Atomová hrozba a ztracené přátelství. Vše o nenávisti mezi Íránem a Izraelem

Praha 16. dubna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak silné nepřátelství mezi Íránem a Izraelem v tuto chvíli panuje, kdybychom měli škálu 1 až 10? 
Pokud 10 je otevřený konflikt a válka, tak teď jsme někde u osmičky vzhledem k nejnovějším událostem, protože už dochází na nějaké násilí. 

Teď to hlavní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kde se ta nenávist bere a kde se vůbec vzala? 
Hodně to vyvěrá ze zahraničních politik obou aktérů, které jsou v přímém rozporu a jsou do značné míry neslučitelné. Přestože Írán je od Izraele geograficky vzdálen relativně daleko, má velké množství vlastních národních zájmů přímo v oblasti Levanty u státu Izrael, ať už v oblasti Libanonu, v Sýrii a sporadicky také na palestinských územích. Izrael je prvek, který toto všechno sjednocuje, protože vůči němu se mohou vymezovat všichni státní i nestátní aktéři v celé oblasti Blízkého a Středního východu. Je to prvek, který sjednocuje na bázi společného nepřítele, který skamarádí všechny ostatní. Existence společného nepřítele sjednocuje. 

Když ve 40. letech, po druhé světové válce, vznikal Izrael, byl Írán už tehdy proti? 
Nebylo tomu tak. Írán byl v podstatě zemí, která byla neutrální. Za prvé byl daleko, za druhé, protože to není arabský stát, nebyl ani součástí nějaké arabské koalice států, které okamžitě po vyhlášení státu Izrael proti němu vyrazily vojensky. Bylo to způsobeno také tím, že tamní režim byl relativně izolacionistický, zabýval se hlavně vlastními vnitřními problémy. Země v tu dobu ještě neaspirovala na regionální velmoc jako nyní. To jí vydrželo zhruba do roku 1953, kdy došlo ke státnímu převratu a do čela země byl v podstatě z vnějšku instruovaným státním převratem instalován Američany a Brity Muhammad Rezá Pahlaví do pozice absolutního vládce země. Nový král vděčil své pozici právě Západu, především Američanům, a z Íránu se tak stal v roce 1953 nejdůležitější americký spojenec v celé oblasti, což s sebou neslo také to, že se dostal na stejnou stranu pomyslné frontové linie uprostřed Blízkého a Středního východu jako stát Izrael. Dokonce došlo k velice intenzivní spolupráci mezi oběma zeměmi. Až do roku 1979, do takzvané islámské revoluce, kdy byl režim Muhammada Pahlavího svržen, můžeme charakterizovat vztahy mezi Íránem a Izraelem jako přátelské nebo minimálně jako kooperativní. 

Kořeny nenávisti

Islámskou revolucí v 70. letech se karty rozdaly znovu a vztah mezi Íránem a Izraelem se úplně proměnil, chápu-li to správně. Tehdy se z nich stali nepřátelé? 
Tehdy došlo na úplné otočení íránské domácí i zahraniční politiky. V podstatě to, co zastával šáh, bylo vnímáno jako zlé, zkažené, špatné. To a priori neznamená, že stát Izrael by se hned po islámské revoluci stal přímým nepřítelem státu Írán. Tuto pozici získali Američané. Ale Írán se do toho postupně dostal v duchu své ideologie, kterou implementoval s novým režimem. Jeho ideologie byla postavena na podpoře utlačovaných, toto slovo zdůrazňuji, ale můžeme za tím číst šíitů, protože oni jsou v islámu menšina, která je dlouhodobě vnímána jako utlačovaná. Na tom Írán postavil svoji zahraniční politiku. Celá 80. léta nedělal nic jiného, než intenzivně podporoval nejrůznější šíitské organizace, které se snažily dostat na výsluní, a nebo dokonce i svrhnout některé režimy sunnitského charakteru, různé královské dynastie v oblasti Perského zálivu. Írán se dokonce mocensky dostal až do vzdálené Levanty a do Libanonu, kde v tu dobu zuřila občanská válka. Jižní část Libanonu obývalo nepočetné šíitské obyvatelstvo a do tohoto teritoria se také začali namíchávat Izraelci tím, že začali okupovat a vytvářet si z jižního Libanonu jakousi nárazníkovou zónu. To všechno způsobilo aktivaci fenoménu, který můžeme potom označit za radikalizaci šíitů v Libanonu s velkou mírou íránské podpory, což vyústilo začátkem 80. let až ve vznik nejdůležitější šíitské ozbrojené organizace Hizballáh, která představuje velice důležitého hráče na Blízkém a Středním východě do dnešních dní. 

Írán v posledních desítkách let bojoval proti Izraeli právě prostřednictvím těchto spřátelených nestátních aktérů, jmenovitě právě třeba Hizballáhu. Ale proč teprve teď o víkendu to bylo poprvé, kdy na Izrael zaútočil napřímo? 
Bylo to relativně překvapující pro všechny pozorovatele a analytiky. Obecně byl konsenzus takový, že deklarovaná íránská odveta skutečně přijde, protože Íránci nesli velice nelibě, že jejich konzulát v třetí zemi, v syrském Damašku, byl zlikvidován útokem a zároveň došlo k zabití několika příslušníků íránských revolučních gard a několika deklarovaných diplomatů. Bylo jasné, že k nějakému odvetnému útoku dojde, ale všichni počítali, že budou opět využiti zástupní aktéři jako doposud. Tady už asi hraje velkou roli právě to, že budova konzulátu představovala symbol islámské republiky jako takové a Izrael na tento symbol zaútočil. Z toho důvodu Íránci potřebovali také symbolicky provést odvetu, a to je lepší provést přímo z vlastního území a vlastními ozbrojenými silami, než k tomu využívat nastrčené aktéry někde v Sýrii nebo v Libanonu. Myslím, že to byl hlavní důvod toho, proč Íránci prolomili tabu, ale šli na to velice opatrně. 

Stejně si říkám, že v minulosti už proti sobě Írán a Izrael nějaké sabotáže a útoky podnikly. Pamatuji si například na rok 2021, kdy v provincii Isfahán, kde má Írán zařízení na obohacování uranu, měli prý Izraelci způsobit nějaké útoky na centrifugy a tak dále. To je potvrzené, nebo není? A jak toho Izrael tehdy dosáhl? 
To jsou právě předměty spekulací. V podstatě nevíme. Izrael se k těmto záležitostem prakticky nikdy nevyjadřuje a nepřipisuje si je na účet, nechává spekulovat. Íránská strana také nechce úplně potvrdit, že by byla zaskočena na svém vlastním území silou cizí mocnosti a byla nachytána na švestkách. Takže i Íránci kolem toho trošku mlží a možná spekulují nad teoriemi, že šlo o nějakou fyzickou závadu. Nikdo přesně neví. Jeden z mála incidentů, kdy i Íránci označují stát Izrael, jsou sporadické atentáty na íránské jaderné vědce, k nimž Izrael z nemalé části využívá íránskou exilovou opozici. Je to taková klasická mantra: když se něco takového v Íránu stane, tak Írán nejprve obviní vnitřního nepřítele, který kolaboruje s nepřítelem vnějším, a tím je stát Izrael anebo Američané. Ale nikdy nejsme schopni přesně říci, jak ty incidenty byly naplánovány, jak vyšly nebo nevyšly, protože kolem toho je takové množství tajností. Je to logické, protože všichni zúčastnění aktéři chtějí, aby to v tajnosti zůstalo. 

To znamená, že už došlo k nějakým atentátům na íránské jaderné vědce a Írán z toho viní Izrael?
Byla jich celá řada a trvá to už mnoho let. 

Izraelci, pokud opravdu byli těmi, kteří toto zosnovali, k tomu dlouhodobě využívali jednu íránskou exilovou skupinu Mojahedin-e-Khalq, takzvané Lidové mudžáhedíny, kteří mají na současný íránský režim svoji vlastní pifku a mají vlastní motivace proti němu vystupovat. A opět tady je to, že společný nepřítel sjednocuje, takže nám sjednotil íránskou exilovou opozici a Izrael v tom, že se oba aktéři snažili zabránit rozvoji íránského jaderného programu tím, že neničí přímo ta zařízení, ale likvidují know-how, které je obsaženo v lidech, kteří tyto projekty řídí. 

Jaderné eso v rukávu

Když se bavíme o jaderném programu Íránu, jak silným íránským esem je? 
Na to se dá dívat několika úhly pohledu. Vlastnictví jaderné zbraně anebo technologií a znalostí, které k nim mohou vést, jsou dvě různé věci. Írán může deklarovat, že má tu schopnost, ale z politických nebo náboženských důvodů nakonec jadernou bombu nevyrobí. Také je to otázkou nějaké regionální nebo mezinárodní prestiže, a to je něco, co Íránci určitě potřebují, zvlášť když usilují o pozici regionální mocnosti. Vlastnit jadernou zbraň nebo být technologicky na takové úrovni, že jí mohou dosáhnout v případě potřeby, je politicky a mezinárodně prestižní záležitost. To může být jedna dimenze toho všeho, ale samozřejmě vzhledem k dění od roku 2001, kdy se Írán dostal do obklíčení americkými vojenskými silami, nejdříve americkou vojenskou invazí do sousedního Afghánistánu a potom v roce 2003 do Iráku, s nímž také sousedí, Íránci toto velmi pečlivě sledovali a dost možná je motivem zajistit si, že nebudou předmětem další vojenské intervence ze strany Spojených států. Poukazovali totiž na rozpor mezi tím, že Saddám Husajn v Iráku bombu neměl a invaze byla provedena, ale vláda nebo dynastie Kimů v Severní Koreji bombu má a nikdo tam invazi neprovedl. Tím pádem je to jakási bezpečnostní záruka, že nikdo neprovede invazi do Íránu. 

Nicméně jsme teď ve stadiu, kdy se nedaří znovu shodnout na nějaké jaderné dohodě. Připomenu, že před několika lety ji vypověděl Donald Trump a znovu zavedl sankce proti Íránu. Jak vyspělý v tuto chvíli je íránský nukleární program? 
Je vyspělý z hlediska toho, co se vyměří většinou obohacováním uranu, kde jsou různé stupnice: základních několik jednotek procent je využitelných pro lékařské účely, desítky procent pro vědecké účely, energetiku a další věci. Vysoce obohacený uran, přes 90 %, je potřeba pro výrobu jaderné zbraně. Íránci už deklarují, že jsou někde na hranici kolem 70 %, což váhavě potvrzuje i Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Ale to neznamená, že musí mít nutně bombu. Po dlouhou dobu inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii tvrdili, že sledují íránský jaderný program a že jde ve shodě s tím, co požadovala Smlouva o nešíření jaderných zbraní a jaderná dohoda mezi Íránem a Západem. Nyní dohoda neplatí a Írán má jadernou kartu jako jeden z mála posledních trumfů, který může použít jako páku při dosahování čehokoliv vůči Západu. Opravdu už nemá moc, co jiného vyložit z rukou, než je právě jaderný program. Systematicky používá tuto kartu k tomu, aby se zbavil tíživých ekonomických sankcí, které jsou vůči této zemi přes 40 let uvaleny. Jinak nemá moc co nabídnout. Systematickým zvyšováním svého jaderného potenciálu se snaží zatlačit Západ do pozice, že bude raději vyjednávat s Íránem, než aby riskoval, že Írán nakonec jadernou bombu získá. 

Kdyby Írán měl atomovou bombu, věděl by to už Izrael?
Myslím, že by to věděl, a dovedu si představit, že kdyby ji Írán měl, tak by to deklarovali i samotní Íránci. Jenomže to v tuto chvíli úplně udělat nemohou z vlastních politických důvodů, protože mají takovým nábožensko-politickým předpisem zakázán vývoj a držení zbraní hromadného ničení. Jinými slovy mají postulát, že něco takového je v rozporu s islámským právem. Šíité, kteří dominují Íránu, a celý systém je postavený na šíitském náboženství, jsou relativně flexibilní v aplikaci náboženského práva a je možné, že v případě nějaké nouze typu, že by Íránu hrozila vojenská invaze, je možné tato právně-náboženská rozhodnutí měnit. Ale v tuto chvíli si Íránci sami zakázali něco takového mít, a naopak vždycky zdůrazňují, že oni jsou těmi, kdo byli oběťmi zbraní hromadného ničení, a to během velice kruté války se sousedním Irákem v 80. letech, kdy režim Saddáma Husajna proti nim použil chemické zbraně. 

Raketová a dronová smršť

Ale jaké zbraně Írán má, víme: balistické rakety, drony, střely s plochou dráhou letu. To všechno vypustil o víkendu na Izrael. Jak účinné tyto zbraně jsou? Izrael i za pomoci západních partnerů dokázal zničit 99 % projektilů, ale jak přesné dokážou ty střely a drony být?
To reálně nikdo neví, protože k jejich přímému nasazování dochází jenom sporadicky, minimálně na Blízkém a Středním Východě. Speciálně Írán svoji dronovou techniku sem tam, řekněme testuje na kurdských ozbrojencích v sousedním Iráku, kde odstřeluje kurdské základny nebo vojenské instalace, ale potom můžeme usuzovat z přesnosti toho, jak jsou tyto drony nasazovány Rusy na východě Ukrajiny. Ukazuje se, že tyto íránské mašinky mají docela dobrý dolet, jsou schopné relativně dobře operačně fungovat a mohou být i velice přesné v případě zacílení toho, co se nazývá vyčkávací munice, to znamená letí, sledují cíl a jsou schopné jej zasáhnout. Ale typů dronů je ohromné množství a ne každý se hodí na operace, jako je dosažení izraelského teritoria, které je velice vzdálené od toho íránského. Tam je potřeba extrémní dolet a je potom otázkou, zda dosahování tak vzdáleného doletu není kompenzováno tím, že uvnitř dronu není taková elektronika, aby naváděcí systém byl tak přesný a došlo k přesnému zacílení na cokoliv, co je identifikováno jako cíl. To nevíme. 

Z Íránu do Izraele to je minimálně přes dva státy – přes Irák a Sýrii, nebo by to šlo i přes Irák a Jordánsko. 
Dokonce se hovořilo o tom, že i vzdušný prostor Saudské Arábie byl narušen některými íránskými střelami, ale nemám to úplně potvrzené. 

Dolet těchto dronů i raket se pohybuje v řádech hodin. Zkrátka ti dva soupeři jsou od sebe skutečně daleko. Mimochodem zmíněné drony, které se používají i na východě Ukrajiny, to jsou ty íránské drony, které teď letěly na Izrael?
A také pustoší Kurdy v sousedním Iráku. Typů je samozřejmě vícero. Tím, že se jedná o tajné zařízení, je otázkou, jaká je přesná technická specifikace. Íránci něco deklarují, ale minimálně na příkladu útoku vůči Izraeli vidíme, že mají aspoň dolet. Nevíme, jakou mají účinnost a přesnost při této vzdálenosti, protože byly zlikvidovány ve vzduchu, ale dolet mají. To znamená, že Íránci reálně mají schopnost zasáhnout izraelské teritorium. 

Bezpečnostní otázka, která s tím vším, o čem se bavíme, souvisí: Americký institut pro studium války analyzoval víkendový noční útok Íránu a popsal, že kombinace různých projektilů je něco, co Rusko zkouší na Ukrajině, že se Íránci de facto inspirovali, že kombinaci dronů a raket používají i Húsíové pro své útoky na plavidla mířící přes úžinu Mandeb. Jak silná je to hrozba, když vidíme, jak se protivníci v jakési alianci koordinují, jak si pomáhají? 
Samozřejmě, že ano, a to způsobuje to, že Írán je regionální mocností, která soupeří s dalšími ambicióznějšími státy v oblasti. Dlouhodobě soupeří se Saudskou Arábií, s Tureckem nebo se státem Izrael a z globální úhlu pohledu především se Spojenými státy. Vzhledem k tomu, že teď máme několik příležitostí sledovat, jak se využívají moderní zbraňové mechanizmy v ozbrojeném násilí, tak toto jsou cenné zkušenosti, které pochopitelně absorbují nejenom Íránci a Húsíové, ale třeba i Hamás, který se také docela poučil z toho, jakým způsobem využívají lehké a laciné drony Ukrajinci na bojové linii s Ruskem, a v podstatě podobným způsobem zatápí izraelské armádě. Jsou to věci, u kterých je jedno, na které straně pomyslné barikády stojíte, ale poučíte se z toho, co funguje a co nefunguje, a ukazuje se, že íránské drony fungují, ale je to málo na proražení izraelské protivzdušné obrany. Íránci buď toto testovali, nebo to věděli a celý útok byl pouze symbolický, odvetný, demonstrativní, a to je velice pravděpodobná varianta vzhledem k následkům a okolnostem. 

Na začátku jsem se ptal na silné nepřátelství mezi Íránem a Izraelem, které je teď podle vás na osmičce z desetibodové škály. Půjde to v příštích dnech a týdnech nahoru, nebo dolů? 
Odpovím z hlediska míry pravděpodobnosti. Já si myslím, že je více pravděpodobné, že to půjde dolů, než že to půjde nahoru. Ale bavíme se pořád o vojenském násilí. Kdykoliv se cokoliv může vymknout z kontroly a dopadnout úplně jinak. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize a youtubové kanály Firstpost a Washington Post.