí zhroutit. Ale nezhroutilo, protože Maduro vsadil na divoký kapitalismus.

Na světě pořád máme státy jako jsou Rusko, Čína nebo Turecko, kterým se země, kde je bezpráví a nic v nich nefunguje, hodí. Jeden takový příklad jsou kolumbijské gerily a drogoví překupníci, kteří mohou přes Venezuelu pašovat kokain.

A nejen, že je kvůli tomu nikdo nechytí, vojáci v národní gardě z toho navíc těží. Ostatně druhý muž Venezuely Diosdado Cabello velí kartelu, kterému se říká „Kartel zlatých sluncí“, podle generálských hvězdiček na klopách venezuelské armády. A to je další důvod proč si tito lidé žijí jako miliardáři. Ze země se stala banánová republika.

Ještě musím připomenout emigraci. Ti nejhlasitější, neodvážnější a nejbojovnější lidé jsou už dávno v Kolumbii, v USA či ve Španělsku a domů posílají dolary. Část společnosti tak žije z těchto dolarů a část z toho, že jim Maduro dál posílá jídlo.

Co to znamená být novinářem v Caracasu? Jak fungují ve Venezuele dětské gangy? A jaký je osud šéfa venezuelské opozice Juan Guaidó, která se v lednu 2019 prohlásil za prozatímního prezidenta? Poslechněte si rozhovor v audiozáznamu.

Vladimír Kroc, fos Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít