Beduíni se v Izraeli považují za občany druhé kategorie
Opuštěni bohy i člověkem si připadají beduíni v Izraeli, respektive na palestinských územích. Živoří na přiděleném a přesně ohraničeném místě. Nespadají totiž do žádné škatulky izraelsko-palestinského konfliktu a považují se za občany druhé kategorie.
Vědí, že do oblastí, kde žili jejich předci, se nikdy nevrátí. Zároveň ale netuší, kde budou vyrůstat jejich děti a pomoc nepřichází ani od palestinských úřadů.
Několik malých ušmudlaných dětí si hraje na honěnou, zatímco jen pár metrů od nich se po dálnici doslova valí jedno auto za druhým. Kamiony, osobní auta i autobusy s turisty mířícími od Mrtvého moře zpět do Jeruzaléma v plné rychlosti míjejí osadu Khan Al-Ahmar stojící hned vedle hlavní komunikace.
Kluci a holky z beduínského kmene Jahalin si jich ale nevšímají a zcela netečně se tváří i velbloud stojící v malé ohrádce, jehož zadní část tvoří ocelová svodidla.
„Tamhle na druhé straně se vždycky pásly naše ovce, nyní vše přetnula silnice. A když se podíváte na kopec nad námi, tam dnes zase stojí židovská osada. Tedy v místech, kde byl pramen, ze kterého jsme napájeli dobytek. No a tímto směrem je vojenský prostor, jsme tu jako v kleštích,“ ukazuje 36 letý Nasir Abú Dahouk.
Jeho rodina je jednou z pětadvaceti, které sem přišly před 60 lety z Negevské pouště, odkud musely po vzniku státu Izrael v roce 1948 odejít. Klid však nenašli ani tady, živoří v chatrčích sbitých z kusů prken a přikrytými plechem nebo igelitovými plachtami, bez elektřiny, tekoucí vody, a také bez iluzí.
„Nemůžeme se nikam ani hnout. Máme přesně vymezený prostor, silnicí a sloupy elektrického vedení. Za nimi je bezpečnostní zóna židovských osadníků, a tam nesmíme. Navíc Izrael nás nutí, abychom se zase přestěhovali, a to ke smetišti v El Eizariya," říká odevzdaným hlasem Nasir.
Cesta po vesnici je rozbahněná, v noci pršelo, pražící slunce ji však brzy vysuší. A vydatný déšť aspoň trošku naplnil vodní nádrže. Pro životně důležitou vodu, bez které se zejména dobytek neobejde, jinak musí do města. A aby na ní měli peníze, musí vždy zabít pár ovcí.
„Dohromady máme 1600 ovcí, jejich počet se ale pořád snižuje. Trávy je málo a peněz ještě míň. Jsou přitom naším jediným majetkem, až je všechny zabijeme, nevím, co se pak stane. Ale musíme dát dětem najíst," popisuje nelehkou situaci.
Nadějí je vzdělání
Dobře ale ví, že velkou nadějí jsou právě děti. Vzdělané děti. A to samé si uvědomuje i humanitární organizace Oxfam, která jim pomáhá. Školu mají přímo v osadě, i když o její existenci bojují s úřady. Do města, kam se mohly dostat pouze stopem, protože žádná zastávka u osady nebyla, totiž děti vzhledem k množícím se fatálním incidentům posílat odmítají.
Že už umí anglicky, se mi snaží dokázat právě kluk pana Násira, který stále doufá, že až jeho syn doroste, bude už konečně mít trvalý domov.
„Beduínům z jedné osady nabídla izraelská vláda alternativu, kam by se mohli přestěhovat, ovšem palestinská strana nepřišla vůbec s ničím, neposkytla jim na Západním břehu žádné místo, kde by mohli žít," stěžuje si otec šesti dětí, 36tiletý Nasir Abú Dahouk.
Pro beduíny toho mnoho nedělá ani palestinská samospráva. „Nebudeme hledat žádné alternativy, tohle je naše země. Izraelci musí přijít a souhlasit s naším řešením,“ říká vyhýbavě zástupce samosprávy s tím, že se Izraelcům přeci nevzdají.
Beduínům to však nepomůže, potřebují půdu, ovšem za sousedy je nechtějí ani sami Palestinci, protože jim prý dobytek beduínů spásá jejich pozemky. Není tedy divu, že se cítí zcela odstrčení, a to oběma stranami izraelsko-palestinského konfliktu.
