‚Krasnohorivka nebude existovat.‘ Rusko na Ukrajině útočí na civilní cíle jako chrámy nebo modlitebny
Jedním z útočišť lidí na Ukrajině jsou kostely, chrámy nebo modlitebny. Před ruskými raketami se v nich schovávají spíš intuitivně, protože ani církevní budovy nejsou vůči válce imunní.
Teď někam letí minometný granát. Za těchto hrozivých zvuků mě provází protestanskou modlitebnou v Krasnohorivce paní Taťána, která se o svatostánek stará se svou kamarádkou.
Byl zde velký sál, který čekala oprava. V horním patře byla ubytovna, pokoj pro děti, záchod. Vše bylo vybavené.
Jak říká paní Taťána, býval to takový dům kultury, který koupila církev a chystala se ho opravit. Po bombardování začalo místo hořet, včetně dřevěné střechy. Požárníci a hasiči nestačili přijet včas, takže to všechno shořelo.
A znovu nešlo o žádný vojenský cíl. Sem se lidé přicházeli modlit.
‚Modlení asi pomohlo‘
Ženy v Krasnohorivce v Doněcké oblasti zůstávají, ačkoliv by se mohly evakuovat do bezpečí. Ony ale slouží svatostánku. Říkají, že dokud přichází lidé, tak tu musí být také. V neděli modlitebnu navštívilo tolik lidí, že nestačily židle. Obvykle bývá šedesát, ale přišlo 150.
Syn paní Taťány zažil začátek války v městečku Buča u Kyjeva.
„Skončili ve sklepě, už neměli vodu ani elektřinu. 23. února je měl vyzvednout jejich kamarád, ale uvízl tam taky. Zůstávali tam, dokud měli nějaké potraviny, ale pak se odtud pokoušeli utéct. Rusové je nepouštěli a my jsme se za ně modlili. To asi pomohlo. Pět hodin s nimi syn vyjednával, za ostřelování, u tanků, před samopaly, a prosil Rusy, ať je nechají odjet. Kolonu aut před nimi rozstříleli, ale je nakonec pustili,“ popisuje Taťána.
Život mezi výbuchy
Dostal jsem pohankovou kaši, párky, konzervované maso, hrozny vína, co rostou kolem.
AUDIO: ‚Přijet dřív, už bychom se nebavili.‘ Zpravodaj na Ukrajině se stal svědkem ruského útoku
Číst článek
V Krasnohorivce zůstalo málo lidí. Občas projede jen nějaké auto. Kdo by také v tomto žil. Během dne se za minutu ozývá několik detonací a v noci to bývá i horší. Svědčí to o prudkých bojích na linii mezi separatisty podporovanými ruskou armádou a ukrajinskými silami.
Pro vodu si do církevního centra přišel pan Žeňa Žeka. Jak sám říká, elektřina tu není už dva měsíce. Všechny výbuchy přichází ze sousední Marjinky.
„Marinka už dávno neexistuje, stejně jako naše Krasnohorivka nebude existovat. Bydlel jsem kousek odtud na předměstí, ale to už se nedalo vydržet, tak jsme se přestěhovali sem. Mám otce 86 let. On už žádnou evakuaci nechce. Já se o něj musím starat, tak tu se ženou zůstáváme. A všechno je v rukách božích,“ říká Žeňa.
O přivyknutí si na život mezi výbuchy svědčí i černý kocour, který se jmenuje Schwarz. Několik minut mě následuje. Chce být mezi lidmi.
