Z uprchlíka expertem na migraci. ‚V Aleppu jsem zapomněl, že existuje elektřina a tekoucí voda,‘ říká
Před sedmi lety uprostřed uprchlické krize přišel do Evropy za dramatických okolností tehdy devatenáctiletý Syřan Antoine Bakhash. Následovala ho i jeho rodina. Nový domov našli v Belgii. Právě tam se teď Antoine věnuje lidským právům a situaci migrantů, kteří zatím bezpečí hledají.
Je 21. března 2015. V obývacím pokoji v pátém patře domu v centru syrského Aleppa popíjí asi dvacítka lidí místní kořalku, arak, za světel svíček a baterek. Elektřina totiž poslední dva roky v domě funguje jen asi hodinu denně. Atmosféra rodinné sešlosti je napjatá, někteří mají v očích slzy. Loučí se s devatenáctiletým Antoinem, který se nad ránem vydá na nebezpečnou cestu do Evropy.
Rozhodnutí opustit zemi zrálo v Antoinovi několik let. „Pamatuji si situaci před válkou, Sýrie byla mírumilovná bezpečná země. Válku jsme znali jenom z televize, stejně jako většina Evropanů. Normálně jsme mohli cestovat. Měli jsme přístup ke vzdělání a zdravotní péči,“ vzpomíná dnes sedmadvacetiletý muž v šumu moderní kavárny v centru Lovaně.
I v době před válkou však měli představitelé křesťanské menšiny, ke které Antoinova rodina patří, v některých směrech omezené práva.
„Nemohl bych se stát třeba syrským prezidentem,“ směje se Antoine a hned dodává, že by o to ani nestál. Život před válkou byl nicméně dobrý, rodina patřila ke střední třídě, otec pracoval jako klenotník a matka vyučovala arabštinu.
Válka
Když v roce 2012 začala bitva o Aleppo, byl Antoine v prvním ročníku na střední škole. „Pamatuji si, že když jsem mířil do školy na velké zkoušky, matku nezajímalo, jak u nich dopadnu, ale abych se vrátil živý. Domácí úkoly jsme s bratrem psali při svíčkách,“ vzpomíná.
Miliarda eur výměnou za demokracii a boj s pašeráky. Dohoda Unie s Tuniskem je úspěch, říká novinářka
Číst článek
Rodina si postupně zvykla na život ve válečných podmínkách, město bylo uzavřené, obklopené extremisty z takzvaného Islámského státu (IS, ISIS). Z kohoutků netekla voda, nefungoval internet a po většinu dne ani elektřina. „V Aleppu jsem zapomněl, že existuje elektřina a tekoucí voda,“ shrnuje.
„Jeden z mých kamarádů přišel o život při bombovém útoku. To byl takový budíček, kdy jsem si uvědomil, že už v této zemi nemám co dělat. A že smysl mého života je někde jinde. Že nechci riskovat život ve válce, u které ani není jasné, kdo proti komu vlastně bojuje,“ přibližuje Antoine moment, kdy si uvědomil, že jeho budoucnost není v Sýrii.
Antoine si přesto nebyl jistý, zda mu rodiče cestu povolí. Neměli jednoduché rozhodování: cesta do Evropy byla nebezpečná, v té době vrcholila migrační krize, do Evropy putovaly po několika migračních trasách statisíce lidí a každou chvíli se objevovaly zprávy o tragédiích, při kterých na přeplněných člunech ve vlnách Středozemního moře tonuly stovky lidí.
Na druhou stranu: situace v Aleppu se zdála bezvýchodná.
Podle syrských zákonů do armády musí nastoupit každý mladý muž, který má bratra.
V rodinném rozhodnutí vyslat Antoina na riskantní cestu hrál navíc důležitou roli fakt, že by jinak brzy musel nastoupit do armády. Kdyby byl Antoine jedináček, nebo měl „jen“ sestru, armádní službě by se zřejmě vyhnul. Podle syrských zákonů však do armády – a v době války tedy i do boje – musí nastoupit každý mladý muž, který má bratra.
Na rozhovor do lovaňské kavárny s Antoinem dorazil právě i jeho o čtyři roky mladší bratr Majd, který dnes studuje IT. Ukazuje mi řetízek s dřevěným křížkem, který dal bratrovi těsně před odjezdem.
„Nikdy ho nesundávám, mám ho asi od deseti let ze skauta. Bratrovi jsem řekl, že mi ho vrátí, až se zase setkáme. Věděl jsem, že se zase uvidíme, jen jsem nevěděl kdy,“ vzpomíná Majd.
Cesta
Antoine vzpomíná, že problém byl najít vůbec způsob, jak zemi legálně opustit. V Sýrii totiž nefungovaly zahraniční ambasády, na rozdíl například od současné válečné Ukrajiny, kde většina států stále má své zastupitelské úřady.
„Byli jsme úplně odpojení od vnějšího světa, zažádat o vízum a opustit zemi legálně bylo možné jen komplikovaně přes ambasády v Libanonu, Jordánsku nebo Turecku. Jenže termíny schůzek na ambasádách byly rok dopředu vybookované. Žili jsme ve velkém vězení,“ popisuje.
Kdyby svět pomohl Sýrii jako Ukrajině, Rusko by si na další válku netrouflo, věří česko-syrská lékařka
Číst článek
Šestičlenná skupina, kterou tvořil Antoine, jeho čtyři kamarádi a matka jednoho z nich, nakonec vycestovala do Libanonu a odtamtud pokračovala do Turecka.
Zatímco Antoine putoval přes Turecko a Řecko, dostala se k němu nejprve informace, že dům jeho rodiny částečně zasáhla bomba, ale naštěstí všichni přežili.
„Byl jsem doma, učil jsem se v pokoji na zkoušky. Najednou jsem slyšel obrovskou ránu, doplazil jsem se do ložnice k našim. Bomba kompletně zničila vedlejší dům, náš zasáhla jen částečně, naštěstí jsme všichni přežili,“ vzpomíná na osudný den Majd.
Následně se k Antoinovi dostala další zpráva – tentokrát skvělá. Rodiče, mladší bratr i babička získali belgická víza v rámci speciálního programu pro syrské křesťany. Víza si vyzvedli v Bejrútu, odkud okamžitě odletěli do Belgie, kde tak nakonec paradoxně byli dřív než Antoine.
Ten původně směřoval do Nizozemska, kde žili jeho přátelé. Po zprávě o cestě rodiny do Belgie však změnil plány, aby se rodina shledala v jedné zemi.
„Připadá mi, že tu část života prožíval jiný člověk. Nevím, jestli mi rozumíte. Zkrátka když přemýšlím na svým životem v Sýrii, připadá mi to neuvěřitelné, jako by si tím prošel jiný člověk, než jsem dnes já,“ vysvětluje Antoine.
Nový život
Celá rodina dostala v Belgii azyl, rodiče a mladší bratr dokonce časem získali i belgické občanství. „Takže už jsem oficiálně dítě belgických rodičů,“ směje se Antoine.
Otec nyní pracuje, matka se stará o nemocnou babičku. Oba synové se naučili nizozemsky a francouzsky, studují na univerzitách a Antoine se navíc pracovně věnuje migrační problematice a lidským právům. Má za sebou stáž na federálním ministerstvu pro migraci i práci pro Charitu v Řecku.
„Sním o evropském systému, kde bude větší ochrana hranic. A zároveň budou mít lidé více legálních možností, jak se sem dostat. “
Čas od času se také účastní televizních debat, kde komentuje témata migrace. Belgická veřejnoprávní televize navíc o jeho životě natáčí dokument.
„Sním o evropském systému, kde bude třeba větší ochrana hranic, abychom dali přednost lidem, kteří jsou nejzranitelnější. A zároveň budou mít lidé více legálních možností, jak se sem dostat. Syřané ale i lidi z dalších válečných zón nebo třeba LGBT menšiny, ženy z Jemenu nebo Afghánistánu – oni nemají žádnou možnost, jak cestovat bezpečně. Nikdo nechce riskovat svůj život na člunu na moři. Ale lidé to dělají kvůli absenci jiných možností,“ říká Antoine.
Chápejme jinakost druhých jako obohacení, ne nebezpečí, radí evropská soudkyně Šimáčková
Číst článek
Upozorňuje i na to, že například Syřané, kteří jsou na dálku přijatí na belgické univerzity, většinou neuspějí s žádostí o vízum. Proto mnoho lidí zvolí nebezpečnou a nelegální cestu, přestože do té doby třeba nikdy v životě zákon neporušili.
Antoine se chce tématům migrace věnovat i nadále. „Uvědomuji si, že mám dnes spoustu privilegií, jsem v bezpečí, mám vyřízené doklady, můžu pracovat na své budoucnosti.“ A to mnoho lidí pocházejících z podobných podmínek nemá.
Během rozhovoru Antoine opakovaně vyjadřuje vděčnost nad tím, že našel domov ve svobodné demokratické zemi. „Velmi si cením zdejších hodnot: nejen demokracie, ale i genderové rovnosti, práv LGBT lidí a vůbec lidského přístupu k lidem z jiných kultur a náboženství,“ zdůrazňuje.
„Je to velmi krásný region, ale nikdy se nám nepodařilo udržet ho bezpečný a demokratický. “
I proto před sedmi lety neuvažoval, že by zůstal v Turecku. Chtěl zkrátka pryč z celého blízkovýchodního regionu.
„V Sýrii jsme vyrůstali s tím, že jsme od malička slýchali o různých sousedních válkách: přicházeli k nám uprchlíci z Iráku, Libanonu, Palestiny, Arménie. Jsem si vědom, že to je velmi komplikovaný region, kvůli různým kulturám a náboženstvím,“ přibližuje.
„Je to velmi krásný region, ale nikdy se nám nepodařilo udržet ho bezpečný a demokratický. Důvodem jsou i zájmy velkých mocností, jako je Rusko a Západ, které vždy chtěly mít v regionu vliv. Já jsem chtěl žít v zemi, kde mám podle ústavy rovnost a kde jsem brán jako lidská bytost,“ uzavírá Antoine a z kavárny míří spolu s bratrem do svého studentského bytu v centru Lovaně.
