‚Chtěl jsem, aby bylo všechno zase v pohodě.‘ Joergen přežil útok na Utøyi, přišel ale o vzpomínky a emoce
„Moje psychika na onen den zareagovala ztrátou paměti. Nepamatuju nic mezi prvním a sedmnáctým rokem svého života. Moje vzpomínky začínají 22. července 2011. Předchozí život i to, kým jsem býval, jsou pryč. Většina vzpomínek, které dnes mám na dobu před tím, pocházejí z fotek, vyprávění rodiny nebo od přátel,“ říká Joergen v šestém díle podcastu Radia Wave Přežít: Utøya a Oslo.
Joergen býval dobrý student. Hrál basketbal, to naštěstí nezapomněl. Ve svém městě vedl buňku Mládeže Strany práce a právě tak se dostal na letní tábor, který strana pořádala na ostrově Utøya.
Proč Jørgen přišel po útoku o dobré přátele? Poslechněte si šestý díl podcastové série Přežít: Utøya a Oslo
„Obdrželi jsme zprávu, že se máme shromáždit v hlavní budově. V Oslu došlo k explozi. Bylo nám řečeno, že na ostrov dorazila policie. Pro jistotu. Zaslechli jsme výkřiky,“ popisuje Joergen.
Viděl další účastníky tábora, jak v panice utíkají.
„Najednou šel proti nám policista. Kamarádka k němu přistoupila jako první. Třikrát ji střelil,“ říká Joergen.
S ostatními doběhl k vodě a rozhodli se plavat zhruba 800 metrů zpátky k pevnině.
„A najednou tam stál. Na břehu jezera. V ruce držel brokovnici. Měl spoustu času. Byli jsme jen banda dětí. Ale on minul. A tak šel dál.“
Už nic tak silného
Joergenova skupina byla jediná, která„ se v první chvíli dostala z ostrova. Joergen ještě zavolal matce a řekl jí, že jeho přátelé jsou mrtví. „A tehdy to poprvé semlelo i mě,“ vzpomíná.
V hotelu, kam sváželi lidi z ostrova, potkal ženu, která se zrovna dozvěděla, že její dcera zemřela.
„Přistoupila ke mně. Objala mě. A řekla mi, že je moc ráda, že to aspoň někteří z nás přežili. Na tu chvíli myslím dodnes. Vím, že už zřejmě nikdy nic tak silného nezažiju,“ přiznává Joergen.
Emoce, které se nezapnuly
Pak se ale Joergenovi, který se pomalu dostával z nastavení na boj o přežití, vypnuly emoce a už se nezapnuly zpátky.
„Další tři roky jsem se podle mého názoru choval úplně normálně, ale nic jsem necítil. Radost ani smutek. Připadáš si pak jako monstrum. Člověk přece něco cítit má, že?“ ujišťuje se.
22. července 2011 odpoledne odpálil téměř třicetiletý norský pravicový extremista Anders Behring Breivik ve vládní čtvrti v centru Osla téměř tunu výbušniny v bílé dodávce. Zabil osm lidí. Následně na ostrově Utøya, kde právě probíhal letní tábor mládežnické odnože tehdejší vládnoucí Strany práce, postřílel 69 mladých lidí.
„Nemám tušení, kdo ten Jorgen předtím vlastně byl. Nebo jak se choval a mluvil. Takže jsem nakonec ztratil blízké přátele, podle kterých jsem se změnil až moc. Byl jsem najednou někdo jiný. Vůbec mě to nenapadlo. Prostě nemám povědomí o tom, jaký jsem býval. A to je hodně divné,“ uznává.
Joergen přišel o vzpomínky.
„Brácha si občas vybaví něco z dětství a zakončí to větou: ‚Kde bereš jistotu, že ti říkám pravdu?‘ Vím, že to myslí dobře. Ale popravdě – já si tím jistý být nemůžu vůbec. Nemám tušení, jestli to, co mi vypráví, se skutečně stalo,“ přiznává.
‚Zavolala mi: Tady se střílí! Smutek mám v sobě stále, už mě ale neničí.‘ Unni přišla na Utøyi o dceru
Číst článek
A tak se po útoku snažil žít normálně, nosit dobré známky, být společenský, sportovat.
„Chtěl jsem jednoduše přeskočit všechna stadia truchlení a docílit toho, aby všechno bylo zase v pohodě,“ říká.
Jenže okolí mu událost, na kterou se snažil nemyslet, neustále připomínalo.
„Kdykoliv jsem přišel do obchodu – a to se dělo skoro celý rok – všiml jsem si očí všech přítomných. Když mě spatřili, viděli trauma. Nenáviděl jsem to. Já tomu úplně rozumím, ale pro mě osobně to bylo fakt zlé. Když vás každý pozoruje s absolutním smutkem v očích. Je to otravné, protože vy se snažíte jít dál,“ popisuje.
Extrémně šťastný. Pořád
Joergen opravdu chce jít dál. Říká, že je jeho život fajn, pochvaluje si dobře placenou práci.
Jenže před časem přišel o další rok vzpomínek.
„Neustále se bojím, aby se mi to nepřihodilo znovu. Pořád se učím emoce a občas si můj mozek zčista jasna řekne: ‚Ne ne! Teď budeme mít temné období!‘ A všechno je najednou smutné. A člověk se to snaží kompenzovat tím, že se tváří extrémně šťastně. Pořád,“ dodává.
