Čtvrť chaotických bazarů a cihlových činžáků s dírami po kulkách. Příběh varšavské Pragy
I Polsko má svou Prahu. Varšavská městská část Praga leží na pravém břehu řeky Visly a donedávna ještě platila za čtvrť, ve které se vyplácela ostražitost. Zvlášť pro cizince, kteří snadno mohli nabýt dojmu, že se ocitli v ghettu. Od roku 2010 se ale prostory dodnes často ještě nesoucí stopy druhé světové války mění. Z Pragy se stává lukrativní čtvrť a její kouzlo cihlových činžáků, tmavých dvorků a chaotických bazarů mizí.
„Lidi tu žili pospolu. A teď nemluvím o pokrevním příbuzenství, ale o spojení, které vytvářelo to místo. O sousedských vztazích. Například když lidi odcházeli ráno do práce, nechávali otevřené dveře. Žádné dítě nemělo hlad, protože když si hráli venku, tak bez ohledu na to, čí děcko bylo, dostalo najíst,“ popisuje atmosféru varšavské Pragy Przemysław Olszewski, zakladatel projektu Praga Gada a sběratel vzpomínek pamětníků z řad obyvatel Pragy.
Především jde o dědečky a babičky, kteří pamatují, jak ulice dlážděné kamennými kostkami osvětlovaly plynové lampy, zatímco na levém břehu Visly už se svítilo elektřinou. „Často spolu na chodbách činžáků slavili Vánoce. Protože proč má každý sedět sám ve svém bytě, když můžou být všichni pohromadě. Dnes je to něco nepředstavitelného,“ říká Olszewski.
To podle něj bylo ještě v časech, kdy lidé znali své sousedy. Kamenné i dřevěné činžovní domy obývaly ty samé rodiny dlouhodobě, i po celé generace.
Praga bylo místo, kde ještě nedávno nebylo výjimkou, že třicetiletí lidé nikdy nebyli na druhé straně Visly, tedy v centru Varšavy. Celý jejich život byl spojený se zchudlou, vždy trochu zapomenutou čtvrtí, která se dnes rychle mění. Ale pořád jsou v ní domy s fasádami pokrytými dírami po kulkách z druhé světové války.
„Důležitým místem pro varšavskou Pragu byl vždy Bazar Różyckiego,“ vypráví Przemysław Olszewski. Pro místní šlo o centrum světa. Nejen, že se tam obchodovalo, ale také se tam tvořila specifická pražská kultura. A to nutně vedlo k originálním příhodám.
„Děly se tam doslova surrealistické věci. Byl třeba jeden umělec, který měl hluboko do kapsy. Neměl co jíst, a tak dostal nápad. Začal chytat vrabčáky, které natíral žlutou barvou, a pak je na tom bazaru prodával lidem jako kanárky. Místní samozřejmě nevěděli, jak takový kanárek vypadá, a tak nakupovali,“ popisuje sběratel.
Jindy zase takzvaní handlarzy, tedy obchodníci, nabarvili krémem na boty bílou klisnu načerno a snažili se ji prodat zákazníkovi jako valacha vraníka.
Specifická kultura
Na specifický život varšavských Pražanů zavzpomínal v projektu Praga Gada i Boguslaw Homicki. „V socialistickém systému, kde bylo všeho nedostatek, se vyvinuly profese, kterým lidé jinde nerozumí. Třeba jak byl omezený prodej alkoholu, tak vznikla profese meliniarze. Ten prodával alkohol v jakoukoliv denní i noční dobu. A prodával i bimber – černou pálenku, kterou si lidé vyráběli doma,“ uvedl pamětník.
„Bohužel prodával i průmyslový líh, který byl zdraví škodlivý. Byli staczy – ti za peníze stáli za jiné lidi ve frontách. A to bývaly dlouhé fronty. Já nebyl staczem, ale jednou jsem stál dva týdny ve frontě na kožich. Cinkciarzy zase měnili peníze cizincům. Říkalo se jim tak proto, že volali: ‚Change money!‘“
Bazar Różyckiego pořád stojí a slouží svému účelu. I když vrabce jako kanárky a bílé klisny jako vraníky už tam nekoupíte. Dodnes si ale svou atmosféru zachovává třeba ulice Brzeska, ke které bazar Różyckiého z jedné strany doslova přirůstá.
„Proslula tím, že v ní nebylo zrovna bezpečno a dodnes, když do ní vstoupíte, cítíte, že něco není v pořádku. Je to, jako byste narušili nějakou osobní sféru. Lidi vás sledují z oken, z branek a jak vytáhnete foťák, celkem rozhodně vás můžou poslat do… No, nebudu doslovně citovat, ale zkrátka vám doporučí, abyste se rychle vzdálili,“ usmívá se Przemysław Olszewski z Praga Gada.
Jenže taková Praga poslední desetiletí mizí, ustupuje nové moderní zástavbě. A mizí i původní obyvatelé, kteří už na rostoucí ceny nájmu nemají. Olszewski tak předpovídá, že unikátní atmosféra brzy zmizí.
Místo má podle něj ale velkou spojitost s českou Prahou. „To, co mají hlavní město Česka a varšavská městská část společného, jsou lidé a jejich, řekněme, epikurejský přístup ke světu. To znamená, že mají odstup,“ věří.
„Mezi Čechy to neskřípe tolik, jako mezi některými skupinami Poláků. Češi jsou mnohem víc v pohodě. V Polsku to tak nefunguje, právě kromě varšavské Pragi. Tam žijí lidi s větším odstupem, kteří ještě donedávna pocházeli z těch nejnižších vrstev. Vždy měli těžký život a hodně zakusili, a tak je jejich přístup k dění hodně chladný. Oni se prostě neúčastní společenských změn,“ dodává Przemysław Olszewski.
Projekt Praga Gada zprostředkovává vzpomínky pamětníků nejen přes webové stránky s audio stopami, ale taky prostřednictvím stejnojmenných komiksů. Úplnou novinkou je pak aplikace, která přes mobil přehrává vzpomínky přímo na místech, která jsou s nimi spojená.
