Írán, jeho jaderný program a jeho řád představují to největší nebezpečí. Tak alespoň režim prezidenta Ahmadínežáda vnímá většina světa. A proto také podpořila v červnu na půdě Spojených národů další sankce proti Teheránu. Ty vycházejí z všeobecného přesvědčení, že je třeba Írán izolovat a vynutit si tak buď vstřícnost Ahmadínežádovy administrativy a nebo přímo její výměnu.

15:35 1. července 2010 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jen tak si podle zastánců této školy bude svět moci napříště oddechnout. S tím ale nesouhlasí malá a přesto nezanedbatelná skupina zahraničněpolitických expertů.

Podle ní sankce nefungují – a fungovat ani nemají. Íránskou krizi nevyřeší síla, ale dialog, tvrdí.

Zastáncem tohoto názoru je i akademik a publicista Ali Fathollah-Nejad. Tento akademik a publicista se narodil v Íránu. Když mu bylo sedm let, jeho rodina musela emigrovat a žádnou zvláštní náklonost k režimu v Teheránu tak nechová.

Vstřícnost k Íránu je jedinou volbou

Přesto tvrdí, že je vstřícnost k němu pro svět tou nejlepší a vlastně jedinou volbou. Což se také už brzy potvrdí, řekl to i ve čtvrtečním dílu cyklu Druhá dekáda v rámci Studia Česko.

„Obraz, který z Íránu dělá hlavní hrozbu pro mír a bezpečnost mezi národy vytvářejí zejména Spojené státy. Vedle nich ho také podporují někteří politici v Izraeli a v Evropě. Pokud ale důvěřujete neutrálním expertům, tak ti tvrdí, že to prostě není pravda. Už jen proto, že Írán během posledních dvou stovek let na žádnou zemi v regionu nezaútočil,“ uvedl Fathollah-Nejad.
Írán byl pilířem amerických plánů do roku 1979.

Dodal, že zajímavé je připomenout to, že před rokem 1979 byl Írán považován za jeden z hlavních pilířů amerických plánů na Blízkém východě – byl považován za důvěryhodného spojence a strážce Perského zálivu.

„Krátce po revoluci v roce 1979, tedy poté, co se Írán stal islámskou republikou, která se rozhodla mít vlastní zahraniční politiku nezávislou na amerických zájmech, se ale najednou země velmi rychle stala největším ničemou na zemi. Což znamená, že ten obrázek, vždy záleží na úhlu pohledu a na geopolitických zájmech, které zde také hrají svou roli,“ uvedl Fathollah-Nejad.

Jaderný program je politická hra

Otázka jaderného programu se podle Fathollaha-Nejada stala předmětem politické hry, a to na obou stranách. „Obě se totiž snaží využít otázku jaderného programu k tomu, aby na domácí scéně dokázaly udržet pozornost a podporu pro to, co dělají. Přitom tomu tak vždy nebylo, o čemž svědčí i pohled do doby, kdy tento problém vznikal, tedy do roku 2002.“

Uvedl, že v roce 2003, několik týdnů poté, co došlo k invazi a okupaci Iráku americkými a spojeneckými jednotkami, reformní vláda pod vedením Chatámího nabídla Američanům dohodu. Washington tuto nabídku ale ignoroval:

„A to přesto, že zahrnovala mnohé věci, o které dlouho a marně usiloval. No a protože tuto možnost neokonzervativní americká vláda odmítla, problémy s jaderným programem gradovaly. Jinými slovy, je to zejména postoj neokonzervativců v americké aministrativě, kteří nechtějí, aby se celá věc urovnala, kvůli čemu se tato krize hrotí a hrotí a hrotí. Nyní jsme tak v nejistých vodách, ve kterých se jak Amerika a Írán, tak i někteří další hráči, mezi něž patří jak jestřábi v Evropě a v Izraeli, tak i Rusko a Čína, snaží profitovat z toho, že je tu krize, jejíž konec je v nedohlednu,“ doplnil akademika publicista pro Rádio Česko.

Marián Vojtek, Roman Chlupatý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít