‚Ukrajinci přišli, abychom je živili.‘ Čím východněji Slováci žijí, tím častěji volí proruské kandidáty
Čím blíž žijí Slováci k ukrajinským hranicím, tím víc jsou proti Ukrajině. Tento paradox se odráží i na volebních preferencích. V okrese Snina na hranicích s Ukrajinou získal v prvním kole prezidentských voleb téměř šestnáct procent hlasů výrazně proruský kandidát Štefan Harabin. Proslavil se výrokem, že jeho první cesta v roli prezidenta by vedla do Moskvy.
Bývalý předseda slovenského nejvyššího soudu Harabin sice do druhého kola nepostoupil, ale právě jeho voliči podle slovenských politologů o příštím prezidentovi rozhodnou. Záleží na tom, komu dají hlas. Jestli Peterovi Pellegrinimu, nebo jestli zůstanou doma a pomůžou tak Ivanu Korčokovi.
Asfaltová cesta vede ze Sniny na sever romantickou zvlněnou krajinou, rozkvetlé trnky svítí do dálky, vesnic je tu málo a poslední obcí je Osadné. Dál do kopce je zákaz vjezdu a pěší dojdou za hodinu po turistické trase na polskou hranici.
Osadné působí dost opuštěně a také opuštěné je. Žije tu zhruba sto lidí, ale většinou ani nejsou doma. Na obecním úřadě prodává žena v černém buchtu a rohlíky. Má jich poledních šest. „Já nevím, kolik stojí,“ říká trochu nelogicky.
Za velkou housku si nakonec bere padesát centů. „Tady to je někde napsané,“ hledá cenu, ale nenachází. „Volit půjdu, to my všichni, ale koho, to vám neřeknu,“ říká nekompromisně a dál se nechce bavit.
Prázdný úřad i restaurace
Obecní úřad je prázdný, starosta má dovolenou. Prázdná je i restaurace, kterou vede stejně jako obchod s dvojjazyčným nápisem ve slovenštině a rusínštině místní Boris. Podle cedulky má být otevřeno, ale majitel odjel do města.
Není tu ani pravoslavný kněz, odjel na dovolenou do Srbska. Nechal ale otevřenou kryptu s kostmi vojáků z první světové války, což je největší turistická atrakce široko daleko. Dnes je tu pusto a prázdno. Dolní částí obce projíždí žluté pošťácké auto a zastavuje u domu, kde stojí dvě ženy. Sousedky Anna a Jarmila.
Historik: Slovenská společnost je stále vesnická. V Česku by cesty kandidátů na Blaník a Říp nefungovaly
Číst článek
„My určitě půjdeme volit a klidně vám řekneme koho,“ rozhovoří se vesele Anna, kuchařka na penzi. „V prvním kole jsem volila Harabina a ve druhém budu Pellegriniho. Korčoka, toho progresivistu a liberála, ani náhodou,“ říká Anna rezolutně a pedagožka v důchodu Jarmila přitakává. „My už toho hádaní máme dost. Korčoka rozhodně ne.“
Když ženy mluví, mezi sebou přecházejí ze slovenštiny do rusínštiny, obě jsou Rusínky. Proto je taky název obce na ceduli napsaný latinkou i azbukou. Rusíni jsou ale blízcí Ukrajincům, proto je divné, že Anna volila protiukrajinského Harabina stejně jako třetina obyvatel obce.
„Já nevím, jestli je na Ukrajině nějaká válka. Je, nebo není? Ukrajinky tady prodávají zlato. V televizi pořád ukazují stejné záběry. Tomu se nedá věřit,“ říká přesvědčivě Anna. „Ukrajinci sem přišli, abychom je živili.“ Jarmila, která jezdí za brigádami jako ošetřovatelka do Rakouska, přikyvuje. „V televizi to spíš vypadá jako záběry odněkud z Afghánistánu, ne z Ukrajiny.“
‚Ryze politický postoj‘
Vzhledem k tomu, že z Osadného je to na ukrajinskou hranici 40 kilometrů, působí odpovědi sousedek dost zvláštně a iracionálně. Jenže opak je pravdou. Alespoň to tvrdí respektovaný biolog a ochránce přírody Juraj Lukáč, který se do Osadného přistěhoval před dvaceti lety a vzhledem ke své práci bedlivě sleduje politiku a společenské dění.
Sociolog: Korčok oslovil i konzervativce, v Bratislavě to byl masakr. Druhé kolo bude nejtěsnější v historii
Číst článek
„Rusíni jsou geneticky, etnicky i sociálně velmi příbuzní Ukrajincům. Ten postoj místních lidí je ryze politický. Jejich nostalgie za socialismem je nostalgie za Ruskem, za Sovětským svazem.“
V rohu světnice stojí robustní kachlová pec, paní domu krájí brambory a sedmdesátník Juraj Lukáč u bytelného dřevěného stolu vysvětluje to, co se mu za léta strávená mezi těmito svéráznými sousedy zažralo pod kůži.
„Spousta mých známých volilo Harabina. Jejich nostalgie za socialismem, to je mléko za dvě koruny, ale zapomínají, že tehdy byl plat tisíc korun. Prostě všichni jsme byli mladí, děvčata byla pěkná a byli jsme zdraví, a teď jsme staří a nemocní a všechno okolo je ošklivé. Přesně takhle vznikají vazby na Rusko,“ dodává Juraj Lukáč.
