‚Nastěhovali se do našich domů a všechno ukradli‘. Miliony Ukrajinců přišly ve válce o střechu nad hlavou
Ruská invaze na Ukrajinu, jejíž druhé výročí si v sobotu připomeneme, zbavila miliony lidí střechy nad hlavou. Někteří se už vrátili, ale jiní se nemají kam vracet, protože jejich domovy buď už neexistují nebo se nacházejí na dočasně okupovaných územích. Osudy těchto lidí mapuje stálý zpravodaj Českého rozhlasu na Ukrajině.
Dnipro, jedna z dalších bezesných nocí, kdy se společně s uprchlíky ze Záporožské a Luhanské oblasti ukrýváme v době leteckého poplachu v podzemí hotelu.
Pocity a traumata běženců lze jen těžko popsat. Každý z nich to snáší jinak. Dvacetiletý Ruslan ze Severodoněcku se snaží nedat najevo svůj strach, zatímco jeho máma se chvěje a pláče. Babička smířeně mlčí.
S fotografkou Ivou Zímovou a Ruslanem počítáme takzvané přílety. To jsou zásahy raketami někde nedaleko. Pro Ruslana nejsou exploze ničím novým.
„V Severodoněcku jsme seděli v podzemí naší školy. Přiletěl granát a rozmetal celý zadní vchod. Další granát zasáhl střechu a třetí podlaží. Když jsem tam tahal kufry, ruksaky a tašky z bytu, nad hlavou mi prosvištěly rakety z raketometů Grad. Babička odhodila všechny tašky a utekla do sklepa. Napadlo mě, že i když všechno odhodím, stejně daleko neuteču. A když slyším, jak to sviští, neletí to na mě,“ vypráví Ruslan.
Po dvou týdnech je vojáci vytáhli ze sklepa, ve kterém se tísnilo asi tisíc lidí a odvezli je postupně do nedaleké Bělohorivky, kde byl pod vodárnou protiletecký kryt - ještě ze sovětských časů.
„Vystupujeme z auta a voják nám říká: „Tady se můžete vykoupat.“ Tekoucí vodu jsme neviděli dva týdny! A tady tekla i horká! Z Bělohorivky nás potom do Dnipra odvezl ředitel vodárny Ivan Jurjevič. Je to dobrý člověk, pomohl tak mnoha lidem. A zadarmo. Ve škole zůstalo asi tři sta lidí, pak na ni svrhli bombu a všichni tam asi zahynuli. Nikdo se ta těla ani nesnažil odtud vyprostit,“ dodává Ruslan.
Ve vedlejší sklepní místnosti vypomáhá s praním a žehlením hotelového prádla důchodkyně paní Nina. Ta sem i s rodinou utekla z města Polohy v Záporožské oblasti.
„24. února vyhlásili válku a asi 28. února k nám vstoupili Rusové. Přišli od Melitopolu a Tokmaku. U nás byla jen slabá domobrana a hodně jejích příslušníků Rusové pozabíjeli. Denně přijíždělo až 180 kusů těžké vojenské techniky – hlavně obrněné transportéry a tanky. Auta nepočítám. Rozlezli se u nás jako mandelinky. Nastěhovali se do našich domů a všechno zařízení ukradli, i auta z našeho podniku. Naše město úplně zničili,“ vzpomíná na hrůzy paní Nina.
Útěk z válečné linie
Paní Nina a její rodina ještě měsíc přežívali v Polohách, okupovaných ruskou armádou. Polohy se ale staly bitevním polem a současná válečná linie se ustálila právě tam u nich.
Černý tulipán hledá na Ukrajině těla vojáků z druhé světové války. Nachází i oběti z roku 2014
Číst článek
„Když střela zasáhla náš dům a tlaková vlna vyrazila dveře, už jsme na nic nečekali a do půl hodiny jsme byli sbalení. Naházeli jsme věci do auta, navlékli si bílé pásky označující civilisty, označili jimi i auto a vyrazili směrem na Záporoží. Cesta trvala dlouho, protože na ruských kontrolních stanovištích nás důkladně prohledávali a zjišťovali, jestli nemáme příbuzné v ukrajinské domobraně,“ vypráví důchodkyně.
„Rusové měli snazší práci, protože lidi dost udávali. Můj vnuk se strašně bál, ale voják – separatista z Doněcku - se mu vysmál. V Hulajpoli už byly pozice ukrajinské armády. Tam nám naši chlapci řekli, že už jsme v bezpečí a můžeme si bílé pásky sundat,“ říká.
Paní Nina má jediné přání, vrátit domů, do Poloh. Loni na podzim ale přišla zpráva, že její dům už neexistuje.
